Autorem blogu je 
Jaký je původ slova kitsch, není přesně známo; domníval jsem se, podle zvukové podoby, že se jedná o termín pocházející z jidiš, avšak to je jen jedna, a méně pravděpodobná, z několika hypothes. Jak to bylo přesně, už asi nikdo nikdy nezjistí.
Proč hovořím o kitschi? Protože poučení tvrdí, že celé politické dějiny českého národa jsou dějinami kitsche. Cosi na tom bude, když začneme rokem 1918, první dva velké spojité státotvorné kitsche byly TGM a statečný boj legií, další kitsch přišel o dvacet let později v podobě tzv. mnichovské zrady, pak Pražské jaro a kitsch Dubček, potom kitsch Palach, kitsch Havel a jeho nepolitická politika, a poslední v řadě kitschovitý obrázek punkového knížete Karla.
A proč hovořím o kitschi na blogu o právu? Protože se nám před očima rodí nový, nesmírně nebezpečný kitsch v podobě Lenky Bradáčové, státní zástupkyně, která, kdyby kandidovala, s převahou zvítězí v příštích presidentských volbách nad kýmkoli, i nad Zemanem (míněno Milošem, nikoli Pavlem).
Podstatou tohoto kitsche je nízkopříjmovými skupinami obyvatel (mentálními potomky někdejších služek a podomků) sdílený archetypální obraz policajta – případně policajtky, arci to je méně rozšířené – který kašle na zákony a díky tomu je ve své práci úspěšný.
Řečení mentální podomci a služky žel ani nerozumějí principům ústavního práva, ani nejsou nadáni schopností kritického myšlení, zato jsou vybaveni gramotností postačující k četbě Blesku a televisním přijímačem schopným přijímat bulvární kanály, z kterýchžto zdrojnic čerpají ideové základy svého světonázoru.
Kdyby kriticky přemýšleli, museli by si položit spolu se starými Římany otázku Quis custodiet ipsos custodes? a ptát se, co vede toho báječného poldu – potřebujeme-li konkrétní obraz, vezměme příkladmo detektiva Popeye z filmu The French Connection – tedy co vede Popeye, že při své válce proti drogy pašujícím žabožroutům a jiným drbanům často porušuje zákon, ale nikdy se nezpronevěří svému poslání? Chladná mysl a planoucí srdce, tak jako slavného Felixe, zakladatele Čeky?
Francouzská spojka je právě ten kitsch, o kterém hovořím; realita je poněkud jiná: policista nerespektující pravidla se podobá daleko spíš inspektoru Boisrondovi, hrdinovi jiného filmu o životě policajta, Les Ripoux. Čímž se dostáváme k principu právního státu a k tomu, proč je tak důležité míti (funkční a efektivní) GIBS.
Právní stát je zařízení, ve kterém jsou lidé podřízeni pravidlům a kde se nespoléhá na to, že státní zaměstnanec, úředník, policista, státní zástupce nebo soudce, bude jednat v souladu s vyšším principem mravním, ale striktně se vyžaduje, aby jednal v souladu s právními předpisy. Ano, i za cenu, že jeho činnost bude málo efektivní.
Život v zemi, založené na kultu drsného policajta nebo prokurátora, se dřív nebo později stane nesnesitelným, protože vláda práva, rule of law, bude postupně nahrazena vládou kasty ctnostných. A ctnost, jak víme z dějin notabilně Velké francouzské revoluce, je prekursorem bezpráví, a pod záminkou ochrany veřejného blaha pravidelně přichází vláda teroru a Madame Guilottine.
Proto i já soudím, že podpora Bradáčové, Šlachty a Ištvana je pro svobodu a skutečné právo škodlivou propagací samotné antithese právního státu; snad ještě není pozdě tuto revoluci zastavit, bude to arci nesnadné, protože těžce budované základy právního státu se v této zemi drolí rychleji, než si stačíme uvědomovat.
Komentáře
dotyk.cz/.../...
echo24.cz/.../pokus-justice-o-puc-v-primem-prenosu
echo24.cz/a/wfhqa/kdo-kryje-lenku-bradacovou
Možná jako státní zástupce neměl jinou možnost než opustit jejich řady, což také udělal.
Koneckonců jeho návrh na zproštění obžaloby v případu Řezníka a jeho kapely je dostatečně znám: Žalobce připomněl Českou sodu a soud trio ostrých raperů osvobodil.
Yossi
Jak si kritické "cekání" státního zástupce představujete? A co znamená "u pana kolegy"?
Já bych si je rád přečetl, ptal jsem se ho na to opakovaně, a nikdy žádná odpověď.
Já si totiž matně vzpomínám, že ty články byly zcela jiného rázu, ale mohu se plést a rád bych se nechal poučit.
ad anonymn:
Podívejte se, co píše nyní, tak mnohé takové články mohl psát i jako SZ, kdyby chtěl.
Yossi
Tomáš Pecina se mýlí; onen článek jsem publikoval již po odchodu ze SZ.
Jinak sám za sebe jsem věc vyřešil jednoduše podáním výpovědi, protože nepokládám za správné veřejně kritizovat někoho, od koho si vesele beru každý měsíc peníze. Tímto debatu utínám!
Takže to mám chápat tak, že jste to zlo SZ (dlouhé?) roky neviděl, až jste jednoho dne prozřel a odešel? Nebo jste několik let trpěl, plat bral jen se sebezapřením, a pak toho bylo příliš?
Škoda, že z debaty utíkáte, když to začíná být zajímavé.
Yossi
A nejsou to jen podomci...revoluci slaví i mnozí příslušníci francouzské bourgeoisie a aristokracie.
Glosátor
Ale jsem v tomto optimistou: dříve nám dojde ropa, a protože jsme dobou ropnou, přijde pláč a skřípění zubů.
Vzpomínám na jeden z ordálových soudů: v hrnec dala se vařit voda, do níž byl vložen oblázek. Obviněný oblázek musel rukou vyjmout (z vařící vody). Okamžitě mu byla ruka ošetřena lékařem, a když se ruka hojila a zahojila, byl nevinen, když zahnisala, vinen.
Se stoupající gramotností těch nahoře jaksi došlo k tomu, že pochopili, že v tom není immanentní logika, že takový ordálový soud nemá sebemenší cenu. Přistoupilo se, tedy, k inkvisičnímu, vyhledávacímu procesu.
Ve své době šlo o velký pokrok – vydržel-li obviněný útrpné právo, byl očištěn. Oproti ordálu, bylo-li útrpné právo alespoň trochu přiměřené (lze-li to vůbec takto nazvat, a v dnešní době alespoň nějak pochopit), středověký člověk, mající as trochu jiný práh bolesti a jiné hodnoty (spíše nemateriální), musel notně toto vnímat jako velký pokrok.
Se stoupající úrovní civilisace, a tedy, se stoupajícím poznáním, přichází modernější methody vyšetřování – trasologie, bertillonáž, daktyloskopie, DNA … Osvícenství. Pomalu.
Constitutio Criminalis Theresiana. Nullum crimen sine lege již ano, nulla poena sine praevie lege poenali ještě ne. Útrpné právo ještě ano, leč velmi subsidiárně, jen u nejzávažnějších zločinů, aby nebylo horší, než trest. Ne na nezletilých, bláznech, starých, těhotných. A za užití přesně stanovených postupů, počtu opakování, v zákonném pořadu. V tom všem příklad vývoje, přijímání nového s opatrností, leč přece.
Penologie. Ve středověku nebyl žalář trestem. Žalář byl „ubytovacím zařízením“, vazbou, kde byli viselci drženi, než byli, podle práva, katem zmordováni, neb než na nich byl vykonán trest tělesný.
Žádná snaha o převýchovu.
Osvícenství přineslo, z počátku, krom žaláře, jako trestu, takové vymoženosti, jako že se žalářovaní krmili, a, považte, dokonce se jim někdy i topilo! Nebo se museli mýt, občas.
V moderním pojetí je vězeňství chápáno jako druh sociální služby. No, a trestní soudnictví, posledním „pochuzkářem“ začínaje a předsedou senátu Nejvyššího soudu konče, jako nestranný arbitr, který těm, kterým je toho třeba, dobrodiní této sociální služby přiděluje.
Představa antilogiky nevolníků je, že když budou žaláře v kobkách Špilberku, žalářovaní viselci tam budou sedět v okovech, spát na holých pryčnách, žrát zkažené zbytky, nebude se jim tam topit, a minimálně jednou týdně dostanou od profousů „domluveno“, budou se takového žaláře bát a delinkvence pomine. Nepomine.
Upalovali jsme, lámali kolem, čtvrtili, věšeli, stínali hlavy, dávali výprasky, vypalovali cejchy, utínali končetiny. A kriminalita neklesala.
Delinkventní jednání není dobrovolnou volbou. Je nemocí. Nemocí stejnou, jako duševní porucha, ve své podstatě jde o duševní poruchu (a většina recidivistů ji skutečně trpí), kterou však současná medicína nemá v diagnostických tabulkách.
Abychom mohli této nemoci předcházet, a ji léčit, musíme, primárně, odstraňovat její důvody – sociálním státem (nevolníci si přejí stát punitivní, sociální jen pro sebe samé), alespoň dobře fungující policií (první, s kým delinkvent přichází, z OČTŘ, zpravidla, do styku), vzdělanými a professionálními státními zástupci, a hlavně, moderním vězeňstvím a následnou pomocí a péčí po ukončení trestu.
A co je u nás? Přeplněné žaláře, pologramotní profousové, nejhorší vězeňští lékaři a psychologové (kdo by tam taky, za ty prachy, jinak lezl, že) a hromada soudců, kteří nemají morální právo vůbec soudit. Sprcha dvakrát týdně. „Křeslo“ 30 x 30 cm. Výserna vedle umyvadla – v jedné cimře spí, jí, myje se, sere. A hromada věznic z doby tereziánských a josefínských reforem.
Tak čemu se, proboha, můžeme divit?
Kriminalita není "nemoc", jak tvrdíte, ale u některých zkrátka antropologická konstanta. Ne špatná převýchova, ale vrozená nepřevychovatelnost.
- Viděl jsem zajímavou přednášku Ivana Davida k tématu "medicinizace". Rád bych sem dal odkaz, ale nemohu ji teď najít.
- Nejstrašnější na tom všem je kriminalizace politické opozice. Ta verbež u moci je už zase na úrovni bolševika – respektive, je to pořád bolševik sám.
Q.
Nepřevychovatelných je maximálně desítka vězňů. Sedí jich však tisíce.
Tvrzení pana Sudaka "Delinkventní jednání není dobrovolnou volbou. Je nemocí." + přednáška = téma k přemýšlení.
Q.
Velmi dobře napsáno.
Richard
- Odkud pochází ono poučení?
- Pro který národ to na rozdíl od toho českého neplatí?
- Proč píšete kitsch a ne kýč? Abyste zdůraznil, že českému národu je tento produkt bytostně cizí (potřeba pro toto slovo údajně vznikla v Mnichově)?
Karel H
Ne to poučení, ale ti poučení.
Pro který národ to na rozdíl od toho českého neplatí?
V této míře snad pro všechny.
Proč píšete kitsch a ne kýč?
Protože odmítám poslední komunistickou reformu pravopisu.
Karel H
I know it when I see it, jak rika jedno stare, dobre zidovske prislovi, ale priznam se, ze ani ve svem pokrocilem veku jsem vyznam toho slova nikdy plne nepochopil.
Kitsch je vskutku ultimativním vítězstvím formy nad obsahem: zahradní trpaslík nebo porcelánový jelen ve skoku je formou socha, svatý obrázek nad manželskou postelí je formou obraz, apod. Tato definice arci není úplná, protože hodiny s kukačkou jsou jistě kitschem (jak bitschem), ale na umění si nehrají a ve světě uměleckých děl svůj protějšek nemají. Podstatnou roli tu patrně bude hrát prvoplánová líbivost, mentální Gemütlichkeit věci nebo jevu.
Zde nám arci jde o kitsch politický, a ten bych definoval jeho povrchností a vylhaností: legionáři nebyli hrdinové, ale deserteři a lupiči, Mnichov byl důsledek české (benešovské) politiky a žádná zrada, Palach byl psychothik, Havel slaboch atd. Tak i kitsche recentní nebo momentálně se ustavující: Bradáčová je oportunistka bez morálních zásad, Halík egotický tlučhuba, Štětina estebácký práskač. Líbivost obrazu a prázdnota objektu, to kitsch umělecký (neumělecký) a politický pojí.
"Varujte se skodlivych idolu, povedou vas do zahuby !"
domaci.eurozpravy.cz/.../...
Proč jen českého? Politické dějiny všech národů jsou dějinami kýče. Státotvorné mýty a ideje všech států jsou z principu zcela okleštěné interpretace skutečných dějinných událostí.
V pohledu na mýtus spravedlivého policajta s Vámi souhlasím, ale proč je u Vás stále přítomno to latentní antičešství? Znáte nějakou detektivku v jakémkoli jazyce, kde je hlavním hrdinou nějaký suchý, vždy předpisy dodržující úředník?
>Řečení mentální podomci a služky žel ani nerozumějí principům ústavního práva, ani nejsou nadáni schopností kritického myšlení, zato jsou vybaveni gramotností postačující k četbě Blesku a televisním přijímačem schopným přijímat bulvární kanály, z kterýchžto zdrojnic čerpají ideové základy svého světonázoru.
----------------
No myslím Tomáši, že ty služky velmi podceňujete, tato "spodina" národa byla (a překvapivě dodnes je) tou racionálnější skupinou. Neštěstím českého národa je spíše tzv. elita, která se vždy přidala k vládnoucí režimu, ať byl jakýkoli. Nositelem politických mýtů a kultů osobnosti byla vždy převážně tato elita. TGM by u nás na vesnici ve 30. letech asi pověsili na kandelábr a Čapek nebyl nevzdělaný potomek služky. Můj praděd umřel za CK Rakousko na italské frontě a ne při krádeži ruského zlatého pokladu. Mnichov nezpůsobili nevzdělaní podruzi, ale katastrofální zahraniční politika české elity v kombinaci s její bezpříkladnou zbabělostí.
A postoj k právu je u této skupiny velmi pragmatický a v principu jediný možný. Žiju-li pod zákony s nimiž (většinou) bytostně nesouhlasím, je pro mne zásadní, aby příběh měl dobrý konec. Jestli to běželo podle nějakého zákona nebo ne, je více méně podružné. Mají pocit, že právo je napsáno proti nim a životní praxe jim to jen potvrzuje. Právo je pro ně "správný" výsledek, ne procedura.
BTW, nemyslím si, že by u této skupiny vyhrála volby nějaká Bradáčová, jejími voliči mohou být spíše P&L a podobní, lidé se sluníčkově vyšasovanými mozky.
cnemo
Pravni stat neni cilem sam osobe, nybrz je pouze prostredkem k dosazeni nejakeho lepsiho stavu, v tomto pripade imho aproximace spolecnosti ke stavu spravedlnosti a prosperity.
Co ale delat, kdyz pravni rad je takovy, ze aproximaci neumoznuje, protoze bud je prilis slozity, aby bylo mozno dosahnout formalne dokonale spravedlnosti (psal zde vyse Glosator), nebo jsou pravidla primo napsana proti lidem (psal vyse cnemo)? Je spravne porad trvat na rule of law, kdyz je system cinknuty?
Rikam tomu Eichmannovo dilemma. Eichmann se v Israeli hajil, ze on neni vrah a uchyl, ze proste jen plnil rozkazy v ramci nazisticke machinerie. Jinymi slovy byl clovekem podrizenym pravidlum jeho pravniho statu.
V Ceske republice (i jinde v tzv. svobodnem svete) je dneska spousta takovych malych statnich uredniku Eichmannu, kteri denne vynucuji dodrzovani cinknutych pravidel, ktera casto vubec nemaji za cil aproximovat k spravedlnosti ani k prosperite.
Pak se musi takovy urednik s tim dilemmatem tak nejak vyporadat a rozhodnout se, zda se chovat dle pravidel pravniho statu nebo dle vnitrniho moralniho kompasu. Souhlasim s vp. Pecinou, ze pravni stat se slusnym pravnim radem ma vzdycky lepsi chanci v dlouhem obdobi aproximovat ke spravedlnosti a prosperite, ale nejsem si jist, zda vubec ma cenu o to usilovat, je-li pravni rad postaven neslusne a nemravne.
RSS kanál komentářů k tomuto článku