Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Jiné případy

Andrej Babiš se včera opět stal agentem StB s krycím jménem Bureš, protože Ústavný súd Slovenskej republiky zrušil předchozí rozhodnutí obecných soudů, podle nichž byla jeho evidence neoprávněná (zvukový záznam ústního odůvodnění nálezu ve formátu MP3).

Dopad nálezu na výsledek nadcházejících českých voleb bude minimální, Burešovi voliči jsou s jeho agentstvím zčásti smířeni, zčásti ho oceňují. Rozhodnutí je přesto poměrně zajímavé, jednak tím, že ústavní soud zřetelně nadřadil důkazní validitu záznamů vzniklých činností Státní bezpečnosti validitě současných výpovědí jejích důstojníků, které označil za implicite nevěrohodné, jednak judikoval, že žalovaným musí být ne ten, kdo evidenci ve formě archivalií spravuje, tzn. Ústav pamäti národa, nýbrž ten, kdo je nástupnickým orgánem StB. Pasivní žalobní legitimace bude tedy svědčit buď ministerstvu vnitra, tak jako je tomu v České republice, anebo tajné službě. Kdyby stejně judikovaly české soudy, zůstala by agenty řada osobností, pars pro toto herci Jiřina Bohdalová a Jan Kanyza.

Fakt, že Babiš opět nemá k disposici negativní lustrační osvědčení, bude arci hrát po volbách jen okrajovou roli: pokud nebude po vítězství jeho hnutí příslušná legislativa vůbec zrušena, platí, že podle § 58 odst. 1 písm. c) a odst. 6 zákona o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti má předseda vlády ex lege přístup ke všem utajovaným informacím, včetně informací cizí moci. A tak to má ve správné banánové republice být, ne?

Zpráv o úspěšných policejních akcích není nikdy dost: dnes příkladmo zprostil Krajský soud v Praze Pavla Šrytra a Jána Kaca, podezřelé z vraždy mafiana Antonína Běly. K činu došlo v r. 1996, obvinění padlo těsně před uplynutím dvacetileté promlčecí doby. Protože soud vyhověl návrhu státního zástupce, dá se očekávat, že tím proces skončí.

Daňový poplatník zatleská (a štědře odškodní oba bývalé obviněné, kteří byli nepochopitelně stíháni vazebně) a rozhodně se nebude ptát, jak je možné, že k takovému neuvěřitelnému šlendriánu vůbec došlo: proč, nebyly-li ani po 20 letech dostatečné důkazy, státní zástupce spoléhal na to, že se objeví nyní, a nehodil policii obvinění na hlavu nejpozději ve fasi stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání.

Úplným zproštěním obžalovaných skončil dnes u Městského soudu v Praze největší polistopadový proces s levicovými extremisty, resp. teroristy, nazývaný podle eponymní policejní operace Fénix. Obměněný senát Hany Hrnčířové naznal, že nic ze žalovaných skutků nebylo trestným činem; ústní odůvodnění rozsudku v MP3, cca 26 minut.

Zproštění je podloženo dvěma hlavními důvody: 1. Nepodařilo se vyvrátit obhajobu obžalovaných, že jejich skutky byly výsledkem policejní provokace, protože obžaloba nedodala do spisu dostatek materiálu zejména z doby před zahájením úkonů trestního řízení, kdy byli policejní agenti pouhými policisty a jejich činnost v zájmovém prostředí podléhala § 70 odst. 2 PolZ, aby tuto hypothesu bylo možno spolehlivě vyvrátit. 2. Jediným usvědčujícícm důkazem je vypověď dvou policejních agentů v režimu výpovědi utajeného svědka, což při absenci důkazů dalších k odsouzení nepostačuje.

Je to, domníváme se, rozsudek z ustrnutí: soudu se zželelo obžalovaných, kteří sedli na vějičku příliš aktivním policejním agentům, a nesáhl k jejich odsouzení za přípravu jednání, jehož by sami, bez citlivé koordinace a nápomoci ze strany policistů, nebyli ani zdaleka schopni, neboť jejich silnou stránkou a absolutním stropem možností by byla, řečeno s klasikem, masivní, ale opravdu masivní letáková kampaň.

Zda rozsudek obstojí v dalším kole, je ovšem otázka: obžaloba může dodat další dokumentaci a odvolací soud nemusí být názoru, že důkaz výslechem agentů Roberta a Petra nepostačuje, případně může nařídit zopakovat ho bez utajení: ostatně jaké utajování, jsou-li fotografie obou výtečníků na každém internetovém plotě.

Z případu nicméně již nyní plyne jasné poučení, které bych si dovolil zformulovat takto:

Chlapci a děvčata, milí levicoví teroristé! Jestliže zase někdy pojmete báječný úmysl učinit tento svět lepším tím, že zapálíte vlak, mýtnou bránu, autosalon, nákupní centrum, stožár BTS nebo jiný k tomu vhodný symbol prohnilé kapitalistické společnosti, rozhodně tak nečiňte pod vedením osob, o kterých se domníváte, že jde o policisty v přestrojení. Policista, kromě toho, že se – stejně jako cca 99 % ostatní populace – zpozdile domnívá, že tento svět se popsaným způsobem lepším nestane, není ani čestný, ani slušný člověk, a má své jasné osobní priority, jimiž je pochvala, povýšení a zvýšení platu; na vaše vznešené ideje zvysoka kašle a stejně tak je mu jedno, jestliže zničí nebo naopak vyrobí důkazy, pokud to přispěje k dosažení těch jeho cílů, které jsme právě vypočetli.

Ano, moji milí, je to smutné, ale je to tak: policajt není kamarád, a kteroukoli užitečnou službu, jím nezištně nabídnutou a poskytnutou, typu zajištění dopravy nebo zaplacení bensinu do zápalné láhve neb jiné propriety nezbytné k prosazování vašich ušlechtilých cílů, si v následující fasi těžce odskáčete, protože, opakuji, je to policie a ne vy, kdo určuje pravidla této hry.

Nebudete-li se těmito zásadami řídit, můžete zanedlouho stejně jako Petr Sova a Martin Ignačák v pohodlí vazební věznice vyčkávat, zda i váš senát bude tak milosrdný jako ten soudkyně Hrnčířové; reflexe byl jsem členem organisované skupiny idiotů je užitečná, avšak, jak vám dva shora jmenovaní jistě rádi potvrdí, nesmírně drahá.

V těchto týdnech běží před Krajským soudem v Hradci Králové opakované hlavní líčení v trestní věci Lukáše Nečesaného. Senát byl vyměněn, a dokazování se proto opakuje od začátku.

V tuto chvíli už nejde ani tak o případ Nečesaný, jako o případ Jušta: Milan Jušta, šéf teamu, který útok na kadeřnici vyšetřoval, se podle všeho dopustil tak vážných pochybení, že jeho jednání lze bez risika omylu označit za zneužití pravomoci úřední osoby ve třetím odstavci – a tedy v sazbě do dvanácti let. To je velmi vážné, a je na místě zamyslet se nad tím, co k tak neuvěřitelnému excesu vedlo a jak systémově předejít tomu, aby se podobné případy mohly opakovat.

Základem tak masivního selhávání selhání je bezesporu tlak, který je na kriminalisty vyšetřující závažné případy, jako ten hořický, vyvíjen. Všichni policejní šéfové chtějí mít pachatele vypátraného a dopadeného pokud možno během několika hodin, nejvýš dnů, a dmout se pýchou na mimořádných tiskových konferencích. Pokud se to nepodaří a k pyšnému dmutí nedochází a nedochází, nervosita stoupá a zakrátko přejde v nespokojenost, již přiživují netrpělivá media. Tato směs je pak zárodkem justičního omylu, resp. justičního zločinu, jakého jsme byli svědky u Vlastimila Pechance nebo Lukáše Nečesaného.

Problémem je tu především policejní mentalita: pro policistu platí zásada drban jako drban a fakt, že odsouzen byl někdo jiný než pachatel, není pro běžného příslušníka PČR důvodem k výčitkám svědomí: do basy přece patří nepravý pachatel stejně jako ten pravý, tedy je v zásadě jedno, koho usvědčíme; to zní na první poslech hrozně, ovšem nepopiratelnou logiku takové úvaze upřít nelze.

Okamžik, kdy se policista z modu pátrání po pachateli přepne do modu usvědčování podezřelého, případně obviněného – v duchu zásady, že za každý zločin musí být někdo odsouzen, a pokud je to pachatel, tím lépe – je tu klíčový: důkazy vyviňující obviněného se odstraňují, důkazy svědčící proti němu implikují a žel, namnoze i fabrikují.

U Nečesaného je tento postup zřejmý z úkonů, které M. Jušta provedl v nemocnici, kde byla oběť hospitalisována: povšimněme si, že kadeřnice byla přesvědčena, že by pachatele poznala (její pozdější rozpomínání si máme z dobrých důvodů za účelové, odrážející lukrativní možnosti, které se otevírají, rozpomene-li se správným způsobem), a verbálně poskytla jeho popis, který s popisem Nečesaného hrubě nesouhlasil (výška, brýle…); Juštovi to přesto nebránilo ukázat jí připravené album a její reakci na fotografie zaprotokolovat nejen nepřesně, ale vyloženě lživě.

K dalším pochybením, pokud se tak mírného výrazu dá ještě použít, došlo při vnesení pachové stopy obviněného na místo činu.

Otázkou je, jak takovým případům systémově zabránit. Policejní mentalita je daná a nezmění se, tedy očekávat, že se policisté budou sami trápit tím, že poslali do vězení místo pachatele nevinného, je naivní: to neudělají, tak mentálně ustrojeni nejsou. Stejně tak se stěží změní tlak ze strany nadřízených na urychlené dopadení pachatele, i to je dáno psychologicky.

Jediné, co může prevalenci justičních omylů podobné dimense předejít, je hrozba reálné a citelné represe. Fungující inspekční orgán, momentálně parodovaný GIBSem, je tak jediným mechanismem, který může být protivahou schopnou zabránit dalším případům, kdy bude policie posílat před soud lidi, o kterých sama dobře ví, že jsou nevinní. Tedy: zrušení současné Inspekce a její nahrazení zcela novým orgánem, v co největší míře na policii nezávislým a nejlépe podřízeným přímo Sněmovně – to je jediný způsob, který by mohl vést k úspěchu.

Nájezd zavilých islamistů, připravených vyvrátit evropskou civilisaci z kořenů, pokračoval dnes u Městského soudu v Praze druhým kolem:


Výsledek je uspokojivý, způsob, jak bylo vítězství dosaženo, rozhodně nikoli, neboť odůvodnění rozsudku máme za povrchní, právně vadné, neúplné a nepřesvědčivé.

Především je zřejmé, že senát městského soudu vedený Janem Klášterkou vůbec nepochopil, co je podstatou nepřímé diskrimace: jsou-li uplatněny stejné požadavky na všechny, ještě to neznamená, že tím nikdo nemůže žádná skupina poškozena. Dívce z muslimského prostředí působí újmu, musí-li ve třídě pobývat prostovlasá, panně křesťanské nebo bezvěrecké by naopak způsobilo nepohodlí muset při vyučování nosit pokrývku hlavy. Že v prvém případě jde o újmu psychickou a ve druhém fysickou, zde arci nehraje roli. Jak jsem vyrozuměl z odůvodnění, soud existenci újmy a limine nepřipouští: v takovém případě nechť se laskavě seznámí např. se slavnou serií fotografií z Alžírska, kde nechaly francouzské kolonialní úřady v r. 1960 fotografovat ženy za účelem vydání průkazů totožnosti bez závoje a prostovlasé.

Dále, these o porušování práv nevěřících, jimž se nedostává rovného zacházení, je neudržitelná. Možnost nosit šátek není, jak bylo vysvětleno, žádným privilegiem, o které by nutně stáli i jiní, protože jim jejich víra, případně kulturní zázemí, nic podobného nepřikazuje. Jako nemuslim nejsem diskriminován tím, že to mám do nejbližší mešity 10 kilometrů, prostě proto, že navštěvovat mešitu nechci a nepotřebuji, ana mi postačí tichá večerní modlitba před ozubeným kolem.

Nebylo vysvětleno, proč Klášterkův senát pokládá islám za politické náboženství, co přesně to znamená a jaký to má dopad na rozhodovanou věc, tedy zejména, zda by se něco změnilo, pokud by se úlevy, resp. výjimky, ze školního řádu domáhala studentka vyznávající víru apolitickou (přičemž mé vzdělanější já se vzpouzí už při samotném připuštění, že něco takového jako apolitické náboženství, nota bene tradiční, abrahámovské, může existovat).

Jestliže by rozsudek byl opřen o sekulární povahu státu obecně a školství zvlášť, bylo by to argumentačně udržitelné, avšak muselo by být vysvětleno, zda smí školní řád zakázat veškeré náboženské symboly, např. tedy i křížek na krku, nebo zda je nutné provést proporcionality, a jak by test v takovém případě dopadl: příkladmo křížek ano, hidžáb ne, a proč.

Souhlasit lze s tím, že řešení problému přijde pravděpodobně legislativní cestou, protože to už je takový český národní zvyk: místo, aby zákony stanovily základní principy a ty byly judikaturou vykládány, rozváděny a aplikovány, máme zákonem, nebo minimálně resortní vyhláškou, stanovenu pomalu i minimální a maximální přípustnou tloušťku knedlíku, aniž by někoho znepokojilo, že orgány státu ve svých esenciálních funkcích selhávají a je zde již téměř třicet let udržováno to, co jsem kdysi nazval imitativní demokracií.

Jako konservativní člověk bych byl ochoten smířit se i s tím, kdyby městský soud opřel svou argumentaci o prosazení principu moje země – moje pravidla, anebo kdyby zákaz nošení šátku odůvodnil křesťanskou tradicí, avšak odůvodnění, jak bylo předneseno, mne rozhodně neuspokojilo. Snad bude podrobnější a důkladnější písemné vyhotovení.

Podkategorie