Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Jiné případy

Přesně před dvěma lety jsme a margo kausy Čapí hnízdo napsali:

…přes Babišovo přiznání může nakonec vzniknout situace, kdy policie podezření z dotačního podvodu odloží, protože nebude koho stíhat: nikdo nebude vědět, komu společnost provozující farmu v předmětném období patřila. Protikorupční policie dostala před několika dny varování, co by se mohlo stát v případě nadměrné horlivosti, a tak všichni budou raději horliví nedostatečně, čímž příběh dotace na Čapí hnízdo definitivně skončí.

Přesně to se v těchto dnech a týdnech začíná plnit. Jaroslav Šaroch, státní zástupce MSZ v Praze případ dozorující, zrušil trestní stíhání tří obviněných, včetně poslance Jaroslava Faltýnka, přičemž, jak správně upozorňuje na České justici Roman Jelínek, nebyl vůbec k rozhodnutí o stížnosti příslušný, neboť to byl právě on, kdo podáním žádosti o vydání poslanců se stíháním vyslovil souhlas [§ 146 odst. 2 písm. a) TrŘ]. Situace kolem Babišova dotačního podvodu tak začíná stále víc připomínat to, co se v této zemi dělo po ruské okupaci v r. 1968. Předsrpnoví straničtí hrdinové – a ti verbálně nejstatečnější obvykle nejiniciativněji – pochopili, že vítr se obrátil a přišli s prosíkem, u prověrkových komisí provedli sebekritiku a za to jim bylo dovoleno, minimálně některým, pokračovat v načaté karieře.

Stejně tak nyní v justici. Kdo včas pochopí, že celé stíhání je účelovka a OLAF se ve své zprávě spletl, budou moci zůstat, ostatní čekají nové výzvy – mimo justici. Jaroslav Šaroch, zdá se, pochopil včas.

Charakteristickou vlastností výjimek pro dobro věci, v právu i jinde, bývá, že první taková bývá jen zřídka výjimkou poslední. Přimhouřili-li jsme oko u Davida Ratha a dovolili Nejvyššímu soudu, aby na základě stížnosti pro porušení zákona (SPZ) zasáhl do běžícího řízení v neprospěch obviněného, prakticky s určitostí jsme si tím objednali další podobné případy: SPZ v neprospěch budou nyní podávány znovu a znovu, až se z výjimky stane pravidlo a pak kdosi – snad Evropský soud pro lidská práva – s překvapením zjistí to, co Ústavní soud judikoval již dávno, totiž že takovou SPZ je porušován princip rovnosti zbraní a rozhodnutí o ní nesmí mít proto jiný než akademický význam. Psal o tom Pavol Holländer, psali jsme o tom, prakticky současně, i my, ale ministr Pelikán si novou pravomoc zamiloval natolik, že jí využil znovu, tentokrát v neprospěch Ivo Rittiga a jeho spoluobviněných.

Proč je SPZ v neprospěch zasahující do běžícího procesu tak nebezpečná? Protože je opravným prostředkem, k němuž nemají trestní orgány a obviněný přístup za stejných podmínek, a předstupují tedy před soud nikoli v ústavou vyžadovaném rovném postavení. Jakkoli není rovnost zbraní dána např. v tom, že by obviněný mohl účinně navrhnout vzetí státního zástupce do vazby, musí být garantována minimálně v základních parametrech trestního řízení, tedy kupř. v možnosti navrhovat důkazy, a v neposlední řadě též v rovném přístupu k opravným prostředkům.

Mjölnir, Thorovo kladivo

Slovensko. Mythická země, dle zpráv poutníků ležící ještě dál na východ než Brno, Břeclav, Zlín, ba podle některých dokonce i než Velké Karlovice. Jsou tací, kteří v její existenci věří; my ovšem, pod tíhou důkazů, jako jsou ty, které dnes přinášíme, kloníme se k přesvědčení, že taková země existovat nemůže, tu si jednoduše musel někdo vymyslet.

Policejní usnesení, jako jiná falsa, je k mání pouze v podobě fragmentu, a ne zcela úplný je i protokol o výslechu obviněného Jána M. z Topoľčan. Pokud by šlo o dokumenty pravé, znamenalo by to, že na Slovensku je nyní trestné držení přívěsku s motivem Thorova kladiva, CD se skladbou Daniela Landy Bílej jezdec a celá řada skutků dalších, jež jsme, řečeno s Mackie Messerem, páchali, pášeme a páchati budeme, nevědomi si hrozících risik.

Osobně mám arci za nejzdařilejší otázky, které vyslýchanému nešťastníku – jenž může sloužit za příklad, jak se při výslechu na policii rozhodně nechovat: stížnost proti usnesení nepodal, obhájce si nezvolil, vzdal se práva na seznámení se spisem a sám se poté ke své trestné činnosti v plném rozsahu doznal – kladl policejní orgán Adam Szűcs. Vyběrem:

  • Vo svojej výpovedi ste uviedol, že samolepky s podobizňou Jozefa Tisa ste si objednal cca 3–4 roky dozadu od osoby Róbert Š., predsedu Slovenského hnutia obrody v Nitre, nakoľko sa vám páčili – uveďte, z akého dôvodu sa Vám tieto samolepky páčili a čo ste s nimi mienil ďalej robiť, nakoľko sa jednalo o 17 ks takýchto samolepiek? [Co českému orgánu universální spojovací výraz kdy, to jeho slovenskému kolegovi, jak vidno, nakoľko!]
  • Vyjadrite sa k osobe Jozef Tiso?
  • Uveďte, z akého dôvodu obsahoval nosič CD označený ako Daniel Landa – best of, aj pieseň s názvom Bílej jezdec od skupiny Orlík?
  • Aký má váš otec postoj, resp. názor na obdobie II. svetovej vojny, resp. osobu A. Hitera, nacizmus? [Delikventův otec již 8 let nežije, tedy odpověď může být nesnadná.]
  • Vyjadrite se, akú má súvislosť osoba A. Hitlera ako aj politika, ktorú presadzoval, resp. prezentoval vplyv, dosah na obdobie rokov 1939–1945 v rámci Slovenského štátu?
  • Vyjadrite sa k Hlinkovej slovenskej ľudovej strane a k organizácii Hlinkovej Gardy a Hlinkovej Mládeže?
  • Ste členom, prívržencom, sympatizantom, členom skupiny, hnutia, ideológie, ktorá smeruje alebo v minulosti smerovala k potlačeniu základných práv a slobód osôb alebo ktorá hlása rasovú, etnickú, národnostnú, náboženskú nenávisť alebo nenávisť voči inej skupine osôb? [Aspoň že tohle nepřiznal!]

A pak si vykládejte něco o tom, jak argument slippery slope v případě extremismu neplatí!

Každý policejní sbor potřebuje silné osobnosti, které slouží jeho členům jako ideál a vzor, optimálně vzor nedostižný. Někdy to, pravda, s takovými osobnostmi nekončí nejlépe, ale to už jsou takříkajíc provozní risika…

V případě Městské policie hl. m. Prahy je takovým vzorem již roky Miroslav Stejskal: muž, v němž se ve vzácné symbiose, jež bývá k vidění snad už jen mezi policisty, snoubí kritický nedostatek intelektu s ještě kritičtějším nadbytkem sebevědomí. Měl jsem s tím dobrým mužem tu čest někdy kolem r. 2002, kdy na mne podal – arciže bez úspěchu – trestní oznámení pro pomluvu.

Dnes ovšem stojí před soudem Stejskal, za jednání, v jehož rámci strážník prohlásil mobilní telefon za zbraň takového stupně nebezpečnosti, že se ji rozhodl poškozenému odebrat. O průběhu hlavního líčení referuje D-FENS, my se ovšem nemůžeme ubránit dojmu, že zde opět kdosi v taláru nepochopil princip subsidiarity trestní represe. Za to, co Stejskal učinil, totiž bohatě postačuje vyhodit ho od policie, trestní stíhání je vyhrazeno tak případům závažného narušení společenských vztahů, že není jiné cesty – a o tento případ se tu zjevně nejedná.

Je to dost podobná situace jako u affairy Nagyová, Páleník a spol.: i tam postačovalo všechny zainteresované propustit ze státní služby a zbytek ponechat orgánům k tomu příslušným, v daném případě např. rozvodovému soudu. Jenže když ono je stíhat tak lákavé, mediálně vděčné, prostě sexy; že, Jene Petrásku, Zdeňko Galková a další, na vlně justičního populismu se vezoucí státní zástupci?

Postavu Shahrama Abdullaha Zadeha jsme ponejprv poznali v souvislosti s jeho propuštěním z vazby v únoru 2016, anticipujíce zločincovo brzké zmizení z radaru českých trestních orgánů, v doprovodu částek, které si onen na úkor státního rozpočtu zdejší, k organisovanému zločinu tohoto druhu obzvláště pohostinné, země opatřil. Nestalo se, a protože Zadeh učinil něco, co správný z vazby propuštěný obviněný nikdy udělat nesmí, totiž hájil se, ocitl se v péči vězeňské služby znovu, a tentokrát, jak se podle všeho jeví, na dobu neurčitou, případně i na doživotí. Že to trestní řád nedovoluje? Nedovoluje, a co má být?

Trestní řád je právní předpis umožňující velmi kreativní výklad. Jeden takový poskytl Ústavní soud, jenž minulý týden vyhlásil nález (soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková) kterým, inter alia, vyslovil, že není nic podivného na tom, jestliže se Íránci nevrátila vazbu nahrazující kauce, bratru 150 megakorun, neboť ta byla přijata v souvislosti s jiným vazebním stíháním. Být na Zadehově místě, asi bychom trvali na tom, že se necháme vzít do vazby i v onom druhém případě, a poté se domáhali toho, že máme právo na dvě postele, dvě vycházky, dvojitý oběd a na dvakrát více sprch – čímž by se, mimochodem, podmínky našeho žalářování pomalu začínaly přibližovat standardům v civilisovaném světě – s logickým odůvodněním, že naše dvě vazby nemají žádnou souvislost: tak to přece vidí i Ústavní soud!

Zadehův případ se tak stále víc podobá případu jiného výtečníka, Davida Ratha, a stává se demonstrací toho, že místní justice je schopná odsoudit jen toho, kdo se jí nebrání.

Podkategorie