Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Jiné případy

Celé čtyři jednací dny si vyhradil Nejvyšší soud na projednání stížnosti pro porušení zákona, kterou v neprospěch obviněného Davida Ratha a jeho kompliců podal ministr spravedlnosti. Jak správně argumentuje Zdeněk Koudelka, Nejvyšší soud by vůbec neměl SPZ projednávat, dokud neskončí řízení před nižšími soudy, protože jinak porušuje Rathovo ústavní právo na rovnost zbraní: stát má k disposici opravný prostředek, jímž obviněný nedisponuje, a jak bylo dávno judikováno, nelze proto o SPZ v neprospěch obviněného rozhodnout jinak než akademickým výrokem, jenž bude toliko precedenční, pro futuro. Protože trestní řízení běží a jeho pravomocné skončení není v dohledu, byl by případný výrok v Rathův neprospěch všechno jiné, než akademický.

Jádrem sporu je otázka, zda jsou použitelné odposlechy a další důkazy získané na základě copy-pastovaných příkazů, bez skutečného přezkoumání důvodnosti návrhu; rovněž se předpokládá, že se NS vyjádří k principu plodů z otráveného stromu.

Nečekáme nic dobrého: odposlechy budou zpoužitelněny ohledem na veřejný zájem (resp. společenskou objednávku), a ovoce z otráveného stromu odkázáno do prostředí jiné, pokleslé americké právní kultury. V této zemi platí bohužel doposud právo bolševické, kam podobné finesy nepatří. Pracující lid to tak chce.

Proč je zákaz používání důkazů, ke kterým se orgány činné v trestním řízení dostaly nezákonným způsobem, tedy oněch plodů z otráveného stromu, nepřípustné nejen v dekadentní Americe, vysvětlíme na jednoduchém, i soudcům Nejvyššího soudu snad pochopitelném příkladu.

Řekněme, že byli dva lupiči, Pat a Mat, kteří se rozhodli vyloupit banku. Věrni své pověsti, měli smůlu a při činu je dopadla hlídka policie. Patovi se podařilo uprchnout, Mat takové štěstí neměl, ale protože veškeré nářadí i lup měl u sebe Pat, nebyl proti Matovi jediný důkaz. Policie tedy přistoupila k osvědčené methodě a Mata bitím přinutila prozradit Patovu totožnost i místo pobytu. Tam byly zajištěny kompromitující důkazy a pod tíhou tvrzení, že Mat se přiznal – což byla pravda – se ke všemu doznal i Pat.

Pokud uplatníme řečenou doktrinu, nebude u soudu použitelný jeden jediný důkaz a oba výtečníky bude nutno zprostit obžaloby: výpověď získaná bitím je nepoužitelná a bez ní by policie Pata nevypátrala a neměla nic.

Bez ní, což je vlhký sen každého OČTŘ, je ovšem situace jiná: Matova výpověď se použít nedá, avšak není nezákonný ani příkaz k domovní prohlídce u Pata, ani jeho výpověď, a tak oba obvinění poputují na mnoho let za mříže. Že by se policie bez nakládačky Matovi k žádným důkazům nedostala, nehraje roli, to se vyřeší nejvýš kázeňským napomenutím. Porušení zákona – zbití podezřelého – se proto policii vyplatilo.

Opravdu, milí mí čtenáři, chcete, aby v České republice fungovalo právo popsaným způsobem?

Jak dopadl horlivý strážmistr četnictva v Putimi Flanderka po nezdařené akci s odhalením ruského agenta, vydávajícího se za jistého Josefa Švejka, klasik neuvádí; je nám tedy než se dohadovat, zda onen byl i se svým pendrekem poslán do Užhorodu, Jasiny, případně jiné, ještě odlehlejší lokality tehdejší monarchie, jež v tomto směru skýtala pohříchu více možností než územně se redukující státy vzniklé na jejích troskách. Jak dopadnou trestní orgáni, kteří úředně pojednali případ Igora Ševcova, jehož vina se z bezmála hrdelního zločinu útoku na dům ministra obrany a útěku po rozhodnutí Nejvyššího soudu zúžila na pouhý potenciální přestupek, lze presumovat s vysokou mírou pravděpodobnosti: povýšeni nebudou.

V usnesení Nejvyššího soudu, jež dává ohledně pomoci pachateli formou natáčení jeho skutku na kameru plně za pravdu našemu předchozímu právnímu posouzení věci, dovolujeme si upozornit na skvostný výklad státní zástupkyně v § 11, kde tato nemá o vině dovolatele pochybnosti ani v míře odpovídající posledním zbytkům zdravého rozumu.

Na Osla měsíce, jímž jsme předchozí právní výkony soudů ocenili, tak dal své razítko i Nejvyšší soud. Jen tak dál, soudruzi soudci!

Lucie Myslíková je mediální hvězda, naštěstí toliko krátkodobá. Jde o děvče, které je zachyceno, ano oděno ve skautský kroj diskutuje s názorovým odpůrcem na prvomájové demonstraci v Brně. Fotografie je známá, slavná, a takovou nepochybně zůstane, a to i přes to, že na jiné fotografii, již uvádíme pro ilustraci v plné velikosti i ve výřezu, jsou vidět její ponožky, jež se, opět arci než nakrátko, staly slavnějšími než jejich nositelka.

Symbol na nich, Good Night White Pride, doprovázený násilným piktogramem, má totiž protipól, s nápisem Good Night Left Side, a za jeho veřejné vystavování byl jeho nositel Okresním soudem v Sokolově pravomocně odsouzen; šlo o poněkud netypickou situaci, protože ještě než stačila skončit dovolací lhůta, trest byl v důsledku Klausovy amnestie prominut a odsouzení zahlazeno, tudíž nemělo smyslu podávat dovolání.

Zůstává ovšem otázka, co by se stalo, kdyby někdo vzal tehdejší sokolovský rozsudek a poslal ho v příloze trestního oznámení, jež by na skautku Lucii podal. Možná by se dozvěděl, že ony dva symboly nelze porovnávat, neboť ten Luciin zachycuje násilí neškodné, ba ušlechtilé, ale také by se mohlo stát, že by policie dívku skutečně začala stíhat, protože precedens je zřejmý a vina jasná.

To jsou ty paradoxy bojující demokracie, která je ve skutečnosti levicovou, nebo, chcete-li, neomarxistickou, názorovou diktaturou, jež nemá s obranou demokracie společného zhola nic: což by se ukázalo v okamžiku, kdy by se mělo oběma stranám začít měřit stejně, tak jako v onom případě militantní brněnské skautky.

Dorazil rozsudek, jímž soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 Šárka Šantorová odsoudila členy umělecké skupiny Ztohoven za náhradu presidentské standarty olbřímími trenkami se stuhou v barvě trikolory.

Plně souhlasíme s odsouzením za krádež a poškození cizí věci, avšak co předvedla soudkyně Šantorová, pokud jde o výtržnictví, nelze než ocenit zvlášť, a to jediným příhodným způsobem, udělením naší ceny Osel měsíce, spojené s právem nosit oslí uši ve tvaru paragrafů. Posuďte sami:
Co se týká přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, jednání obžalovaných bylo namířeno proti hodnotám společnosti, k čemuž volili i prostředky směřující k citelnému zásahu těchto hodnot, ale i k zásahu široké veřejnosti, když jednak svůj čin provedli v místě koncentrace velkého množství lidí, navíc své jednání zdokumentovali pořízením videozáznamu, který umístili na veřejně dostupném serveru, aby jej mohl shlédnout široký okruh veřejnosti, a nepochybně prostředky svého jednání volili i s předpokladem vyvolání zájmu médií a tedy poskytnutí publicity jejich jednání, právě s ohledem na symboly, vůči nimž směřovalo. Je nepochybné, že Pražský hrad jako sídlo českých králů a posléze prezidentů je symbolem svrchovanosti českého národa a prezidentská standarta jako jeden ze státních symbolů zakotvených v článku 14 Ústavy České republiky je symbolem státnosti. Zásah proti těmto symbolům provázený jejich odcizením lze stěží považovat za čistý demokratický projev názoru bez vyvození odpovědnosti. Přitom ochrana veřejného pořádku a slušného občanského soužití zakotvená v § 358 tr. zákoníku je, jak vyplývá ze soudní praxe a ustálené judikatury, poskytována objektům mnohem menšího významu než jsou objekty citované. Je nepochybně výrazem kulturní úrovně národa, v jaké úctě takto významné symboly chová a jak jim tuto úctu projevuje. Tyto symboly přitom nemají význam individuální, nejsou vztaženy ke konkrétní osobě, ale symbolizují celospolečenské hodnoty a v případě prezidentské zástavy instituci prezidenta republiky, která tradičně požívá celospolečenské úcty a vážnosti, přičemž tento symbol nepředstavuje konkrétní osobu právě úřad vykonávající. Způsoby jednání, v nichž je možno spatřovat hrubou neslušnost či výtržnost, jsou uvedeny v § 358 odst. 1 tr. zákoníku toliko příkladmo, přičemž jednání obžalovaných, kdy ústavně zakotvený státní symbol nahradili předmětem představujícím pánské spodní prádlo, je nepochybně možno označit za krajně neuctivé, směřující k hrubému znevážení tohoto symbolu, a tedy naplňující znaky hanobení státního symbolu. Těžko lze připustit, aby svobodou projevu bylo možno ospravedlnit zásah do oprávněných práv jiné osoby v rozsahu ochrany poskytované takovým právům zákonnými předpisy. Dle čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod může každý občan činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Jestliže přitom trestní zákoník postihuje zásah do majetkových práv a jím přesně vymezený zásah do těchto práv označuje za trestný čin a stanovuje za něj postih, je nepochybné, že takovéto jednání je zákonem zakázáno a pro případ porušení tohoto zákazu je sankcionováno. Je tedy zřejmé, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého a nelze přitom nadřazovat právo na svobodu projevu nad právo na ochranu majetku, do něhož v tomto případě zjevně bylo zasaženo způsobem a v intenzitě odporujícím zákonu.
Něco podobného jsem četl naposledy v předlistopadových rozsudcích nad Vladimírem Hučínem.

Inu, budou slušet. Blahopřejeme!

Přiznejme si na rovinu: i dnes se najdou lidé, kteří pokládají undergroundového básníka a opilce Egona Bondyho (1930–2007) za umělce. Ačkoli mezi tyto vadou kognitivních funkcí zjevně postižené jedince nepatříme, kvitujeme jako velmi pozoruhodné jednání vedení brněnské konservatoře, která zakázala své studentce Pavle Limmlové doživotně přednášet jednu z jeho básní a za to, že ta byla na půdě oné nastudována, uložila vyučující Věře Zástěrové důtku. Báseň je prý vulgární a umělecky vzdělaných úst konservatoristky tudíž nehodná.

Potlačme nutkavé představy, jak to vypadalo, když studující s pedagožkou pilovaly správnou výslovnost slova hovno (na kteréžto ústřední thema, je-li nám známo, Bondy sepsal jeden celý svůj text), spokojivše se s poznámkou, že shora zmíněný institut, nesoucí toho času jméno Leoše Janáčka, by možná zasloužil přejmenovat; možností je řada, přičemž nejvíce se nabízejí klasikové české a československé censury, Zdeněk Nejedlý, Ladislav Štoll, Jiřina Švorcová nebo někdejší náměstkyně ředitele státní televise a strážkyně dobrých mravů Milena Balážová, která prý, praví legenda, vlastnoručně měřila účinkujícím délku sukní.

Podkategorie