Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Úvahy a komentáře

Kdo? No přece narušitelé státní hranice!

Aniž bychom snad byli očekávali cokoli jiného, rychlé změny v myšlení a stereotypech lidí pod vlivem koronavirové paniky nás přece děsí, už proto, že máme osobní zkušenost s režimem, kde byl každý od kolébky do hrobu vězněm své vlády – a jí nadřazené, vládnoucí strany.

Příkladmo termín narušitel. Pro mladší budiž vysvětleno, že narušitelem státní hranice byl každý, kdo se pokoušel opustit území republiky mimo kontrolovaný hraniční přechod; theoreticky samozřejmě i ten, kdo by chtěl na toto území nelegálně vstoupit, arci takových nebylo, neboť mnozí utíkají z vězení, nikdo do něj. O onom ohavném slově jsme se naivně domnívali, že je navždy zapomenuto, a vida, máme je zpět, v celé jeho kráse a sémantické plnosti, na severu Lupa: Od sledování narušitelů po dopravu léků. Jak se při epidemii využívají drony? Uklidnit nás snad může, že v tomto textu jde možná i o narušitele jiné, příkladmo o desetitisícovou pokutou na místě postižitelné nenositele roušek.

A další, čára. Čárou byla míněna státní hranice, a onen termín užívali zejména ti, kteří měli za úkol narušitele za každou cenu zastavit. Nejlépe pak zastřelit, za to prý dávali u pohraničníků obligatorně opušťák. I čáru teď máme zpět, na oficiálním twitterovém účtu Armády České republiky:

Tak určitě, spolu to zvládneme. Civilní udavač – přezvědná osoba – udá, a voják dostihne a zneškodní každého, kdo by se pokusil tuto zemi bez povolení úřadů opustit.

Nevíme, kdo je autorem předmětného tweetu, arci obáváme se, že armáda, jejíž představitelé uvažují a veřejně se vyjadřují podobným způsobem, je pro Českou republiku větším nebezpečím než celý slavný koronavirus.

Ale abychom nekončili zbytečně moralisticky nebo pesimisticky, pro ty, kteří věrně slouží na čáře, nabízíme jedno roztomilé vojensko-publicistické video:

34 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 4075

Uděluje-li náš blog cenu Osel měsíce, bylo by nespravedlivé neocenit naopak judikáty, které si to zaslouží. Činíme tak a smekáme před odůvodněním dnes zveřejněného nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4054/19; soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček, další členové senátu Kateřina Šimáčková a Ludvík David.

Ve věci jde o případ stěžovatelky z Brna, kterou obecné soudy odmítly jmenovat pěstounkou nezletilého, nyní desetiletého chlapce, přestože se o něj spolu se svým manželem vzorně starala. To soudy odůvodnily tím, že stěžovatelka má dluhy ve výši přes 330 tisíc korun, takže stěžovatelka způsobem života nezaručuje, že je schopna funkci poručníka vykonávat řádně a tudíž že její jmenování je v souladu se zájmem nezletilého.

Nepochopitelné, nelidské rozhodnutí, jakých vydávají české soudy každý rok tisíce.

K tomu Ústavní soud napsal:

V této souvislosti lze však pro úplnost podotknout, že zákonná úprava výslovně nevyžaduje trestní bezúhonnost (potenciálního) poručníka, z čehož vyplývá, že poručníkem může být jmenována i osoba, která se v minulosti dopustila třeba i trestného činu. Ani dluh související s předchozím sociálně rizikovým jednáním totiž apriorně nevylučuje způsobilost určité osoby k výkonu funkce poručníka. I tato kategorie osob podléhá požadavku individualizace každého konkrétního případu, a tedy nemůže být posuzována absolutně či staticky takovým způsobem, že dotčená osoba bude po celý svůj další život postihována za svoje hříchy z mládí. Každý má totiž právo na svoji druhou šanci. Řečeno příkladem klasické literatury, rovněž životní příběh Jeana Valjeana začal krádeží chleba, dlouhým vězněním, po útěku z galejí pokračoval krádeží svícnů a příborů a k obrácení hrdiny došlo teprve v důsledku skutku milosrdenství biskupa Myriela. Netřeba připomínat, jak vzorně – navzdory předchozímu pohnutému životu – poté vychoval a jakou láskou zahrnul svoji chráněnkyni Cosettu.

A dodal:

Závěrem Ústavní soud uvádí, že z odůvodnění nálezu je dostatečně patrno, že se stěžovatelka v životě nevyvarovala chyb. Jak nicméně uvedl již G. Chesterton (Ohromné maličkosti, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří, 2011, str. 23-24), ctnost není pouhým nedostatkem neřesti, neznamená, že se vyhýbáme mravním nástrahám; ctnost je cosi živého a konkrétního jako bolest nebo zvláštní vůně. Milosrdenství neznamená nebýt krutý nebo se nemstít či netrestat; znamená něco prostého a konkrétního jako slunce, které jsme buď viděli, nebo neviděli. Rovněž obecné soudy by proto neměly klást důraz na to, co stěžovatelka v minulosti nezvládla, nýbrž na to, že prokázala ochotu obětovat se pro jiného a pomáhat mu. Ústavní soud proto využívá této příležitosti též k tomu, aby stěžovatelce složil poklonu za její láskyplnou péči o nezletilého, jež jistě vedle radosti přináší i těžkosti a starosti. Současně jí i vedlejšímu účastníkovi přeje do dalších let hodně zdraví, štěstí a společné pohody.

Jsme dojati a tleskáme.

2 komentáře
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 2658

Mimořádný stav vyžaduje mimořádné prostředky a pravomoci: toto pěkné video jsme ulovili na sociálních sítích a je malým preview toho, jak s námi bude moc zacházet, dáme-li si omezování svých práv líbit a ještě ji za to budeme chválit. Arci není tak zle, zatím nás za porušování karantenních opatření nebijí bambusovými tyčemi jako v Indii, že…

24 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 4175

O tomto thematu se diskutuje prakticky od počátku protipandemických opatření, tu vážněji, tu v modu spíše hysterickém. Přichází něco takového vůbec v úvahu v zemi háčkovaných deček na televisorech – ano, víme, že televisory jsou dnes již ploché a jako platforma dečkám se nehodí, arci mentálně onen stav u většiny Čechů přetrvává dosud a my nevíme, jak příměr vhodně modernisovat, nota bene v zemi, kde před 20 lety vyvolalo pár zapálených aut při zasedání světových finančních institucí celostátní paniku hodnou reakce na masivní výbuch sopky nebo serii ničivých tornád? Mohou se Češi proti své vládě poprvé v novodobé historii skutečně vzbouřit?

Začneme popořadě. Právo na odpor proti nedemokratickému nebo demokracii odstraňujícímu režimu je vrozeným, přirozeným a zcela základním právem každého člověka, a jeho úprava v čl. 23 Listiny základních práv a svobod je toliko chabou snahou zákonodárce vtělit toto právo do normativní formy. Ve skutečnosti platí princip, který Němci vyjadřují všem právníkům známým dictem Gelingt es, ist es Heldentat, mißlingt es, ist es Hochverrat. Za situace, kdy jsou splněny podmínky postupu podle čl. 23 Listiny, již zákony ztratily veškeré účinky a v takovém právním prostoru platí jediné právo, právo silnějšího. Když poté vítr odvane dým z výstřelů a barikády jsou demontovány, vítězové soudí poražené.

Jistě, pokud by výjimečný stav a disproporční omezování lidských práv zdůvodňované bojem proti pandemii trvaly, je představitelné, že by se našlo pár zoufalců, kteří by se pokusili tuto vládu svrhnout, avšak šance, že by se jim to podařilo, jsou zanedbatelné: nejspíš by se, uvážíme-li kvalitu dosavadních vigilantistických akcí a jejich protagonistů, postříleli navzájem, ještě než by pronikli přes recepci ve Strakově akademii.

Jiná je situace v případě občanské neposlušnosti. Ta má v českém národě určitou tradici a mohla by uspět. Kdyby se příkladmo provozovatelé gastronomických podniků a/nebo obchodů dohodli, že své provozovny otevřou, byla by policie bezmocná: na zásah proti všem by neměla dostatek lidí, výzbroje a odhodlání, a hrozba pokutou by nutně postrádala dostatečný odstrašující efekt, protože následky vládou řízené destrukce ekonomiky jsou daleko horší než jakákoli pokuta, kterou by úřady při takovém počtu deliktů a delikventů stejně nedokázaly platně uložit a vymoci.

Klíčem je, že by muselo jít o akci koordinovanou a do určité míry organisovanou, protože jednotlivá otevřená hospoda je policií snadno zlikvidována a její provozovatel i návštěvníci poté v loyalním koncernovém tisku pranýřováni. Zdá se, že doba na občanskou neposlušnost zatím nenazrála, avšak s ohledem na to, jak směšnou sumu hodlá vláda živnostníkům postiženým protikoronavirovými opatřeními vyplatit, může to být horké thema příštích týdnů; zoufalí lidé dělají zoufalé věci, živnostníky nevyjímaje.

65 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 6239

Jeví se nám dosti zvláštním, že zatímco u jiných mimořádných událostí, jako například dopravních nebo průmyslových nehod, rozkolů a sporů mezi obchodními partnery, případně rozpadu manželství, jsou právníci mezi prvními, na jejichž pomoc spoléháme a na něž se obracíme, v případě současného koronavirového ohrožení vznikl dojem, že právo vypuknutím pandemie zaniklo, že je to něco, co zde máme pro klidné doby, kdežto nyní je třeba jednat. Čím rychleji a rozhodněji, tím lépe.

Opak je arci pravdou: vyhlášením nouzového stavu nepozbyl platnosti jeden jediný právní předpis a nepřestala fungovat ani jediná instituce, povolaná k tomu, aby našim právům poskytla ochranu. Nouzový stav byl vyhlášen v rozporu s výslovným zněním zákona, který vyžaduje, aby bylo vymezeno území, na němž platí, a zejména, aby tento stav vyhlašující akt obsahoval taxativní výčet, která práva budou omezena a které zvláštní povinnosti uloženy. To je podstatnou náležitostí takového usnesení a absence onoho vymezení činí usnesení vlády nezákonným; každý, kdo je jím dotčen, je tak aktivně legitimován podat buď správní žalobu, anebo přímo ústavní stížnost; nevyčerpání opravných prostředků je zde dostatečně odůvodněno obecností ohrožených základních práv, která jsou ve hře [§ 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Takové žaloby a ústavní stížnosti již byly podány např. Davidem Zahumenským, budiž však poznamenáno, že i kdyby některý ze soudů vyhověl, vláda druhý dne přijme nové, opravené usnesení, a jen si tak usnadní cestu k prodloužení nouzového stavu, které by jí jinak musela schválit Poslanecká sněmovna. Význam bude takové rozhodnutí mít jen pro ty, kteří se během nouzového stavu dopustili deliktního jednání: řízení o něm bude muset být buď zastaveno zcela, anebo vedeno s přihlédnutím k tomu, že se tak nestalo v době nouzového stavu.

Poněkud nadějnějším se jeví napadnout některá dílčí opatření, která buď a limine nedovoleně anebo disproporčně zasahují do práv obyvatel této země, ať občanů nebo cizinců, kteří zde legálně pobývají. To se týká zejména opatření, jímž byl zakázán volný pohyb. Svobodu pohybu, včetně svobody opustit Českou republiku, lze pouze omezit, nikoli zakázat, a toto opatření, ač jeho cíl je legitimní, nemůže před soudem obstát. Mezi opatření, která jsou zjevně disproporční, patří příkaz zakrývat si kdekoli mimo své bydliště nos a ústa: následky takového paušálního nařízení jsou horší než nepatrné snížení risika šíření nákazy – povede to k oslabení imunity a k dalším nepříznivým zdravotním následkům, nehledě na to, že platí-li příkaz všude mimo bydliště, takto omezená osoba se nemůže kupř. v práci legálně ani najíst a napít.

Paradoxně nejhorší ze všeho je však vládní iniciativa směřující k tomu, aby se podnikatelé postižení nouzovým stavem nemohli domoci práva na náhradu ušlého zisku. Morální či pseudomorální argumenty typu, že jde o jakési černé pasážery, neobstojí, protože opatření proti pandemii směřují k ochraně celé společnosti, nikoli jen omezovaných jedinců, a celá společnost je proto povinna nést následky solidárně. Lze to připodobnit k situaci města, jehož obyvatelé se rozhodli čelit záplavám tím, že nad městem postaví přehradu. Ta bude chránit všechny a všichni se proto z místních daní musejí podílet na vykoupení pozemků pod ní: nelze spravedlivě argumentovat tak, že se jejich vlastníci musejí obětovat pro blaho celku.

Proč se domníváme, že právě tento aspekt je ze všeho nejhorší? To je prosté: odmítne-li stát odškodňovat tyto podnikatele dobrovolně, zahltí se po uplynutí šestiměsíční lhůty pro předběžné projednání soudy lavinou žalob v rozsahu, který místní justice nepamatuje, a soudy, které budou i tak čelit náporu nově napadlých žalob pro neplacení a následných exekucí a insolvencí, nebudou s to projednávat nic jiného. Vzpomeňme na restituční spory, z nichž některé nejsou uzavřeny ani po třiceti letech – a toto bude ještě mnohem horší.

Vše se tudíž zdá směřovat k jedinému možnému řešení krise, ke státnímu převratu: buď budou tyto nároky anulovány mocensky, což způsobí zánik právního státu v podobě, jak jej známe, anebo bude fakticky zabráněno je vznášet stejným mechanismem, který funguje v případě povinného zahalování, tedy přímým donucením ze strany státem organisované lusy; ano, přesně takové, která v květnu 1945 počala okrádat, vraždit a vyhánět sudetské Němce, a kterou se pokusili v listopadu 1989 zmobilisovat komunisté, domnívajíce se, že se takto podaří zastavit masové protesty.

To jsou důvody, proč se domníváme, že nejhorší důsledky koronavirové krise nebudou ani zdravotní, ani ekonomické, ale právní a politické, a že jedinými dvěma možnými vyústěními této krise je buď Výmarskou republiku připomínající chaos, anebo nová diktatura, po které ostatně podle průzkumů již stejně většina populace volá.

79 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 7843