Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Jiné případy

Může dát případ Lukáše Nečesaného české justici nějaké positivní podněty? Může, ale jde o to, budou-li povolaní ochotni je slyšet.

Za prvé, je neudržitelný systém, ve kterém si smí nadřízený soud vynucovat povolnost soudu podřízeného výměnou soudce nebo senátu. Povinnou dvojinstančnost trestního procesu, zakotvenou i v Úmluvě, není možné obcházet tím, že bude dovoleno takto svévolně zasahovat do práva na zákonného soudce. Podle našeho názoru by vůbec nemělo být možné, aby vyšší soud do obsazení nižšího zasahoval: představme si, v jakou frašku by se změnilo porotní soudnictví, jež je – snad sporně – považováno za nejspravedlivější model trestního procesu, kdyby odvolací soud mohl řádně ustavenou porotu vyměnit jen proto, že nesouhlasí s jejím rozhodnutím.

Za druhé, stížnost pro porušení zákona je nesystémový, z komunistické éry zděděný opravný prostředek, který by měl být zrušen, a rozsah dovolacích důvodů by měl být rozšířen tak, aby Nejvyšší soud byl nadán pravomocí rušit rozhodnutí nižších soudů i v případech závažných vad dokazování. Pomiňme, že se zadními vrátky do trestního práva vrátila stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného (případ Rathových odposlechů), a podívejme se na věc optikou rovnosti mezi obviněnými: jeden si vytáhl bílou kuličku – je možné, že v náležitě finančně vyfutrovaném losování – druhý černou, jeden nesprávný rozsudek zůstane nezměněn, druhý bude v důsledku stížnosti pro porušení zákona zproštěn, protože do procesu zasáhl někdo, kdo není ani soudem, ani stranou řízení.

Za třetí, je nutné podrobit revisi zásadu instanční vázanosti soudu právním názorem nadřízeného soudu, a to tak, aby mohla být vykládána toliko restriktivně, nikoli extensivně, tak jako dosud, kdy si jí vyšší soudy vynucují odlišné hodnocení důkazů. Optimální by bylo tuto zásadu zcela zrušit a mít instanční systém obdobný tomu, jaký platí v kanonickém procesu a který kasaci rozhodnutí vůbec nezná. V souzení se pokračuje tak dlouho, dokud se strany odvolávají a dva po sobě následující soudy se neshodnou na rozsudku.

Za čtvrté, bude nezbytné konečně něco udělat s délkou trestního řízení. Šestileté stíhání je trestem samo o sobě, není přípustné, abychom nad podobnými excesy mávli rukou s tím, že zproštěný obviněný – nyní sprostý nevinný – může být rád, že dopadl tak, jak dopadl. Nutností jsou pevné lhůty, např. obligatorní přezkum délky hlavního líčení po prvním roce a pak po každých dalších třech měsících, s tím, že dlouhá trestní řízení musejí mít v kalendáři soudu absolutní přednost před krátkými: není důvodu, proč by se nemohlo jednat v jedné a téže věci pětkrát za sebou v jednom týdnu.

České soudnictví patří na absolutní dno v Evropě, a nesnese srovnání ani s řadou zemí, které jsou jinak, co do průměrné životní úrovně obyvatelstva, zcela jinde: příkladmo s Brasilií. Opravdu to tak musí být?

Lukáš Nečesaný byl dnes Vrchním soudem v Praze pravomocně zproštěn obžaloby (díky Janu Šináglovi máme k disposici zvukový záznam celého dnešního veřejného zasedání: [1], [2]). Předseda senátu, člen předlistopadové komunistické strany Jiří Lněnička konstatoval, že procesní úprava jeho senátu neposkytuje jinou možnost než protahovat řízení, o němž sebekriticky uznal, že není právě krátké (to je arci povzbudivé: březnového Osla měsíce dostane soudkyně, podle níž je – pro účely odepření náhrady poškozenému – ještě přiměřená doba téměř devíti let), a zbaven možnosti měnit senát u soudu I. stupně tak dlouho, až dosáhne kýženého odsuzujícího rozsudku, vrchní soud kapituloval.

K tomu lze snad jen zopakovat, že jedinou cestou, jak reformovat justici, bylo všechny soudce, které nám komunistický režim zanechal, doživotně zbavit taláru, protože dobře a odpovědně soudit sami od sebe nezačnou: je nám líto, že to musíme formulovat tak pregnantně, ale jednou morální zmetek, navždy morální zmetek.

Co jsme si loni v listopadu kladli jako víceméně hypothetickou, akademickou otázku, se nyní materialisovalo: Nejvyšší soud zrušil zprošťující rozsudek nad Alenou Vitáskovou a vrátil její kausu k novému projednání. Pokud by nižší soudy – najmě arci ten odvolací, Vrchní soud v Olomouci – došly k závěru, že předchozí zproštění nebylo na místě, mohli bychom tu mít přesně to, co jsme anticipovali: člověka, který byl zároveň státně vyznamenán za boj proti solárním baronům, a zároveň byl za korupční jednání v jejich prospěch pravomocně odsouzen.

Jak že se jmenovala ta fiktivní obec, kde bývají takovéhle kousky veřejné moci na denním pořádku?

V cosi připomínající vazkou, lepkavou páchnoucí hmotu, jejíž zápach se, jak praví stará moudrost, jakoukoli další manipulací jen zvyšuje, mění se postupně případ Lukáše Nečesaného, jedna z justičních trvalek, která je tu s námi již šest let: přesně před šesti lety, krátce před pátou hodinou dne 21. února 2013, vstoupil tento mladík do hořického kadeřnictví poškozené s úmyslem dát se ostříhat, což však řečená, zametajíc vlasy předchozího zákazníka, s ohledem na blížící se konec provozní doby odmítla provést, a byla za to následně karmicky potrestána, neboť dalším příchozím byl muž, který ji téměř utloukl dřevěným polenem.

O případu jsme referovali několikrát (např. zde a zde), přičemž jsme konstatovali, že více než o případ nevraha Nečesaného zde stále víc začíná jít o případ Milana Jušty, královéhradeckého policisty, jehož nemocniční fotorekognice vstoupí jako nenásledováníhodný a vpravdě odstrašující příklad do učebnic kriminalistiky. Budiž však v zájmu spravedlnosti podotknuto, že jsme mu křivdili, domnívajíce se, že spolu se svým kolegou manipulovali s pachovými stopami: toho nebylo třeba, jak jsme v mezidobí naznali, policejní pes při methodě pachové identifikace vůbec nereaguje na pachovou shodu, nýbrž na přání psovoda, což zhusta vede k pozoruhodným výsledkům: např. takovému, že onen neomylně nalezne nejen pach poškozené ve vozidle, jímž byla unesena – přestože pachatelé nechali interier auta chemicky vyčistit – ale identifikuje přesně i místo na zadních sedačkách, kde během únosu seděla, resp. ležela, a udělení vyznamenání policejního presidenta pro psa i psovoda následně zmaří toliko politováníhodná skutečnost, že únos byl proveden jinými osobami a v jiném vozidle.

Milanu Juštovi tudíž patří naše omluva: pachovými stopami nemanipuloval, nýbrž si u kynologů žádoucí výsledek prostě objednal.

Do Nečesaného vleklého procesu, při němž, jak se zdá, by soudy nejraději, aby si obviněný trest odseděl per partes, nyní vstoupil Ústavní soud, který shora indikovanou nelibou hmotou zamíchal a svým nálezem obecným soudům zakázal další změnu senátu.

Jaký bude další postup, nelze s jistotou předvídat: podle všeho bude justiční přehazovaná ještě nějakou dobu pokračovat, přičemž důležitým parametrem tu může být i doba, která zbývá M. Juštovi do pense; jiná varianta zní, že se čeká na promlčení jeho trestní odpovědnosti, k čemuž dojde v r. 2028.

Před sedmi lety zprostil Městský soud v Praze, v senátu Kamila Kydalky, obžalované Jiřího Kudlíka a Petra Müllera obžaloby z účasti na vytunelování CS Fondů, neboť z dokazování vyplynulo, že zmínění byli toliko figurkami na šachovnici, jimiž tahali jiní: notabilně Pavel Tykač, jehož stíhání však bylo ještě před podáním obžaloby zastaveno. Soudce Kydalka se poté obrátil na státního zástupce s podnětem k podání návrhu na obnovu řízení. Stalo se, Tykačovo stíhání bylo obnoveno, avšak velké peníze zvítězily nad spravedlností i tentokrát a těsně před Štědrým dnem roku 2015 státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, v nejlepších tradicích oné, zásadu selektivní spravedlnosti vyznávající, instituce, stíhání Pavla Tykače znovu, tentokrát už definitivně, zastavil.

Nic překvapivého, řeknete si, takový normální český justiční příběh, na němž je výjimečné jen to, že Kydalka se panující logice moci pokusil vzepřít, třebaže šlo o naivní vzpouru toho typu, jakou vypodobnil Miloš Forman ve filmu One Flew Over the Cuckoo's Nest: Well, I tried, didn't I? Goddamnit, at least I did that!

V tomto místě by příběh mohl docela dobře skončit: Tykač zůstane navždy beztrestný, Kydalka je za troubu, který stále nepochopil, jak to v naší zemi chodí, a diváci mohou dochroupat popcorn a poté se v klidu rozejít do svých domovů u vědomí, že vše je přesně tak, jak má být. Emoční trauma, které bylo Tykačovi jeho stíháním způsobeno, bylo arci zřejmě příliš silné, a proto následovalo ještě druhé, odvetné kolo. V něm byl, nepřekvapivě, žalobcem Tykač a na lavici obžalovaných usedl soudce Kydalka.

Tykačův P.R. man Jan Chudomel využil svých kontaktů a vlivu a prostřednictvím předsedy Městského soudu v Praze Libora Vávry nechal Kydalku kárně stíhat za to, že řečený reportérům Televise Seznam Sabině Slonkové a Jiřímu Kubíkovi intimoval podezření týkající se neposkvrněného početí slavné Klausovy amnestie, události významné pro právní dějiny této země zhruba stejně jako Decreta Břetislavova, Basilejská kompaktáta, Obnovené zřízení zemské, právnická dvouletka nebo Zemanova legislativní smršť. Článek II amnestie, nařizující abolici trestních stíhání přesahujících osm let, mohl potenciálně dopadnout i na Tykačovo stíhání a existuje podezření, že si jej u Klause objednal právě Tykač; objednávka se nedochovala, platba za ni na švýcarském kontě se ovšem materialisovala, přičemž za prostředníka a garanta hladkého provedení korupční transakce se pokládá již nežijící Klausův přítel (rozuměj: inkasní místo) Peter Kovarčík.

Aby vůbec mohli Chudomel s Vávrou hanebnou odplatu provést, museli vytvořit fikci, že Vávra se o odvysílaném – a nejen na jeho soudu hojně diskutovaném – pořadu nedozvěděl hned v listopadu 2016, kdy byl publikován, resp. objevil se na webu, ale až z Chudomelova udání; v opačném případě by totiž kárná žaloba byla podána opožděně, po uplynutí šestiměsíční subjektivní lhůty. Zbývalo jediné: přesvědčit o tom kárný senát. Protože jeho předsedou je Jakub Camrda, momentálně nejslabší soudce Nejvyššího správního soudu, s uplatněním zásady in dubio contra reum to Vávrovi nedalo ani tolik práce.

Samotné rozhodnutí, dnes zveřejněné, čítá 69 stran, a je zajímavé už tím, že Camrdův senát uložil kárně stíhanému soudci přísnější trest, než jaký navrhoval kárný žalobce, který, patrně nahlédnuv, v jak prekerní situaci se nachází, byl pro upuštění od potrestání. Odůvodnění se opírá o thesi, že soudce nesmí ani naznačovat, že je v této zemi možné, aby si amnestii snad mohl někdo koupit. Camrda dovoluje soudcům ve vztahu k veřejné moci mírnou a pokud možno neadresnou kritiku, avšak (§ 293):

Jinou otázkou jsou ovšem podle názoru kárného senátu výroky kárně obviněného, podle nichž je osobně přesvědčen o tom, že amnestie byla připravena, aby se týkala konkrétních lidí, a že je možné, že ji někdo na straně jedné zobchodoval a na straně druhé zaplatil, neboť, jak se vyjádřil JUDr. Kydalka, v tomhle státě je možný cokoliv. Kárný senát se domnívá, že zde se již jedná v zásadě o skutkové tvrzení, nikoliv hodnotový soud. Toto tvrzení má značný difamační potenciál vůči osobám, jež jsou s přípravou amnestie spojovány, včetně bývalého prezidenta republiky, který za ni nese politickou odpovědnost (v širším slova smyslu přesahujícím čl. 54 odst. 3 a čl. 63 odst. 4 Ústavy ČR). Takové výroky ovšem také, což je pro vznik veřejnoprávní kárné odpovědnosti podstatnější, vysílají velmi zneklidňující signál veřejnosti, neboť jí dávají najevo, že kárně obviněný jakožto zkušený trestní soudce (v rozhovoru JUDr. Kydalka reportérům potvrzuje, že předmětné výroky pronáší jako soudce), který se zabýval mj. závažnými kauzami hospodářské kriminality, je přesvědčen o tom, že amnestie byla připravena za tím účelem, aby konkrétní osoby unikly spravedlnosti tím, že bude jejich trestní stíhání zastaveno, a že není vyloučeno, že byl poskytnut úplatek za to, aby byla amnestie v této podobě připravena. Takové sdělení dle názoru kárného senátu samo o sobě poměrně zásadně ohrožuje důvěru občanů ve fungování soudnictví a demokratického právního státu vůbec.

Jak všichni dobře víme, něco podobného je nemyslitelné, amnestii si nikdo objednat nemohl, a ta částka na švýcarském kontě taky nesouhlasí.

Za svůj brilantní argumentační výkon a zejména za neschopnost prohlédnout, že se stal nástrojem špinavé politické odplaty, dostává Jakub Camrda prestižní ocenění tohoto blogu Osel měsíce, spojené s právem nosit oslí uši ve tvaru paragrafů. Laureátovi srdečně blahopřejeme a jen mimoděk uvažujeme, jak vysokou premii obdržel za skvěle zvládnutou P.R. akci J. Chudomel.

Podkategorie