Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Úvahy a komentáře

Ze zpráv posledních dnů mne tolik nezaujal ani nový náhubkový zákon v podobě zavedení možnosti stíhat pro pomluvu právnické osoby (je to jen koloraturní detail bez faktických důsledků), ani censura Internetu dle seznamu stránek dodávaných ministerstvem financí, ale to, že se u státní zástupkyně Dagmar Máchové prý našel šifrovaný telefon.

Slušný člověk by takovou věc přece nepoužil, takže jde – minimálně podle medií – o jasný důkaz o její vině. Ve skutečnosti je tu v sázce princip práva na informační sebeurčení, práva nebýt odposloucháván, a jedná se o zásadní, kriticky důležitou otázku, jejíž význam bude do budoucna ještě vzrůstat.

Právo používat komunikační prostředek, který je při současném stavu technologie imunní vůči odposlechu, pokládám za esenciální součást práva na ochranu soukromí, jež svědčí výhybkáři stejně jako presidentu republiky.

Jaký je původ slova kitsch, není přesně známo; domníval jsem se, podle zvukové podoby, že se jedná o termín pocházející z jidiš, avšak to je jen jedna, a méně pravděpodobná, z několika hypothes. Jak to bylo přesně, už asi nikdo nikdy nezjistí.

Proč hovořím o kitschi? Protože poučení tvrdí, že celé politické dějiny českého národa jsou dějinami kitsche. Cosi na tom bude, když začneme rokem 1918, první dva velké spojité státotvorné kitsche byly TGM a statečný boj legií, další kitsch přišel o dvacet let později v podobě tzv. mnichovské zrady, pak Pražské jaro a kitsch Dubček, potom kitsch Palach, kitsch Havel a jeho nepolitická politika, a poslední v řadě kitschovitý obrázek punkového knížete Karla.
A proč hovořím o kitschi na blogu o právu? Protože se nám před očima rodí nový, nesmírně nebezpečný kitsch v podobě Lenky Bradáčové, státní zástupkyně, která, kdyby kandidovala, s převahou zvítězí v příštích presidentských volbách nad kýmkoli, i nad Zemanem (míněno Milošem, nikoli Pavlem).
Podstatou tohoto kitsche je nízkopříjmovými skupinami obyvatel (mentálními potomky někdejších služek a podomků) sdílený archetypální obraz policajta – případně policajtky, arci to je méně rozšířené – který kašle na zákony a díky tomu je ve své práci úspěšný.
Řečení mentální podomci a služky žel ani nerozumějí principům ústavního práva, ani nejsou nadáni schopností kritického myšlení, zato jsou vybaveni gramotností postačující k četbě Blesku a televisním přijímačem schopným přijímat bulvární kanály, z kterýchžto zdrojnic čerpají ideové základy svého světonázoru.
Kdyby kriticky přemýšleli, museli by si položit spolu se starými Římany otázku Quis custodiet ipsos custodes? a ptát se, co vede toho báječného poldu – potřebujeme-li konkrétní obraz, vezměme příkladmo detektiva Popeye z filmu The French Connection – tedy co vede Popeye, že při své válce proti drogy pašujícím žabožroutům a jiným drbanům často porušuje zákon, ale nikdy se nezpronevěří svému poslání? Chladná mysl a planoucí srdce, tak jako slavného Felixe, zakladatele Čeky?
Francouzská spojka je právě ten kitsch, o kterém hovořím; realita je poněkud jiná: policista nerespektující pravidla se podobá daleko spíš inspektoru Boisrondovi, hrdinovi jiného filmu o životě policajta, Les Ripoux. Čímž se dostáváme k principu právního státu a k tomu, proč je tak důležité míti (funkční a efektivní) GIBS.
Právní stát je zařízení, ve kterém jsou lidé podřízeni pravidlům a kde se nespoléhá na to, že státní zaměstnanec, úředník, policista, státní zástupce nebo soudce, bude jednat v souladu s vyšším principem mravním, ale striktně se vyžaduje, aby jednal v souladu s právními předpisy. Ano, i za cenu, že jeho činnost bude málo efektivní.
Život v zemi, založené na kultu drsného policajta nebo prokurátora, se dřív nebo později stane nesnesitelným, protože vláda práva, rule of law, bude postupně nahrazena vládou kasty ctnostných. A ctnost, jak víme z dějin notabilně Velké francouzské revoluce, je prekursorem bezpráví, a pod záminkou ochrany veřejného blaha pravidelně přichází vláda teroru a Madame Guilottine.


Proto i já soudím, že podpora Bradáčové, Šlachty a Ištvana je pro svobodu a skutečné právo škodlivou propagací samotné antithese právního státu; snad ještě není pozdě tuto revoluci zastavit, bude to arci nesnadné, protože těžce budované základy právního státu se v této zemi drolí rychleji, než si stačíme uvědomovat.

Tak se nám tu rozmohl takový nešvar… Na budovy užívané orgány veřejné moci, včetně ministerstva spravedlnosti a pražského magistrátu, jsou nalepovány růžové etikety propagující tzv. Hatefree Culture.

Přes bagatelnost věci máme fakt, že se tak děje a je to vesměs tolerováno, ne-li adorováno, za relativně nebezpečný precedens.

Jednou ze základních náležitostí materiálního právního státu je, že veškeré orgány veřejné moci musí zachovávat povinnost neutrality a stranit se jakýchkoli projevů aktivismu. To bývá arci běžně porušováno vyvěšováním různých vlajek, ať tibetské nebo nejnověji – v případě Kotlebova županského úřadu – ruské, a občan nemá mnoho možností, jak proti tomu zasáhnout: žalobou ve veřejném zájmu, actio popularis, jež by byla plně na místě, občané nedisponují a domáhat se nápravy žalobou zásahovou je značně riskantní podnik, protože schází prvek konkrétního do právní sfery žalobce směřujícího zásahu. V případě nálepek se může jednat o přestupek podle § 47 odst. 1 písm. h) přestupkového zákona, avšak opět – občan nemá, jak se stíhání pachatelů domoci.

Máme tak jedinou možnost: ty politiky, kteří takovému aktivismu dávají průchod, v příštích volbách nevolit, aby si mohli po příští volební období etiketami pojednávat nejvýš vlastní stranická sídla a kanceláře.

Sociální sítě rozvířilo toto video:


Protože incident není zachycen od počátku, je nám než se domnívat, že kombinovaná protiteroristická hlídka vyzvala fysickou osobu k prokázání totožnosti, na což má podle – námi kritisovaného – názoru Nejvyššího správního soudu právo, neboť se tak stalo na autobusovém nádraží v Praze na Florenci, tedy na místě, kde by se mohli vyskytovat ilegální imigranti, a když ona fysická osoba nepřeložila průkaz totožnosti, byla předvedena.

Předešlemež, že protiteroristické hlídky se samopaly v ulicích jsou institucí stejně zbytečnou jako každou mocí milovanou: ukazují lidu, že země se nachází ve svého druhu výjimečném stavu a je tedy potřebná zvýšená míra loyality a poslušnosti. Jelikož teroristé mají tu nepříjemnou vlastnost, že nenosí uniformu, jsou samopalníci v boji proti nim platní zhruba jako stěrače na ponorce: pravděpodobnost, že nějakého teroristu zneškodní, je významně nižší než risiko, že zraní sebe nebo nezúčastněnou osobu, zejména pokud mají v samopalech ostré střelivo (čemž se u vědomí sklonu tohoto národa ke švejkovství zdráhám věřit).

Nicméně zpět k perlustraci a následnému předvedení. Vojáci nejsou pro takový úkon cvičeni a zvlášť obratným se neukázal ani jediný policista v hlídce (který, jak si představuji, normálně tráví své dny někde na venkovské služebně u psacího stolu a ne v terrainu), proto byl výsledek takovou komedií. Neschopnost, byzantskost, idiotství – ano. Porušení zákona o policii ovšem nutně nikoliv.

Ministerstvo vnitra dokáže pobavit, ne že ne. Posuďte sami na následující formulaci ze čtvrletní situační zprávy o extremismu týkající se velkých únorových demonstrací proti imigraci v Praze:

Došlo k opakovaným střetům a konfliktům mezi stoupenci obou názorových proudů. Mediálně byl nejvíce zmiňován incident v Thunovské ulici. V souvislosti s tímto konfliktem se objevila dezinformace o tom, že střet znepřátelených skupin měl být ve skutečnosti řízenou policejní provokací. Této naprosto vymyšlené lži se ujala řada tzv. alternativních médií. Fáma o muži v hnědé bundě dobře ilustruje způsob, jakým se tyto sdělovací prostředky snaží znevěrohodnit fungování veřejných institucí, a tím i principy fungování demokratického státu. Alarmující byla rychlost a dosah šíření této lži.

Budiž tedy, domněnka o policejní provokaci je naprosto vymyšlenou lží a muž v hnědém byl buď optickou ilusí, anebo, jak zní později traktovaná verse, šlo o vynikajícího kriminalistu, který pouhou silou své osobnosti dokázal zabránit potenciálně krvavému střetu mezi znepřátelenými tábory. A spojení slávistických chuligánů s budovou spravovanou ministerstvem vnitra je rovněž toliko chimérou a mediálním šumem.

Kde jsou ale zprávy o tom, že násilníci z Thunovské byli vypátráni a obviněni z přestupku proti shromažďovacímu právu, kterého se prokazatelně dopustili? A hlavně, kde jsou zprávy o odhalení pachatelů večerního útoku na Kliniku? Jaksi se jich nedostává, přestože by obé bylo ráznou odpovědí zhoubné a zrádné šeptané propagandě nepřátel režimu.