Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Úvahy a komentáře

Počátkem prázdnin se na zpravodajském portálu iDnes objevil jeden z častých, téměř již kanonických, typových textů, thematisujících problematiku podnikatelských subjektů nabízejících ochranu před postihem za přestupky – tzv. přestupkových pojišťoven. Babišův redaktor neopomněl zdůraznit, že jde o jednání jak nezákonné, tak i amorální.

K tomu již před časem kdosi – myslím, že D-FENS – trefně podotkl, že je-li obhajoba nemravná, měli by jít politici příkladem a takový Andrej Babiš by měl bez dalších kliček doznat, že na Čapí hnízdo inkasoval dotaci protiprávně, učiniv ze společnosti malý/střední podnik jen naoko, a podobně by měl zanechat všech obstrukcí David Rath a pravdivě přiznat, z jakých zdrojů pocházela hotovost v jeho krabici. Neděje-li se tak, je značně pokrytecké vyžadovat, aby se práva na obhajobu vzdali přestupci drobní, mezi nimi tzv. silniční piráti. S čímž arci plně souhlasíme.

Novinář jde ještě dál, než je obvyklé, a naznačuje, jak nákladné je pro veřejné rozpočty, jestliže úředníci projednávající přestupky musejí čelit obstrukcím typu námitka systémové podjatosti nebo zpochybnění radarového měření rychlosti, jimiž se piráti pokoušejí vyhnout spravedlivému trestu.

Přestupky se sice zabýváme jen okrajově, a obstrukce vůbec nepatří do našeho procesního instrumentária (ne proto, že je snad čestnější neobstruovat, nýbrž že existují jiné, daleko zábavnější methody, jak v řízení uspět), přesto nám nezbývá než poznamenat, že mít výsledek radarového měření za automaticky správný může opravdu jen blbec – případně novinář z Babišovy redakce.

Vezměme jako příklad tuto modelovou fotografii, týkající se kausy, kterou jsme nedávno řešili:

Vzorný silniční pirát by, spatřiv takový snímek, doznal pochybení a dále neuhýbaje, nasytil by státní rozpočet příslušným počtem stokorun (a své konto odpovídajícím počtem trestných bodů). Pirát neukázněný se arci na fotografii podívá pozorně a povšimne si několika důležitých detailů. Třeba toho, že policejní auto bylo při měření podélně skloněno, nejspíš proto, že stálo pravými koly na vyvýšeném obrubníku, a když si spočítá, co to znamenalo pro měřicí paprsek, vyjde mu, že jeho osa proťala po cca dvanácti metrech rovinu vozovky. Měřen byl proto nikoli paprsek odražený přímo od přestupcova vozu, nýbrž paprsek reflektovaný nejméně dvakrát (a kdo ví, od čeho dalšího); tomu nasvědčuje i to, že ačkoli povětrnostní podmínky byly příznivé, policisté museli nastavit citlivost 30 m namísto standardních 20 m: jinak by totiž odrazem zeslabený signál vůbec nenaměřili. A kdyby to snad nestačilo, z projekce délky a šířky automobilu lze vypočítat, že měřeno bylo pod úhlem necelých 10°, nikoli 22°, jak je manuálem předepsáno.

Nezodpovědný přestupce tak nemůže než dovodit, že pokud byla jeho rychlost skutečně 73 km/h, jak fotografie sebevědomě sugeruje, je on čínský bůh srandy, případně tiskový mluvčí koncernu Agrofert. Ve skutečnosti byla minimálně o několik kilometrů za hodinu nižší; o kolik přesně, to se ovšem díky důmyslu příslušníků policie už nikdy nedá zjistit. A tak jasný přestupek to zpočátku byl!

Amorální by v daném případě nebyla obhajoba, nýbrž resignace na ni.

Nejsou-li čtenářům snad nějakým nedopatřením známi legendární novináři koncernu Volkswagen – formálně tedy na výplatní listině jiného koncernu, toho vládního – pánové František Dvořák a Luděk Vokáč, postačí stručné poučení, že oba jmenovaní jsou skutečnými mistry korupčního psaní: příkladmo serie Dvořákových článků obdivujících jeden detail tehdy nového modelu jakéhosi tuctového automobilu z Mladé Boleslavi za druhým (ve stylu kupř. Dnes budeme obdivovat světlomety!) jednou vstoupí do učebnic žurnalismu. Proto nepřekvapí, že prohra Volkswagenu ve sporu o náhradu za cinknuté diesely je posledně jmenovaným pojata div ne jako triumf procesní taktiky žalovaného.

Skutečnost je arci diametrálně odlišná: rozsudek pro uznání lze napadnout odvoláním pouze z důvodu, že k jeho vydání nebyly splněny předpoklady (případně pro zmateční vady), a tak spor končí a Volkswagen prohrál. Vokáč může mít pravdu, že šlo o taktický záměr koncernu, protože z hlediska firemního P.R. je vždycky lepší tvářit se, že nám ublížil soud a půjdeme výš, a bude-li nutno, úplně nejvýš, až do Štramberka, než přiznat, že žaloba byla důvodná a poškození majitelé dieslových vyvíječů dýmu a prachových částic mají právo na odškodnění, minimálně za to, že je výrobce vodil za nos, jak jsme o tom psali v r. 2015.

Jakou hodnotu má v očích českého soudce občan a jeho svoboda? Naprosto žádnou. Potvrdil to senát 11 Kss Tomáše Langáška, který za neoprávněné 29 dnů trvající omezení osobní svobody obviněného uložil soudkyni Obvodního soudu pro Prahu 2 Ivě Fialové (známé nám tím, že soudí těžší zločineckou skupinu v čarodějnickém procesu) zcela symbolickou sankci v podobě důtky. Kdyby nyní poškozený soudkyni unesl a držel ji po stejnou dobu třeba ve sklepě, nemohli bychom se mu divit, protože v podobných případech zřejmě žádný jiný prostředek obrany před soudcovskou zvůlí neexistuje. Soudci se nám opět vysmívají a téměř bych řekl, že dojde-li v této zemi revoluci – čímž arci nemyslím takovou, o níž vlhce sní Milion chvilek, nýbrž skutečnou – budou kandelábry po celé zemi spolu s exekutory ověšeny oběšenými soudci, neboť právě ti se pro mnohé stali symbolem polistopadového bezpráví.

Tomáši Langáškovi a jeho senátu udělujeme prestižní cenu našeho blogu Osel měsíce, spojenou s právem nosit k taláru oslí uši v podobě paragrafů. Blahopřejeme!

Někdo má rád vdolky, jiný zase holky, vysvětluje Ústavní soud v jednom ze svých nejhůř odůvodněných nálezů za poslední dobu, a proto není nic špatného na tom, jestliže ostravský hotel Brioni odmítl ubytovat občany Ruské federace, kteří nepodepsali prohlášení o souhlasu s dočasným pobytem spojeneckých vojsk v zemi – chci říct: o nesouhlasu s ruskou anexí Krymu. Prý jde jen o jednu z forem výkonu svobody projevu, argumentují v majoritním votu Vojtěch Šimíček s Kateřinou Šimáčkovou, proti čemuž daleko přesvědčivěji disentuje Ludvík David.

Máme za to, že prakticky všechny argumenty majoritního odůvodnění jsou vadné, a chybná je už základní premisa, že rozhodnutí kádrovat hotelové hosty je legitimním způsobem, jak může podnikatel projevit svůj názor. Ve hře jsou totiž, jak správně upozorňuje disent, nejen základní práva podnikatele, ale proti nim stojící práva potenciálně odmítnutého hosta. Důležité je přitom nejen právo na svobodu politického názoru, nýbrž i právo na ochranu osobnosti, ve formě ochrany osobních údajů. Být právně vzdělaným Rusem, jemuž by v hotelu Brioni předložili k podepsání prohlášení o nesouhlasu s krymskou anexí, pravím k recepčnímu: Milý pane, velmi si vážím zájmu pana hoteliera o politické dění v mé zemi. Ale povězte mi, mladý muži, jakým právem chce ten angažovaný muž znát můj politický názor? Není mu snad známo, že podle § 4 písm. b) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, jde o citlivý údaj, který lze zpracovávat pouze k účelům taxativně vypočteným v § 9 onoho zákona?

To, že jde o jednání platným právem zakázané, je však jen koloraturní detail. Důležitější je, že Ústavní soud posvětil politickou diskriminaci, výslovně připustiv, že ne všechny politické názory jsou si v tomto případě rovny. Citujeme z § 35 nálezu:

V tomto ohledu Nejvyšší správní soud nedostatečně zohlednil okolnost, že anexe Krymu byla učiněna v jednoznačném rozporu s mezinárodním právem (viz např. rezoluce Valného shromáždění OSN s názvem Územní celistvost Ukrajiny ze dne 27. 3. 2014) a oficiální zahraniční politika České republiky stejně jako Evropské unie se k ní vymezila negativně a pro Českou republiku má tento akt navíc zřejmou historickou paralelu ve vztahu k okupaci Československa v srpnu 1968, učiněné právním předchůdcem nynější Ruské federace…

Což nelze interpretovat jinak, než že kdyby hotelier postupoval opačně a neubytoval toho občana Ruské federace, který nepodepíše souhlas s připojením Krymu, ochranu by takové opovrženíhodné diskriminační jednání nezasloužilo: každý podnikatel je tak oprávněn diskriminovat své zákazníky na základě politického názoru, avšak pouze v případě, že jim odepře službu na základě názoru, který se neslučuje s oficiálním postojem české vlády.

V hotelu Brioni nedělali nic jiného, než dělá Facebook, Google a další podnikatelé, na něž stát přenesl to, co si sám činit zapověděl, tedy šikanovat ty osoby, které se projevují protistátním způsobem.

Pro to nenacházíme ospravedlnění a máme za smutné, že se pod takovou hanebnost podepsali jinak liberální soudci Šimíček se Šimáčkovou.

Roztomilý poster, jímž dnešní post ilustrujeme, lze beze změny použít i pro trestní soudce, protože jejich myšlení se od toho vysmívaného, prokurátorského, v ničem podstatném neodlišuje. A tak, když liberecká soudkyně Lenka Zhoufová zfalšovala usnesení o ponechání obviněného ve vazbě, její kolegyně z Mělníka Renata Moudrá rozhodla, že se tím nedopustila trestného činu: vždyť šlo o sprostého obviněného, kterému několik dnů v nezákonné vazbě jistě jen prospělo. A falšování úředních dokumentů? Prosímvás, lidi, vy s tím naděláte: to se u soudů přece děje dnes-a-denně, tak proč by to najednou mělo někomu vadit!?