Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Jiné případy

Nejen velbloudy živi kární orgánové České advokátní komory. Jak je zřejmo z rozhodnutí (prvostupňové, odvolací), jejich oblíbeným thematem jsou rovněž exkrementy, jak v podobě vlivem gravitace padající, tak již na zemi, resp. v trávě, ležící. Kárně odsouzená Klára A. Samková se arci hodlá bránit a podala žalobu, která má být příští týden veřejně projednána senátem soudružky soudkyně Karly Cháberové; ano, žalobní argumentace týkající se členství soudců v KSČ tu nepadne na úrodnou půdu, ba řekl bych, že bude pokládána za přitěžující okolnost. Ještě štěstí, že soud nemůže rozhodnutí Komory zrušit s odůvodněním, že bylo nedostatečně přísné!

Já vím, že by mi měla stačit kobliha, stejně jako těm momentálně zaostalým – případně ztrátou historické paměti stiženým – spoluobčanům, kteří zítra a v sobotu půjdou volit v komunálních a senátních volbách kandidáty Agrofertu, ve víře, že bude líp (tedy jim, Agrofertu už líp je). Ale když já bych si přece jen chtěl udělat vlastní názor na to, je-li trestní stíhání obviněných za Čapí hnízdo důvodné. Přílohy vyšetřovací zprávy OLAFu ovšem dostat nemohu, ty je nutné před veřejností uchránit – když už se nepodařilo udržet v tajnosti zprávu samotnou.

A na čem rozhodnutí ministryně Aleny Schillerové spočívá? No samozřejmě, hádáte správně: byl proveden test proporcionality a v něm moje žádost neobstála!

Můj názor, co je zač advokát Bohuslav Sedlatý, jest znám a dlouhodobě neměn, arci že se pod podobný výtvor dokáže podepsat Václav Vlk, je pro mne značným zklamáním. Výtvorem míněno rozhodnutí odvolací stolice České advokátní komory ve věci sporu Zuzany Candiglioty s břeclavským starostou za sdružení Pro Region a jím sedlaným velbloudem (bez stranické příslušnosti).

Dokument sestává za čtyř stran a neprohloupíte, seznámíte-li se s jeho obsahem. Příkladmo věta Úvodem se lze pozastavit, kolik obdivuhodné intelektuální kapacity je vyčerpáváno na obhajování prosté neomalenosti a hrubé neslušnosti, je frapantní nehoráznost, protože kárně obviněná advokátka rozhodně není tím, kdo by svou intelektuální kapacitu vyčerpával z vlastního rozhodnutí. Představíme-li si to v kontextu soudní síně a trestního procesu, nejspíš by nám přišlo divné, kdyby předseda senátu začal odůvodnění výtkou přílišného úsilí, které v řízení obžalovaný vyvíjel ve snaze prokázat svou nevinu. Přejděme však tuto pasáž s povzdechem, že kde nic není, není co vyčerpávat, a podívejme se na klíčovou úvahu rozhodnutí, jíž si kárný orgán osobuje pravomoc trestat advokáty za jejich projevy nesouvisející s výkonem advokacie.

Je tu a contrario konstruován koncept tajného advokáta, tedy takového, o němž není nikomu, snad kromě Komory samotné, známo, že tuto profesi vykonává. Ten smí být ve svých soukromých projevech sprostý jako dlaždič (případně jako ministerský předseda), a důvodem pro kárný postih takové projevy nejsou. Advokát, který jednou vystoupí na veřejnosti, však toto privilegium ztrácí. Onu tříštivou frakturou logiky stiženou úvahu bude na místě citovat in extenso, neboť jen tak vynikne, jaká je to pitomost:

Tvrdí-li kárně obviněná, že komentář k fotografii břeclavského starosty nekoncipovala jako advokátka, nekoresponduje toto její tvrzení s tím, že se veřejnosti jako advokátka prezentuje.

Nebylo sice prokázáno, že inkriminovaný e-mail byl odeslán z počítače obžalovaného, ale není pochyb o tom, že obžalovaný k němu měl přístup, napsal kdysi v odsuzujícím rozsudku bývalý vojenský prokurátor a po Listopadu ctihodný soudce Obvodního soudu pro Prahu 1 Rudolf Šídlo, jehož jméno nesoucí cenu máme již dlouho pro podobné justiční bláboly v úmyslu zavést.

Je-li pro někoho snad tato velbloudí historka banalitou, měl by se zamyslet nad tím, zda skutečně chce mít advokátní komoru, která bude – ovšemže přísně selektivně a účelově, jak má ve zvyku – trestat ty, kteří neplanou nadšením pro její vrcholné orgány, za chování s advokacií nesouvisející a zároveň přehlížet nejtěžší porušování právních předpisů, pokud jde o osoby řečené orgány milující, případně přímo tvořící.

Nebudeme však dále vyčerpávat sebe ani svou intelektuální kapacitu a odkážeme na správní žalobu, zvící 12 stran, již za kárně odsouzenou podal její obhájce Pavel Uhl. A pro úplnost, pokud by někoho z vážených čtenářů mého blogu četba textů s velbloudí thematikou uchvátila, ještě prvoinstanční rozhodnutí a Uhlovo odvolání proti němu (to je arci než stručné, osmistránkové).

Mám rád tahle vleklá správní řízení, kdy se naoko předstírá nezávislost, rozhodnutí se jednou či dvakrát zruší a až poté to dopadne tak, jak to dopadnout správně má.

Nezávislost na svém stranickém šéfovi, p. t. dotačním podvodníku Andreji Babišovi takto zdatně předstírá ministryně financí Alena Schillerová. Nyní proběhne ještě jedno kolo a až pak mi bude definitivně vyjeveno, že na informace usvědčující předsedu vlády z podvodu veřejnost právo nemá; kolega blogger Bohumil Doležal v těchto situacích uděluje bobříka vyčůranosti, my loyalní ministryni věnujeme toliko tento pohrdlivý post.

Přes podstatný pokrok, který právní věda za posledních několik tisíc let učinila, existují úkoly, s nimiž se vypořádat je autoritami pokládáno i dnes za stejně obtížné jako v 16. a 17. století, tedy v době, do níž se záležitost, již hodláme pojednat, thematicky nejspíše hodí.

Takovým úkolem je příkladmo vysvětlit odvolacímu kárnému orgánu bez toho, že by členové nalézací stolice byli přímo označeni za imbecily, že proklít tureckého velvyslance není výkonem advokacie. Kláře Samkové se to, řekli bychom, celkem zdařilo. Citujeme:

Není možno přehlédnout, že jednání kárně stíhané též nenaplňuje druhou pojmovou charakteristiku výkonu advokacie, totiž vykonávání soustavně a za úplatu. Kárně obžalovaná prohlašuje, že proklíná (resp. proklela) pouze jednorázově, a nikoliv za úplatu, i když té by se, samozřejmě, nevzpírala.

Případ, podobně jako stíhání Zuzany Candiglioty za urážku velblouda, vnímáme jako průvodní znak a tendenci současné doby, již charakterisuje pokračující utahování šroubů a postupné přivírání kohoutů našim svobodám. V tomto smyslu jsme skutečně všichni dnes Klára Samková: nejde totiž o svobodu proklínat, ale o svobodu dělat cokoli, co nám zákon nezakazuje.

Podkategorie