Kde má být při výslechu obviněného umístěna židle jeho obhájce? Optimálně na chodbě – potvrdí devět z deseti policejních orgánů, s tím, že podle orgána desátého by měla být ve zcela jiné budově (mimochodem, vysmívané skloňování orgán – bez orgána není žádná urban legend, nýbrž authentické dobové dokumenty ho zachycují i v písemné, předtištěné podobě).

Rozsudek, v němž je protokol na str. 6 rekapitulován, se týká trestního řízení proti Monice Uzunoğlu, exmanželce kurdského podvodníka Yekty Ergüna Uzonoğlu, která spolu se svou matkou Věrou Trakalovou připravila poškozenou, starou ženu, o byt. Nu což, povedený párek, přesně dle staré moudrosti, podle níž vrána k vráně sedá a rovný rovného si hledá. Na rozdíl od dva roky starého rozsudku podvodníkova je arci ten její zatím nepravomocný.

Autor: Tomáš Pecina

Nadřazená kategorie: Jiné případy

Kategorie: Yekta Uzunoğlu

Zveřejněno: 7. května 2019

Počet zobrazení: 1884

• podvod
• policie
• Uzunoglu
• Okresní soud v Mladé Boleslavi

Nadmíru zajímavou procesněprávní otázku nastoluje případ Lukáše Nečesaného, jenž byl pravomocně zproštěn obžaloby, vinící jej z pokusu vraždy kadeřnice v Hořicích v Podkrkonoší. Zproštěnec brojí ústavní stížností proti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, které lze při troše zlé vůle interpretovat tak, že je pachatelem, i když nemohl být odsouzen.

V trestním právu může obžalovaný obecně brojit proti zprošťujícímu výroku, má-li za to, že zproštěn měl být podle lepšího písmene § 226 TrŘ: tedy nejčastěji – arci nikoli výlučně –, že skutek vůbec nespáchal, a nikoli pouze, že to není trestný čin. To samo o sobě máme za ústavně dosti sporné, protože tím, že obžalovaný podá odvolání ve svůj prospěch (a odvolání v jeho neprospěch nepodá zároveň veřejný žalobce), zhorší tak dočasně své postavení, protože nebude pravomocně zproštěným, jímž by byl, odvolání nepodav; těšit jej sice může, že uznán vinným již nebude, ovšem negativní důsledky související s probíhajícím trestním stíháním přetrvají.

V případě Nečesaného jde ovšem o jinou situaci. Spor není o písmeno, podle něhož měl být zproštěn, nýbrž o odůvodnění senátu Jiřího Lněničky, které svou textací skutečně implikuje vinu zproštěného.

Dovolání je nepochybně nepřípustné (§ 265a odst. 4 TrŘ), zbývá ústavní stížnost. Co jí napadnout, je otázkou. V zásadě jsou zde tři možnosti:

1. Napadnout usnesení toliko v části odůvodnění a požadovat, aby Ústavní soud výrok ponechal nedotčen, pouze zrušil odůvodnění a vrátil věc vrchnímu k soudu s pokynem odůvodnit výrok znovu a lépe. To je inovativní, ale procesně neprošlapaný postup, a Ústavní soud by bylo třeba přesvědčit, že jinou cestu, jak se domoci svých práv, obviněný nemá.
2. Napadnout celé usnesení, ovšem s risikem, že v případě vyhovění se ze šťastně zproštěného stane opět na nepredikovatelnou dobu obžalovaný.
3. Napadnout dikci odůvodnění jako protiústavní zásah do práv stěžovatele, a chtít po Ústavním soudu, aby to vyslovil, čímž bude zásah dostatečně reparován.

Čtvrtou možností, kterou naznačuje ESLP v rozhodnutí o nepřípustnosti stížnosti v případě Babjak et al. v. Slovensko, je požádat o náhradu za nesprávný úřední postup ministerstvo spravedlnosti, jež by se s ohledem na tento judikát nemělo být schopno ubránit argumentem, že co je pravomocné, to je svaté a tudíž neodškodnitelné.

Autor: Tomáš Pecina

Nadřazená kategorie: Jiné případy

Kategorie: Lukáš Nečesaný

Zveřejněno: 29. dubna 2019

Počet zobrazení: 2316

• Ústavní soud
• Vrchní soud v Praze
• vražda
• procesní právo
• Lukáš Nečesaný
• Jiří Lněnička

Ne snad, že by nebylo dost jiných právně relevantních themat: příkladmo kausa hotelu ve Vysokých Tatrách, kde host vypadl z okna, což odůvodnil tak, že chtěl jít na toaletu a spletl si dveře (asi bude třeba osadit v onom podniku všechna okna od 1. patra výš výstražnou tabulkou s přeškrtnutým panáčkem), zážitky poslance Feriho z uherskohradišťské ochutnávky vín spojené se zážitkovou akcí Bodni si svého politika, případně požadavek KLDR, aby jí Spojené státy vyplatily náhradu za léčbu vězněného turisty Otto Warmbiera (což chápeme, léčba po mučení není levná záležitost).

My se arci budeme věnovat kause jiné, poněkud překvapivé demisi ministra spravedlnosti Jana Kněžínka a hrozbě premiera, že uprázdněné křeslo obsadí Marií Benešovou, listem to politicky rozhodně nikoli nepopsaným. Prvně jmenovaný ohlásil odchod z vlády bezprostředně poté, co se ve veřejném prostoru objevily informace o ukončeném vyšetřování Čapího hnízda s verdiktem doporučujícím podat obžalobu. Lze jistě spekulovat, zda návrh na podání obžaloby, resp. zmaření jeho podání, nebyl právě tím úkolem, s nímž obviněný Andrej Babiš Kněžínka do svého teamu pojal (případně, u vědomí toho, že stát se má řídit jako firma, najal), a poté, co ministr při plnění svého zadání hanebně selhal, přichází čas přizvat tam jiného sekáče.

Media v této souvislosti rozsáhle thematisují předchozí aktivity nastupující ministryně ohledně potvrzení hypothesy, že v České republice je možné objednat si trestní stíhání, aniž by polemiku posunuly do roviny takříkajíc celoevropské a položily si otázku, zda je možné objednat si i nepříznivý výsledek šetření OLAFu. Problém předsedy vlády a jeho stáda dětí-bílých koní totiž nespočívá v tom, že by si na něj zasedl zkorumpovaný a pomstychtivý policista Nevtípil a jistě-na-samotného-Kalouska-napojený státní zástupce Šaroch, nýbrž že dotační podvod byl jednoznačně indikován zprávou onoho evropského úřadu.

Že se snaží zprávu bagatelisovat premierův tisk a jeho novináři usínající s odznáčkem Agrofertu pod polštářem typu Ondřej Koutník nebo Martin Shabu, je přirozené, ani Rudé právo svého času nevěnovalo přílišnou pozornost zprávám západních ideodiversních centrál o údajném porušování lidských práv v Československu; překvapuje, že evropský rozměr kausy Čapí hnízdo přehlížejí i prakticky všechna ostatní media. Že by příprava na novou dobu, kdy jen naše, domácí, je důležité a je nejlepší, tak jako je tomu už nyní v putinovském Rusku? Uvidíme.

Autor: Tomáš Pecina

Nadřazená kategorie: Jiné případy

Kategorie: Čapí hnízdo

Zveřejněno: 26. dubna 2019

Počet zobrazení: 2693

• Marie Benešová
• Čapí hnízdo
• dotační podvod
• Jan Kněžínek

Zveřejňujeme nepravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ve věci karuselového podvodu, jehož se dopustila skupina pachatelů v čele se synem Martina Michala (a tím i nevlastním synem všemi zbožňovaného národního pokladu aka řitecké pěnice Heleny Vondráčkové) Antonínem Michalem a jeho tchánem Eduardem Vítem. Předsedkyní senátu byla komunistická soudkyně Monika Křikavová a podle očekávání jde o dílo sice obsáhlé, čítající 218 stran, leč značně nepřesvědčivé. Hlavní pachatelé dostali osm, resp. deset let vězení.

Za pozoruhodné máme zejména to, že podvod měl sice obžalovaným vynést miliardové částky, avšak propadnutí bylo vysloveno toliko u několika automobilů a luxusních pánských hodinek, plus při domovní prohlídce v hotovosti nalezené částky cca půl milionu korun, což je z hlediska poměru hodnoty zhruba podobné, jako kdyby zloděj ukradl porsche a soud mu za to konfiskoval tkaničky u bot. Zbytek výnosu byl očím trestních orgánů úspěšně skryt, patrně i v nemovitostech, které pro výtečníky budou po dobu inkarcerace opatrovat jejich blízcí. I když se tedy akce nepovedla zcela podle plánu – arci u Vrchního soudu v Praze, který bude projednávat odvolání, jeden nikdy neví – lze ji z hlediska pachatelů hodnotit jako úspěch: až se z vězení po polovině nebo nejvýš dvou třetinách trestu vrátí, budou si po zbytek života užívat luxusu.

Podobný plán vychází ostatně pravidelně, nejinak tomu bylo v případě kroměřížského rodinného klanu Vybíralových: patriarcha rodu Radomír a jeho pokračovatel Roman sice pár let stráví za mřížemi, ale majetek byl před policií uchráněn, např. v soukromé Fort Knox, kterou si rodina vybudovala v Zašové u Valašského Meziřící.

Tak nevím, ale neměl by si Městský soud v Praze nad vchod nechat vytesat jako motto Nepoctivost se vyplácí? Bylo by to přesné, upřímné a výkonům jeho soudců plně odpovídající.

Autor: Tomáš Pecina

Nadřazená kategorie: Jiné případy

Kategorie: Helena Vondráčková

Zveřejněno: 8. dubna 2019

Počet zobrazení: 4082

• Městský soud v Praze
• podvod
• Helena Vondráčková
• Monika Křikavová
• Martin Michal
• Antonín Michal
• daň z přidané hodnoty
• Eduard Vít

Může dát případ Lukáše Nečesaného české justici nějaké positivní podněty? Může, ale jde o to, budou-li povolaní ochotni je slyšet.

Za prvé, je neudržitelný systém, ve kterém si smí nadřízený soud vynucovat povolnost soudu podřízeného výměnou soudce nebo senátu. Povinnou dvojinstančnost trestního procesu, zakotvenou i v Úmluvě, není možné obcházet tím, že bude dovoleno takto svévolně zasahovat do práva na zákonného soudce. Podle našeho názoru by vůbec nemělo být možné, aby vyšší soud do obsazení nižšího zasahoval: představme si, v jakou frašku by se změnilo porotní soudnictví, jež je – snad sporně – považováno za nejspravedlivější model trestního procesu, kdyby odvolací soud mohl řádně ustavenou porotu vyměnit jen proto, že nesouhlasí s jejím rozhodnutím.

Za druhé, stížnost pro porušení zákona je nesystémový, z komunistické éry zděděný opravný prostředek, který by měl být zrušen, a rozsah dovolacích důvodů by měl být rozšířen tak, aby Nejvyšší soud byl nadán pravomocí rušit rozhodnutí nižších soudů i v případech závažných vad dokazování. Pomiňme, že se zadními vrátky do trestního práva vrátila stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného (případ Rathových odposlechů), a podívejme se na věc optikou rovnosti mezi obviněnými: jeden si vytáhl bílou kuličku – je možné, že v náležitě finančně vyfutrovaném losování – druhý černou, jeden nesprávný rozsudek zůstane nezměněn, druhý bude v důsledku stížnosti pro porušení zákona zproštěn, protože do procesu zasáhl někdo, kdo není ani soudem, ani stranou řízení.

Za třetí, je nutné podrobit revisi zásadu instanční vázanosti soudu právním názorem nadřízeného soudu, a to tak, aby mohla být vykládána toliko restriktivně, nikoli extensivně, tak jako dosud, kdy si jí vyšší soudy vynucují odlišné hodnocení důkazů. Optimální by bylo tuto zásadu zcela zrušit a mít instanční systém obdobný tomu, jaký platí v kanonickém procesu a který kasaci rozhodnutí vůbec nezná. V souzení se pokračuje tak dlouho, dokud se strany odvolávají a dva po sobě následující soudy se neshodnou na rozsudku.

Za čtvrté, bude nezbytné konečně něco udělat s délkou trestního řízení. Šestileté stíhání je trestem samo o sobě, není přípustné, abychom nad podobnými excesy mávli rukou s tím, že zproštěný obviněný – nyní sprostý nevinný – může být rád, že dopadl tak, jak dopadl. Nutností jsou pevné lhůty, např. obligatorní přezkum délky hlavního líčení po prvním roce a pak po každých dalších třech měsících, s tím, že dlouhá trestní řízení musejí mít v kalendáři soudu absolutní přednost před krátkými: není důvodu, proč by se nemohlo jednat v jedné a téže věci pětkrát za sebou v jednom týdnu.

České soudnictví patří na absolutní dno v Evropě, a nesnese srovnání ani s řadou zemí, které jsou jinak, co do průměrné životní úrovně obyvatelstva, zcela jinde: příkladmo s Brasilií. Opravdu to tak musí být?

Autor: Tomáš Pecina

Nadřazená kategorie: Jiné případy

Kategorie: Lukáš Nečesaný

Zveřejněno: 6. dubna 2019

Počet zobrazení: 2925

• vražda
• Hořice v Podkrkonoší
• Lukáš Nečesaný
• stížnost pro porušení zákona