Pěkný příspěvek k právu ochrany osobních údajů nám poskytla aktivistka Greta Thunberg, která na zpáteční cestě ze své klimatické evangelisační mise do Spojených státu zveřejnila fotografii, ana sedí, obklopena zavazadly a – vesměs recyklovatelnými – parafernáliemi své výpravy a nevlídně se chmuří, v německém vlaku na chodbičce. Společnost Deutsche Bahn se bránila, uvádějíc na svém twitterovém účty informace o tom, jak Greta ve skutečnosti cestovala. Za to byly dráhy nyní pokárány komisařem pro ochranu osobních údajů.

Jde o to, že ochrana osobních údajů se týká každého a neexistuje z ní výjimka ani pro tzv. VIP, jejichž ochrana osobnosti je jinak vůči zbytku populace oslabena. Osobní údaje lze použít jedině k účelu, pro který byly získány, a tímto účelem jistě nebylo skandalisovat cestujícího na Twitteru.

Podobný případ jsme měli i v České republice, kde advokáti Tomáš Sokol a Jan Brož osočili redaktorku České televise Noru Fridrichovou z podjatosti při zpracování reportáže týkající se vztahů jejich kanceláře k pražským dopravním podnikům, jež měla vyvěrat z toho, že řečená kdysi cestovala načerno. Úřad pro ochranu osobních údajů za toto jednání uložil J. Brožovi pokutu 25 tisíc korun, avšak zasáhl Nejvyšší správní soud, resp. Vojtěch Šimíček, a rozhodnutí zrušil, s odůvodněním, že legitimně zpracovávané osobní údaje lze využívat při obraně soukromých práv.

Hlavní rozdíl mezi touto a onou věcí je v tom, že soudnictví je veřejné a informaci o rozsudku lze (theoreticky) získat i jinak než z vlastní database advokáta – i když stěží lze mít pochybnosti o tom, že zdrojem právě tato database byla – kdežto database cestujících a jejich jízdenek je důvěrná a její obsah nemůže být používán tak, jak německé dráhy učinily.

Je arci potřebné zamyslet se nad dalšími konotacemi Šimíčkova rozsudku. Odhlédněme od zmíněného rozdílu a představme si případ, že obchodní řetězec typu Albert nebo Kaufland vede ke každému zákazníkovi seznam nakupovaného zboží. Pokud by politik osočil řetězec z toho, že nenabízí určitý druh výrobku, přestože sám tyto výrobky nakupuje, měl by jeho provozovatel právo sáhnout do své database a usvědčit politika ze lži s tím, že sám toto zboží pravidelně nakupuje? Podle Šimíčka zřejmě ano, jde o legitimní obranu soukromého zájmu. Složitější by byla situace, kdyby politik prohlašoval, že v tomto řetězci nikdy nenakupuje; tam by byl zájem slabší. A ještě složitější, jestliže by učinil obecné prohlášení, příkladmo, že nikdy nekupuje tzv. biopotraviny, a seznam nákupů podle jeho věrnostní, případně platební karty by se jimi jen hemžil. V takovém případě by zřejmě musela ochrana osobních údajů a zákaz jejich používání pro jiný než sjednaný, popř. předpokládaný, účel převážit.

Uvidíme, jak případ Gretiny cesty nakonec dopadne v Německu.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)