Radovan Krejčíř, bez konkurence největší tuzemský gangster několika posledních desetiletí – a jeden z mála, kteří se ve své branži prosadili mezinárodně – vymyslel kdysi geniální plán. Na státem vlastněnou společnost ČEPRO, a. s., podal smyšlenou žalobu-návrh na vydání platebního rozkazu, znějící na 348 milionů korun s příslušenstvím, a prostřednictvím svého spolupracovníka zajistil, že pracovnice, která v ČEPRu chodila na poštu, všechny obsílky, které se této věci týkaly, předala místo podatelně onomu spolupracovníkovi – a svému, arci než dočasnému, milenci.
Kinematograficky zpracováno je to ve filmu Gangster Ka (2015), kterýžto vám ku zhlédnutí spíše nedoporučuji, právně daleko podstatnější je, co se s platebním rozkazem dělo dál. Obecné soudy logicky usoudily, že za svůj zlý osud si ČEPRO může samo a škodu nechť vymáhá po oné zamilované dámě; jistě, aby ji splatila, patrně by musela začít vydělávat ve svrchní juře, ale to soudy, a dodejme, že zcela v souladu se zákonem, nezajímalo.
Na pomoc přišel soud ústavní, který velkoryse přehlédl, že stěžovatelka nevyčerpala dostupné prostředky procesní obrany, resp. nevyčerpala ani ten první, odpor proti platebnímu rozkazu, a judikoval, že napadený platební rozkaz neměl být vydán.
Jsem možná formalistou, ale domnívám se, že Ústavní soud tak porušil základní pravidlo právního státu, rovnost před zákonem, a jeho nález řadím mezi pět nejhorších a nejhanebnějších rozhodnutí, které tento soud v celé své historii vydal: pokud vinou vlastního zaměstnance nevyčerpám opravný prostředek, jímž disponuji, nemohu jít k Ústavnímu soudu, a není rozhodné, jsem-li OSVČ na hranici úpadku nebo nejbohatší státní akciovka v zemi.
Na tento dávný nález, v němž Ústavní soud de facto judikoval, že procesní právo platí pro každého jinak, jsem si vzpomněl nad nálezem dnes vyhlášeným, ve kterém třetí senát se soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem tvrdí, že fikci náhradního doručení nelze uplatnit v případě, že jde o usnesení, jímž je přeměněna podmínka, resp. vysloveno, že se podmíněně odsouzený neosvědčil. Trestní řád přitom taxativně vypočítává případy, kdy je fikce náhradního doručení vyloučena, a tato situace, stejně jako mnohé jiné, do této kategorie nespadá.
Vadí mi, stejně jako u dávného nálezu Krejčíř v. ČEPRO, zjevná účelovost v chápání práva. Samozřejmě, že rozhodnutí, na jehož základě má být odsouzený poslán do vězení, je tak důležité, že je unfair doručovat mu jakkoli jinak než fakticky, nefiktivně, ale totéž se přece děje denně ve spoustě jiných případů, v trestních i civilních věcech. Žádné soudní rozhodnutí není tak nedůležité, aby bylo možné jeho doručení fingovat, protože povinností státu je zajistit, že procesní korespondence se bude skutečně doručovat, bez jakýchkoli výjimek.
Jestliže Ústavní soud nemá odvahu, aby to jasně proklamoval, povede to jen k rozmělňování práva a k arbitrárnímu rozlišování, která zásilka je pro adresáta natolik důležitá, že má právo ji skutečně obdržet, a která je podružná a klidně může být doručena
fiktivně. Pravidla pro toto rozlišování daná trestním řádem jsou evidentně vadná, avšak to nespravíme tím, že je budeme takto kasuisticky opravovat, ale že prostě necháme v plenu prohlásit fikci náhradního doručení za protiústavní, neboť takovou zkrátka a dobře je.
Důležité upozornění!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Dvojí metr Ústavního soudu
- Autor: Tomáš Pecina
- Kategorie: Úvahy a komentáře
- Počet zobrazení: 6206
Komentáře
2) Čepro je veliký miláček ÚS - viz jeho ve vztahu k Čepru doslova jedinečná a neopakovatelná judikatura k § 107a os.ř.
Dle meho nazoru bylo-li skutecne takto dorucovano, k doruceni doslo okamzikem, kdy si pracovnice spol. CEPRO prevzala zasilku. To, ze s ni nalozila jinak nez mela je snad problem spolecnosti, ne?
MH
Nalez jsem proletl v rychlosti, to podstatne je zda se pod bodem 19., bez znalosti spisu ale z mehlo pohledu nelze udelat zaver....
MH
Podle osř platí, že rozsudek pro zmeškání soudce vydat může, nikoliv musí. I pokud se žalovaný na první jednání nedostaví, může soud jednat v meritu v jeho nepřítomnosti.
Obdobné je to i se zneužíváním ust. § 114b. Krásný odstrašující případ je zde: pravniradce.ihned.cz/.../
Takovéto instituty jsou určeny pouze a výhradně pro rozhodování o bagatelách a jasných věcech. Nikoliv k tomu, aby se užívaly ve sporech o signifikantní částky.
PV
Od toho vrcholové soudy, aby uplatňovaly equity a je věcí zákonodárce, aby případně reagoval.
Když připustíme, že lze nepodání opravného prostředku omluvit tím, že účastník řízení byl podveden svým zaměstnancem, otevřeme Pandořinu skříňku účelových omluv a výmluv. Proto se domnívám, že procesní pravidlo, že za své zaměstnance nese odpovědnost zaměstnavatel, nelze jakkoli změkčovat; a ani by změkčeno nebylo, kdy nešlo o státní akciovku, pro kterou měl Ústavní soud větší než malé množství pochopení.
RSS kanál komentářů k tomuto článku