V rámci nezdařeného pokusu o putsch (či co to bylo) provedla Erdoğanova exekutiva masivní útok na místní justici; jejím cílem se staly přes dva tisíce soudců a blíže neupřesněný počet prokurátorů. Což je jistě neblahou známkou věcí budoucích: justice, representovaná především svým personálním substrátem, tedy soudci, je nesmírně cenným aktivem každé demokratické společnosti, protože soudy jsou vposledku tím jediným, co dokáže čelit mocenské zvůli. Když selžou ony, přicházejí na řadu presidentem, tedy nikoli tureckým, nýbrž pro změnu českým, zmiňované kalašnikovy. Demokracie skončila, zapomeňte.

Aby byly soudy schopny tuto důležitou roli zastávat, musí být splněny dva předpoklady: formální, jímž je pravomoc soudů postupovat proti exekutivě, a materiální, daný ochotou a začasté odvahou soudců tuto pravomoc využít. Chybí-li kterýkoli z nich, je justice k ničemu a stává se toliko potvrzovací instancí exekutivního rozhodování.

České soudnictví, jak víme, bylo personálně zdecimováno ve dvou vlnách: nejprve, na začátku minulé války, odstraněním židovských soudců, poté, arci daleko důsažněji a definitivně, zgleichschaltováním stavu komunistickými čistkami, vulgo zlidověním soudnictví, jež proběhlo především v letech 1948–50.

Polistopadový régime se ukázal sametovým i v tomto směru: špatní, totalitnímu státu loyalní (čti: ustrašení a/nebo oportunističtí) soudci zůstali a všichni se svorně tvářili, že tak to má být, že být soudcem je přece odborná – a toliko odborná – záležitost. Soudce nemusí být charakterní člověk, postačí, bude-li dobrým odborníkem-právníkem.

Výsledek vidíme na každém soudu, kde bezmála co soudce, to morální zrůda, representující to nejhorší z polistopadového vývoje. Dokonce bych řekl, že v této zemi neexistuje horší a mravně zkaženější společenská skupina, než jsou soudci: líní, k právu a spravedlnosti indiferentní, oportunističní, namnoze úplatní, charakterem plně srovnatelní se zločinci, které soudí. Dokonce, myslím, i politici jsou proti soudcům v průměru hotovým vzorem občanských ctností.

Pokud by se našel diktátor, který by zemi soudců zbavil tak, jako to činí turecký president (nyní spíš už jen diktátor), udělal by pro tuto zemi to nejlepší, co by udělat mohl. Jen, pochopitelně, by je nesměl nahradit lidmi ještě horšími než jsou ti, kteří dnes taláry s fialovým lemem oblékají. A to by asi byl problém, protože kvalitní a sebevědomou justici nevybudujeme za pět ani za deset let, ta vzniká dlouhá desetiletí. Přesto, bohužel: i nic by bylo více než to, co máme nyní.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)