Zřejmě nikde jinde se neprojevuje nízká úroveň právního státu v této zemi, hraničící s jeho úplným vymizením, v takové nahotě jako v civilním soudním řízení, kde proti sobě stojí občan a stát. Na rozdíl od správního soudnictví, ve kterém – vyjma případů, kdy jde o skutečně velké peníze – soudy státní orgány příliš nezvýhodňují, bývá vítěz soudního sporu mezi čičmundou-žalobcem a Českou republikou předem jasný: stát má své soudce dobře vychované a vzorně poslušné, a umí toho využít.

Typickou situací jsou žaloby o náhradu škody a nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb. Do tohoto soukolí se můžete dostat velmi snadno, stačí, když se rozhodnete využít svého práva o požadovat náhradu za průtahy v řízení. Nejenže ministerstvo šestiměsíční lhůtu pro předběžné projednání nároku překračuje i pětinásobně, v naději, že poškozený podá žalobu pozdě a ono pak s velkou lítostí vznese, pokud jde o náhradu imateriální újmy, námitku promlčení, ale stanoviska, která jsou tímto úřadem k nárokům vydávána, genrově variují mezi féerií, fraškou a commedií dell'arte.

Máme tu smůlu, že v trestních věcech, jimiž se zabýváme, dosahujeme až na výjimky zproštění obviněných, a poté následuje nemilá povinnost setkat se s ministerstvem spravedlnosti v odškodňovacím řízení. Co dokázalo ministerstvo ve formě stanovisek vytvořit, by stálo za knižní vydání.

Jistě, byly doby, a ani ne zvlášť vzdálené, kdy se v takových případech neodškodňovalo vůbec: drban ať je rád, že vyklouzl. Dnes již se odškodnění většinou přiznává, ale žádná výhra to nebývá. Ukážeme si pár příkladů.

Především se pravidelně dozvídáme, že obhajoba byla vedena neúčelně: jako nedůvodné je posuzováno příkladmo nahlédnutí do spisu po skončení vyšetřování – přestože jde o povinnost, jejíž zanedbání by obhájce mohlo stát talár a která je výslovně uvedena jako hlavní úkon právní služby v advokátním tarifu – a šlágrem je nepřiznávat náhradu za porady s klientem. Radit se smíte jen výjimečně a rozhodně např. ne před a po hlavním líčení, to už je nadměrná obhajoba, kterou si obžalovaný musí hradit jako advokátní nadstandard sám.

Další favoritem je posuzování délky řízení. Nepřiměřeně dlouhá nejsou dle mínění ministerských úředníků ani řízení sedmi až osmiletá: obvykle si za průtahy může sám žalobce anebo je prostě věc tak složitá, že rychleji rozhodnout nešlo. Že mezi jednotlivými úkony se na spis u soudu kdesi v almaře prášilo klidně i rok, a to třebas i třikrát za sebou, nemůže na onom ušlechtilém náhledu nic změnit.

Kde bývá odpor ministerstva pravidelně vůbec nejsilnější, je náhrada nemajetkové újmy. Maximem je omluva, a jde-li o případ tak frapantní, že by si příslušný úředník se zbytky sebeúcty musel doma zakrýt všechna zrcadla, sáhne ministerstvo k nejsilnějšímu možnému satisfakčnímu prostředku: omluví se poškozenému velice; posledně citovaný dokument stojí arci za úvahu i z jiných důvodů, třeba proto, že podle ministerstva spravedlnosti má obhajoba právo placeně nahlédnout do trestního spisu jen jednou, další nahlížení, byť se řízení vleklo šest let, případně jde o spis zcela jiný, je opět nehrazený nadstandard.

Poškozený se po neúspěchu při předběžném projednání se státem soudí, nově už s povinností platit soudní poplatky jako za každé jiné řízení, soudí se rok, dva, tři, a pokud nezemřel, soudí se s ním dodnes, naplněn radostí, jak obecné soudy dbají svých povinností a nakolik realisují to, co před čtyřmi lety tak vzletně vyjádřila ústavní soudkyně Ivana Janů:

Ústavnímu soudu v této souvislosti konvenuje závěr, dle něhož nelze srovnávat nemajetkovou újmu, spočívající např. v pocitech úzkosti, nejistoty, ve ztížení společenského postavení či v poškození dobrého jména, způsobenou vedením trestního řízení proti člověku dosud netrestanému a zastávajícímu významnou společenskou veřejnou funkci, s řízením vedeným proti osobě již v minulosti vícekrát trestané, která se navíc například i v době předmětného trestního stíhání nacházela ve výkonu trestu. / Věc lze zjednodušeně vyjádřit jako obecně povědomý lidský příběh střetu s mocí: stát po dlouhá léta bezdůvodně trápil slušného a bezúhonného člověka. Vzal mu dobrou pověst, klidný spánek a práci, kterou měl rád. Když se postižený domáhal zadostiučinění, stát se zachoval v podstatě jako opatrný úředník a jakoby na lékárnických vahách odvažoval míru své odpovědnosti, neboť se obával, že věci jako precedentu by mohli využít s odvoláním na presumpci neviny i skuteční zločinci, kterým se jejich činy nepodařilo prokázat.

A to je, milé děti, z dnešní pohádky o Smolíčkovi-občanovi a jezinkách-úřednících a našich demokratických soudcích vše. Když budete hodné, budu vám zase něco strašidelného z praxe vypravovat.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)