Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Úvahy a komentáře

Nudíte se? A máte volné odpoledne? Co kdybyste na černém trhu koupili pár samopalů, něco granátů a vyšli si s kamarády vystřílet parlament?

Právě takovými myšlenkami se, přirozeně v hypotheticko-umělecké rovině, zabývá film Alexandra Vojty Krvavý parlament.



Může se něco takového opravdu stát? Uvážíme-li, že v době panování všeobecně nenáviděného Husákova režimu byl nejhorším zaznamenaným teroristickým útokem pokus o poškození nově odhalené sochy Klementa Gottwalda v Přerově (teroristou byl tehdy Vladimír Hučín a zbraní určenou k uskutečnění atentátu kulovnice ráže 7,62 mm), vidíme takovou eventualitu jako spíše nepravděpodobnou, nehledě na to, že i teroristé velmi mdlého úsudku by si museli být vědomi, že poslanci jsou v mocenské hierarchii ti nejsnáz nahraditelní a útok na ně by na politické sceně nezměnil vůbec nic.

Nicméně je třeba připustit, že úvahy na toto thema nepostrádají určitou dávku vzdorné lákavosti: když občan nemůže změny poměrů reálně dosáhnout, může o ní aspoň naivně snít.

56 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 5125

Mnohdy mi připadá, že česká justice je formou bojové hry, kterou stát se svými občany hraje a jejíž pravidla neustále zdokonaluje.

Vezměme fikci náhradního doručení: ta předstírá, že písemnost byla doručena adresátovi, ač ten ji nedostal a mnohdy se ani nedozvěděl, že by ji dostat měl. Pro soud je to pohodlné, účastník, který o něčem neví, se obvykle nebrání a soudní osoby mají s případem tím méně práce – a ovšem tím víc času na solitaire nebo jinou vhodnou náplň pracovní doby. Pro účastníka je to naopak devastující, osobně i finančně, arci o něj, občanský plebs, tu a limine nejde: soudy jsou přece zřízeny pro pohodlí soudců a dalších zaměstnanců.

Úřední desky dovolují sledovat takové bojové hry v přímém přenosu, takříkajíc online. Běžné jsou dokumenty jako Předvolání uprchlého (uprchlostí se obvykle míní, že policie se ani nepokusila jeho pobyt vypátrat), který se zpravidla nedostaví a tím spravedlivěji je poté odsouzen, ale někdy jsou to celé seriály. Příkladmo ministerstvem zahraničí objednané zrušení spolku Nely Liskové: úřední deska se tu stala základním, resp. jediným komunikačním mediem a soudu nepřišlo v žádné fasi této anabase nezbytným optat se, kam by si paní Lisková přála doručovat korespondenci. Proč taky: mají přece úřední desku, ta sprostému občanovi musí stačit.

15 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 3677

Spropitné, trinkgeld, tuser (z fr. douceur), diskrece neboli dýško je dobrovolná, diskreční – tj. na úvaze ponechaná – přirážka k ceně služby, hrazená zákazníkem v hotovosti obvykle tomu, kdo cenu účtuje: vrchnímu v restaruaci, poslíčkovi, taxikáři apod.

Z textu Saši Uhlové o zážitcích pokladní vyplývá, že obchodní řetězec Albert, v němž se nechala brigádně zaměstnat, praktikuje vůči pokladním pozoruhodný přístup: dýška, která dostanou od zákazníků, jim sebere, případně se jimi zcela nebo zčásti vyrovná pokladní manko.

To máme za nepřijatelné ethicky i právně. Prvně, nelze mít řetězci za zlé, že stanoví svým zaměstnanců zákaz přijímat tusery: to je věcí firemní politiky a je to legitimní, lze to stanovit v rámci předpisů upravujících pracovní kázeň zaměstnance. Jestliže je ovšem prohlášeno přijímat tyto drobné dary za neethické, dost těžko si je může přivlastnit sám Albert, který od zákazníka žádnou pozornost nedostal – dar byl určen konkrétní pokladní. Tvářit se, že nejde o dýško, nýbrž o chybu při manipulaci s hotovostí – tedy záporné manko – zavání přinejmenším pokrytectvím, spíš je to arci vědomá nepravda, tedy lež.

Za druhé se domníváme, že pokladní nelze v souladu s právem zakázat, aby u sebe měla při obsluze pokladny vlastní hotovost. Takové omezení nemá žádný rozumný, aprobovatelný důvod a nevyplývá ani z pracovněprávních, ani z občanskoprávních předpisů. Jediným vysvětlením je, že řetězec právě tímto způsobem umožňuje ono shora popsané obírání, a takový důvod jako legitimní obstát nemůže.

Závěrem, pokud by pokladní měly fungující odborovou organisaci, mělo by být ukončení této hluboce amorální praxe tím prvním, o co by se zasadila.

66 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 5687

V polovině 30. let předminulého století, nejprve časopisecky a pak knižně, vyšel vynikající román Charlese Dickense nazvaný The Posthumous Papers of the Pickwick Club, v němž autor geniálním způsobem satirisuje a ironisuje život – a najmě naivitu – tehdejší střední vrstvy. Na Dickense a jeho pana Samuela Pickwicka jsem si vzpomněl nad serií reportáží Saši Uhlové, postupně vycházejících v internetovém magasinu A2LARM, a ovšem nad jejich – zcela nebývalým – mediálním ohlasem.

Vida, říkal jsem si, ani to tak dlouho netrvalo a máme tu opět neo-dickensovskou dobu, kdy je společenská smetánka natolik vzdálená realitě, že podrobí-li se někdo z jejich koryfejů tomu, co zažívají lidé v nekvalifikovaných profesích den co den, sklidí ovace jako hrdina, a každá zmínka o tom, jak se reportérka z nelidských pracovních poměrů – téměř či zcela – poblinkala, případně, jata na pracovišti přítomným zápachem, omdlela, je v oněch kruzích vnímáno jako projev nesmírné obětavosti a odvahy, za což je autorka velebena, případně litována.

Reportáže jsou zároveň naivní, ale zároveň dobře a čtivě sepsané, a ideologický náboj, jenž je jim mnohými imputován, lze dovodit jen z náznaků, příkladmo z parafrase v názvu cyklu Hrdinové kapitalistické práce.

Přesně a bez příkras to napsal Daniel Kroupa, jehož sarkastický post o buržoasní paničce doslova obletěl český Internet. Jeho výtka, jak se následně i sám pokoušel vysvětlit, není směřována k projektu samotnému, ale k tomu, že sentimentální (a, uznejme, občas vskutku lehce přeslazené) výpravy Uhlové do světa nekvalifikované práce jsou marxistickou a neomarxistickou mládeží využívány jako munice proti systému, který se domněle přežil a měl by být nahrazen systémem jiným, spravedlivějším, rozuměj: komunismem.

Domnívám se, že cyklus demaskoval ani ne tak nedůstojné poměry, ve kterých jsou nuceni pracovat ti, kteří nedokázali získat žádnou kvalifikaci – a přesto je jejich práce pro společnost potřebná a užitečná – ale v prvé řadě nesmírnou naivitu toho segmentu společnosti, který osobně nazývám sentimentalisty (zatímco jiní, např. Guy Peters, hovoří s využitím prvorepublikové terminologie o progresivistech), jenž je tím nebezpečnější, čím je vlivnější.

V tomto případě je jejich ostentativní dojmutí se ještě relativně neškodné a užitečné; v jiných, žel, tomu tak nebývá.

8 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 3372

Web v okně Tor Browseru

Děkujeme ministerstvu financí, že na svém webu eviduje seznam nepovolených sázkových her. Donedávna jsme se domnívali, že hrozí rozšíření takových seznamů o weby obsahující dětskou pornografii, extremistické texty nebo kupř. o stránky nabízející služby botnetů, nyní zjišťujeme, že takový seznam, ve spojení s vhodným browserem, jako např. Tor, dokáže být více než užitečný. Praktická služba, vše na jednom místě… Díky, Andreji! Díky, pánové zákonodárci!

14 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 6018