Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Úvahy a komentáře

Dnes budeme výjimečně chválit, a to druhý senát Nejvyššího správního soudu ve složení Karel Šimka, Miluše Došková a Eva Šonková, který zrušil rozsudek ve věci J. V, t. č. nedobrovolného obyvatele příbramského polepšovacího ústavu; díky naší aplikaci dokonce víme, o koho jde, to arci není podstatné. J. V. dostal kázeňský trest, proti němuž podal stížnost, a poté, co mu bylo řečeno, že ředitel věznice ji zamítl, marně se domáhal písemného vyhotovení tohoto rozhodnutí: podle platného zákona o výkonu trestu odnětí svobody to není potřeba, postačí, když se vězni důvody rozhodnutí sdělí ústně. Což se prý stalo, a J. V. to dokonce potvrdil podpisem.

Jak může vězeň napadnout takové rozhodnutí, nesouhlasí-li s ním, správní žalobou? Snadno, prostě napíše, co se mu nelíbí, a věznice poté dodá soudu takovou versi odůvodnění, ve které se s žalobou vypořádá takříkajíc ex ante. A vůbec, je to vězeň, nemá co obtěžovat soudy. To si aspoň myslí senát 46 A Krajského soudu v Praze, který o J. V-ově správní žalobě rozhodoval a jako opožděnou ji odmítl.

Že je to nesmysl? Ovšemže, ovšem v české justici platí železné pravidlo, že žádné podání uvězněné osoby není důvodné – nikdy. Tomuto pravidlu se nyní Šimkův senát vzepřel a prosadil zdánlivě samozřejmou věc, že mám-li právo napadnout něco žalobou, musím to obdržet písemně.

Je to maličkost, já vím, ale i ty se v bahnitém prostředí místní justice počítají.

Přidat komentář
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 3000

V rámci nezdařeného pokusu o putsch (či co to bylo) provedla Erdoğanova exekutiva masivní útok na místní justici; jejím cílem se staly přes dva tisíce soudců a blíže neupřesněný počet prokurátorů. Což je jistě neblahou známkou věcí budoucích: justice, representovaná především svým personálním substrátem, tedy soudci, je nesmírně cenným aktivem každé demokratické společnosti, protože soudy jsou vposledku tím jediným, co dokáže čelit mocenské zvůli. Když selžou ony, přicházejí na řadu presidentem, tedy nikoli tureckým, nýbrž pro změnu českým, zmiňované kalašnikovy. Demokracie skončila, zapomeňte.

Aby byly soudy schopny tuto důležitou roli zastávat, musí být splněny dva předpoklady: formální, jímž je pravomoc soudů postupovat proti exekutivě, a materiální, daný ochotou a začasté odvahou soudců tuto pravomoc využít. Chybí-li kterýkoli z nich, je justice k ničemu a stává se toliko potvrzovací instancí exekutivního rozhodování.

České soudnictví, jak víme, bylo personálně zdecimováno ve dvou vlnách: nejprve, na začátku minulé války, odstraněním židovských soudců, poté, arci daleko důsažněji a definitivně, zgleichschaltováním stavu komunistickými čistkami, vulgo zlidověním soudnictví, jež proběhlo především v letech 1948–50.

Polistopadový régime se ukázal sametovým i v tomto směru: špatní, totalitnímu státu loyalní (čti: ustrašení a/nebo oportunističtí) soudci zůstali a všichni se svorně tvářili, že tak to má být, že být soudcem je přece odborná – a toliko odborná – záležitost. Soudce nemusí být charakterní člověk, postačí, bude-li dobrým odborníkem-právníkem.

Výsledek vidíme na každém soudu, kde bezmála co soudce, to morální zrůda, representující to nejhorší z polistopadového vývoje. Dokonce bych řekl, že v této zemi neexistuje horší a mravně zkaženější společenská skupina, než jsou soudci: líní, k právu a spravedlnosti indiferentní, oportunističní, namnoze úplatní, charakterem plně srovnatelní se zločinci, které soudí. Dokonce, myslím, i politici jsou proti soudcům v průměru hotovým vzorem občanských ctností.

Pokud by se našel diktátor, který by zemi soudců zbavil tak, jako to činí turecký president (nyní spíš už jen diktátor), udělal by pro tuto zemi to nejlepší, co by udělat mohl. Jen, pochopitelně, by je nesměl nahradit lidmi ještě horšími než jsou ti, kteří dnes taláry s fialovým lemem oblékají. A to by asi byl problém, protože kvalitní a sebevědomou justici nevybudujeme za pět ani za deset let, ta vzniká dlouhá desetiletí. Přesto, bohužel: i nic by bylo více než to, co máme nyní.

10 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 3729

Jak silná je domněnka (presumpce) neviny? Nepříliš. Obviněný, a tím spíš obžalovaný, je veřejností vnímán jako pravděpodobný viník, a tato percepce trvá, dokud řízení neskončí pravomocným zprošťujícím rozsudkem – a někdy pokračuje i poté. Za situace, kdy je stíhání zastaveno, zbývají neodsouzenému-nezproštěnému oči pro pláč, a právě jen ona slabá, často jen akademická presumpce neviny.

Situace Lucie Šlégrové, jejíž trestní stíhání bylo zastaveno toliko proto, že trestní orgány ji v promlčecí době nestihly odsoudit, spadá přesně do této kategorie: pronesla projev, za který byla postavena před soud, ale vinou liknavého postupu justičních orgánů nedostala možnost se obhájit.

Případ, na který upozorňuje Aleš Rozehnal na Hlídacím psu, je svým způsobem ještě perversnější: policie oznámila, že podle jejích informací se nástupce Vladimíra Sněžila Dbalého ve funkci ředitele Nemocnice Na Homolce Michal Šetlík dopustil korupčního jednání, avšak nelze jej s ohledem na promlčení stíhat.

Oběma situacím je společné jedno: otázka, zda je pro stát občan drban, který může být rád, že vyvázl tak hladce, anebo imanentní ctí a důstojností nadané individuum, do jehož osobnostní sfery do konce nedovedené trestní stíhání, případně avisované podezření zasáhlo s takovou intensitou, že zásah musí být exemplárně odškodněn.

S tím arci mívá justice problém. Její soudci vychovaní komunistickým právem se dívají na občana jako na poddaného a služebníka státu, nikoli jako na toho, kdo by mohl mít vůči němu nějaká práva. V komunistickém systému jsou lidé bezcenní a nahraditelní, a ve vztahu k vyšší entitě, státu, bezprávní: vzpomeňme třeba na směšné částky odškodnění za bolest, které přetrvaly celá 90. léta. Důležitá byla ztráta na výdělku, to, že vám zlomili ruku nebo jste přišli o oko, bylo nepodstatné a odškodňovalo se to částkami víceméně symbolickými. Ten samý pohled soudci uplatňovali – a dodnes uplatňují – i na další práva fysických osob, na něž nahlížejí, smíme-li se vyjádřit poněkud pregnantněji, jako na občanský dobytek, který je obtěžuje svými žalobami.

Než českou justici vyškolil Štrasburk, neodškodňovaly se například ani průtahy v řízení, a proto můžeme důvodně očekávat, že ochota poskytnout náhradu za promlčení trestního stíhání bude nulová, resp. Lucii Šlégrové ministerstvo vyplatí náhradu za obhajobu a za průtahy (to, jak řečeno, díky ESLP už musí), možná i jízdenky za autobus k soudu jí proplatí, ale k odpovědnosti za neschopnost soudů dovést její kausu k pravomocnému rozsudku se nebude znát. A Šetlíkovi nedá nic: může být rád, drban doktorská, že mu to protentokrát prošlo.

8 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 4451

Ta instituce je stará jako lidstvo samo, přičemž vrcholu zažívala snad někdy kolem pozdního středověku. Mám na mysli osobní stav, tedy atribut, jenž určité osobě přísluší a jenž je s ní dlouhodobě, ve většině případů po celý zbytek života, spojen. Příkladmo kněžství: knězem se v církvi stává pouze ten, kdo naň byl biskupem vysvěcen. A podobně křest, manželství nebo nabytí akademické hodnosti. Osobního stavu lze pozbýt, ale je to – resp. ve středověku to bylo – velmi neobvyklé, v některých případech, příkladmo u křtu, nemožné.

V naší pokročilé postkomunistické společnosti z těchto jistot zbylo málo: rozvod je častým, ne-li pravidelným způsobem zániku manželství, v Plzni radostně demotují, takže zbylo snad jedině to kněžství, které nemá postkomunistický stát prozatím pod kontrolou.

Objevil se arci stav nový, jenž by měl být z povahy věci dočasným, ba krátkodobým, avšak v důsledku dysfunkce místní justice trvá tak dlouho, že nositele stigmatisuje téměř doživotně. Tímto stavem se stalo trestní stíhání, a to zejména u veřejně činných osob, u celebrit a V.I.P.-ů.

Každý ví, že ten-a-ten politik je trestně stíhán, a tento fakt má v sobě prvek neměnnosti. Vezměme jako příklad Vlastu Parkanovou: je stíhána za jakýsi malér, který si uhnala v době ministerského působení, aniž by si většina lidí dnes už byla schopna vybavit, o co přesně šlo, a aniž by kohokoli vážněji zajímalo, jak toto trestní stíhání končí. Je prostě stíhaná, aniž by existovala vyhlídka na blízké vyústění tohoto stavu v pravomocné odsouzení nebo zproštění obžaloby (která arci nebyla ještě podána, ano se ono stíhání zaseklo ve fasi vyšetřování). Nebo pražský exprimátor Bohuslav Svoboda: stíhán za Opencard, prima facie nesmyslně, protože každý ví, že Opencard nebyl jeho, ale Bémův projekt, ovšem stíhání trvá a po mnoho let žádná změna. Řečený Pavel Kolibřík Bém: nestíhán, a patrně navždy nestíhatelný. Jana Nečasová: stíhána, dokonce mnohonásobně, dlouholetě, bez naděje na brzký výsledek. Její subík Petr Nečas: nestíhán, zatím pouze podezřelý. Ivo Rittig: momentálně sice stíhán, avšak z Monackého knížectví spolehlivě vysmátý. David Rath: stíhán, již pátým rokem. Nebo pokud jde o Moravu: Jiří Lajtoch, stíhán, zatím jen něco přes dva roky, Jiří Rozbořil, stíhán, Ivan Langer: nestíhán, pouze podezřelý, ovšem závažně, mnohonásobně a dlouhodobě.

Tak bychom mohli ještě hodnou chvíli pokračovat. Tak jako se těžiště trestního řízení přesunulo z hlavního líčení do rozhodování o vazbě, jež se jeví být jediným prostředkem, jak eventuálního pachatele aspoň tímto náhradním způsobem potrestat, je trestní stíhání nikoli předstupněm potrestání, ale mírně stigmatisující, nicméně nepříliš povážlivou skutečností. Podmínkou účinné trestní represe je přitom rychlost, s níž je řízení vedeno, a neodvratnost trestu. To je stejné jako u výchovy dětí: trest, který by pětileté dítě dostalo měsíc – nebo dokonce jen týden – po provinění, je zcela neúčinný.

Mám proto návrh na drobnou změnu trestního řádu: pokud by se nepodařilo podat obžalobu do šesti měsíců po zahájení vyšetřování, trestný čin by se promlčel, a stejně tak v případě, že by hlavní líčení trvalo déle než rok, vyjma případů, kdy by se úkonům trestního řízení pachatel záměrně vyhýbal. A každý takový případ promlčení by musel být ze zákona projednán v kárném řízení.

Vím, je to nereálné, současný stav vyhovuje jak OČTŘ, které jsou v teploučku a moc se nenadřou, tak privilegovaným obviněným, pro něž je trestní stíhání díky presumpci neviny jen drobnou komplikací v politické karieře. A tak si tady všichni spokojeně žijem.

10 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 3642

Ohledně bobtnající kausy, již pracovně nazýváme Šlachtu nebo Mažňáka?, vynořily se tři verse o stavu věcí. Ponechme stranou versi romantickou, jejímž proponentem jest kupříkladu Petr Uhl: ta je prima facie příliš vzdálená realitě, to, co sledujeme, skutečně není boj dobra se zlem.

Zbylé dvě verse se rozcházejí v tom, jaký vztah panoval mezi oběma nekladnými hrdiny, takto Andrejem a Robertem. Podle první byl Babiš Šlachtův ráfek, jenž se vposledku vymknul kontrole. To tvrdí mj. Jaroslav Kmenta. Podle verse poslední byl tento vztah odpočátku spíš symetrický, a později se dokonce změnil ve vztah ovládajícího a ovládaného: Babiš, disponující výstupy bezpečnostní divise Agrofertu, poskytoval Šlachtovi informace i masivní mediální P.R. prostřednictvím koncernových novinářů, a Šlachta za to plnil Babišovy zakázky, mj. na likvidaci policistů, kteří měli nebo mohli vyšetřovat jeho trestnou činnost.

Tuto versi zastáváme i my, protože si rozumně vzato neumíme představit, jak by mohl být schopný intrikán Babiš pouhým informátorem Šlachty, jehož intelektuální vlohy jsou zřetelně podprůměrné. Dokážeme si představit, že se Babiš jako Šlachtův ráfek tvářil, nikoli však, že by jím skutečně byl.

Výsledkem komplotu, jehož se účastnili i další aktéři, notabilně státní zástupci obou vrchních státních zastupitelství, bylo arci v polistopadových dějinách této země bezprecedentní porušování demokratických pravidel výkonu veřejné moci, včetně rutinního a účelového překračování kompetencí jednotlivých státních orgánů.

Otázkou, na niž neznáme odpověď, je, co bylo spouštěcím mechanismem Šlachtova pádu. Jednou možností je, že po blamáži ve druhém hlavním líčení Rittig/Nečasová práskli v Lidovém domě do stolu a řekli si, že taková extempore dále Šlachtovi tolerovat nebudou. Jinou možností je vazba na kausy Vidkun a Holub-Máchová, ve kterých Šlachta obešel GIBS, ve druhém případě dokonce s tím, že tímto způsobem mohl být vyvíjen nátlak na policisty vyšetřující Čapí hnízdo.

Jak předesláno, tento příběh nemá kladných hrdinů. I když Šlachta možná není osobně zkorumpován, byl-li ve vleku A. Babiše – tedy samotného krále korupčníků –, a vykonával-li v tandemu s Išvanem a jeho lidmi policejní práci jakobínskými, s terorisováním společnosti hraničícími prostředky, nerespektuje přitom ve jménu vyššího dobra zákony, je jeho odchod pro tuto zemi přínosem, a ještě větším přínosem by bylo, kdyby se podařil odstranit ty státní zástupce, kteří Šlachtovi jeho eskapády umožňovali. To bude arci záležitostí na roky, možná na desetiletí, a v tomto ohledu záleží především na tom, zda bude mít Ústavní soud odvahu postupovat proti veřejnému mínění a rušit příkladmo rozsudky založené na důkazech získaných na základě úkonů účelově volených, místně nepříslušných soudů.

21 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 4307