Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Jiné případy

Před sedmi lety zprostil Městský soud v Praze, v senátu Kamila Kydalky, obžalované Jiřího Kudlíka a Petra Müllera obžaloby z účasti na vytunelování CS Fondů, neboť z dokazování vyplynulo, že zmínění byli toliko figurkami na šachovnici, jimiž tahali jiní: notabilně Pavel Tykač, jehož stíhání však bylo ještě před podáním obžaloby zastaveno. Soudce Kydalka se poté obrátil na státního zástupce s podnětem k podání návrhu na obnovu řízení. Stalo se, Tykačovo stíhání bylo obnoveno, avšak velké peníze zvítězily nad spravedlností i tentokrát a těsně před Štědrým dnem roku 2015 státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, v nejlepších tradicích oné, zásadu selektivní spravedlnosti vyznávající, instituce, stíhání Pavla Tykače znovu, tentokrát už definitivně, zastavil.

Nic překvapivého, řeknete si, takový normální český justiční příběh, na němž je výjimečné jen to, že Kydalka se panující logice moci pokusil vzepřít, třebaže šlo o naivní vzpouru toho typu, jakou vypodobnil Miloš Forman ve filmu One Flew Over the Cuckoo's Nest: Well, I tried, didn't I? Goddamnit, at least I did that!

V tomto místě by příběh mohl docela dobře skončit: Tykač zůstane navždy beztrestný, Kydalka je za troubu, který stále nepochopil, jak to v naší zemi chodí, a diváci mohou dochroupat popcorn a poté se v klidu rozejít do svých domovů u vědomí, že vše je přesně tak, jak má být. Emoční trauma, které bylo Tykačovi jeho stíháním způsobeno, bylo arci zřejmě příliš silné, a proto následovalo ještě druhé, odvetné kolo. V něm byl, nepřekvapivě, žalobcem Tykač a na lavici obžalovaných usedl soudce Kydalka.

Tykačův P.R. man Jan Chudomel využil svých kontaktů a vlivu a prostřednictvím předsedy Městského soudu v Praze Libora Vávry nechal Kydalku kárně stíhat za to, že řečený reportérům Televise Seznam Sabině Slonkové a Jiřímu Kubíkovi intimoval podezření týkající se neposkvrněného početí slavné Klausovy amnestie, události významné pro právní dějiny této země zhruba stejně jako Decreta Břetislavova, Basilejská kompaktáta, Obnovené zřízení zemské, právnická dvouletka nebo Zemanova legislativní smršť. Článek II amnestie, nařizující abolici trestních stíhání přesahujících osm let, mohl potenciálně dopadnout i na Tykačovo stíhání a existuje podezření, že si jej u Klause objednal právě Tykač; objednávka se nedochovala, platba za ni na švýcarském kontě se ovšem materialisovala, přičemž za prostředníka a garanta hladkého provedení korupční transakce se pokládá již nežijící Klausův přítel (rozuměj: inkasní místo) Peter Kovarčík.

Aby vůbec mohli Chudomel s Vávrou hanebnou odplatu provést, museli vytvořit fikci, že Vávra se o odvysílaném – a nejen na jeho soudu hojně diskutovaném – pořadu nedozvěděl hned v listopadu 2016, kdy byl publikován, resp. objevil se na webu, ale až z Chudomelova udání; v opačném případě by totiž kárná žaloba byla podána opožděně, po uplynutí šestiměsíční subjektivní lhůty. Zbývalo jediné: přesvědčit o tom kárný senát. Protože jeho předsedou je Jakub Camrda, momentálně nejslabší soudce Nejvyššího správního soudu, s uplatněním zásady in dubio contra reum to Vávrovi nedalo ani tolik práce.

Samotné rozhodnutí, dnes zveřejněné, čítá 69 stran, a je zajímavé už tím, že Camrdův senát uložil kárně stíhanému soudci přísnější trest, než jaký navrhoval kárný žalobce, který, patrně nahlédnuv, v jak prekerní situaci se nachází, byl pro upuštění od potrestání. Odůvodnění se opírá o thesi, že soudce nesmí ani naznačovat, že je v této zemi možné, aby si amnestii snad mohl někdo koupit. Camrda dovoluje soudcům ve vztahu k veřejné moci mírnou a pokud možno neadresnou kritiku, avšak (§ 293):

Jinou otázkou jsou ovšem podle názoru kárného senátu výroky kárně obviněného, podle nichž je osobně přesvědčen o tom, že amnestie byla připravena, aby se týkala konkrétních lidí, a že je možné, že ji někdo na straně jedné zobchodoval a na straně druhé zaplatil, neboť, jak se vyjádřil JUDr. Kydalka, v tomhle státě je možný cokoliv. Kárný senát se domnívá, že zde se již jedná v zásadě o skutkové tvrzení, nikoliv hodnotový soud. Toto tvrzení má značný difamační potenciál vůči osobám, jež jsou s přípravou amnestie spojovány, včetně bývalého prezidenta republiky, který za ni nese politickou odpovědnost (v širším slova smyslu přesahujícím čl. 54 odst. 3 a čl. 63 odst. 4 Ústavy ČR). Takové výroky ovšem také, což je pro vznik veřejnoprávní kárné odpovědnosti podstatnější, vysílají velmi zneklidňující signál veřejnosti, neboť jí dávají najevo, že kárně obviněný jakožto zkušený trestní soudce (v rozhovoru JUDr. Kydalka reportérům potvrzuje, že předmětné výroky pronáší jako soudce), který se zabýval mj. závažnými kauzami hospodářské kriminality, je přesvědčen o tom, že amnestie byla připravena za tím účelem, aby konkrétní osoby unikly spravedlnosti tím, že bude jejich trestní stíhání zastaveno, a že není vyloučeno, že byl poskytnut úplatek za to, aby byla amnestie v této podobě připravena. Takové sdělení dle názoru kárného senátu samo o sobě poměrně zásadně ohrožuje důvěru občanů ve fungování soudnictví a demokratického právního státu vůbec.

Jak všichni dobře víme, něco podobného je nemyslitelné, amnestii si nikdo objednat nemohl, a ta částka na švýcarském kontě taky nesouhlasí.

Za svůj brilantní argumentační výkon a zejména za neschopnost prohlédnout, že se stal nástrojem špinavé politické odplaty, dostává Jakub Camrda prestižní ocenění tohoto blogu Osel měsíce, spojené s právem nosit oslí uši ve tvaru paragrafů. Laureátovi srdečně blahopřejeme a jen mimoděk uvažujeme, jak vysokou premii obdržel za skvěle zvládnutou P.R. akci J. Chudomel.

Toto může být podívaná pro bohy: David Rath, jehož nejsou trestní orgány již sedmým rokem schopny odsoudit v kause sedmičky v krabici, žaluje Českou republiku o omluvu za mediální výrok (nyní již pensionovaného) státního zástupce Petra Jiráta, že měl mít v zahraničních společnostech ulity stamiliony korun. Soudí u Obvodního soudu pro Prahu 1 Dagmar Stamidisová. Důkaz: podle Jiráta to prý bylo ve spisu.

Skoro litujeme, že odvolací soud jakékoli rozhodnutí zruší a pojede se nanovo, možná u jiného soudu, protože podle konstantní judikatury nelze stát o omluvu žalovat jinak než podle OdpŠk, a žalovaným musí být – v souladu s judikátem Kaslová v. KPR – ministerstvo spravedlnosti, nikoli Krajské státní zastupitelství v Praze. Česká republika by ovšem měla prohrát, protože fakt, že něco vyplývá z trestního spisu, ještě neznamená, že je to nutně pravda, a u ochrany osobnosti nepostačí subjektivní přesvědčení, že sdělovaná informace je pravdivá, nýbrž rozhoduje objektivní stav věci (a ani všechny pravdivé informace nelze volně šířit). Důkazní břemeno tíží žalovanou, takže by to mohl být celkem fičák.

Vzdělanost místního úředníka, toť pravý národní poklad. Zejména, máte-li pak výtvor onoho z posice odvolací instance obhajovat.

Předpokládáme, že deuterokanonický příběh o Zuzaně a vilných starcích, kteří zatoužili po jejím těle a uživše lsti, pokusili se ji přimět ku svolnosti, naši čtenáři znají. Problémem je, že v případu, o němž hodláme referovat, je na starce než jediný kandidát, George Soros, sponsor podle některých krutý a krvavý, vyžadující lidské oběti – a nesouhlasí ani četné další okolnosti.

Tedy raději začneme znovu, s mladší klasikou: Když byla Zuzana sama doma… Ale ani to nemusí být nutně pravda, protože k deliktu mohlo dojít i z mobilního telefonu podezřelé, tedy principiálně v kterémkoli místě pokrytém wifi a/nebo mobilními daty.

Tak dotřetice: Susanna Martin was a witch who dwelt in Amesbury / With brilliant eye and saucy tongue she worked her sorcery / And when into the judges court the sheriffs brought her hither / The lilacs drooped as she passed by / And then were seen to wither. To už zhruba sedí, i když, pravda, ještě víc by se to hodilo ke Kláře Samkové a její kause trojmo prokletého velvyslance. Jde o text veskrze moderní, a i z hlediska procesního práva aktuální: jistě jste si povšimli, že klíčem k Zuzanině odsouzení bylo dokazování blíže nespecifikovanými spectral evidence, což přesně odpovídá roli soudních znalců, kteří jsou placeni za to, že rozkryjí skutečný obsah vašeho výroku (pozdravujeme do Brna, tak jak jde znalecká praxe?).

K osobě: Zuzana Candigliota, aktivistka, jež, jak víme, se dopustila urážky blíže neoznačeného cirkusového velblouda, ana jeho pohlavní orgán na Facebooku přirovnala k břeclavskému starostovi, za což byla Českou advokátní komorou uznána vinnou kárným proviněním (a velbloud poté oznámil, že si takovou difamaci nenechá líbit a prostřednictvím odborové organisace cvičených zvířat na řečenou podá žalobu). Nyní Candigliota spáchala další provinění, neméně závažné, protože vyslovila, opět na Facebooku a opět výhradně svým jménem, názor, že v případě, že je dítě extremně těžce postiženo, měli by mít rodiče právo rozhodnout o jeho euthanasii. Precedenty by tu byly, příkladmo v Belgii, a někdy se tak děje i proti výslovné vůli rodičů.

Liga lidských práv, ve které Candigliota působila, se inspirovala v Kunderově Žertu a nad Zuzanou uskutečnila bleskový soud, z něhož vzešla odsuzující tisková zpráva. Pod ní je podepsán Dan Petrucha, osoba, o níž již delší dobu máme za to, že jí mezi levým a pravým uchem, tam, kde má většina savců mozek, těká v prázdném prostoru tam a zpět, asi jako v Einsteinových světelných hodinách, paprsek Nejsvětější Pravdy a Lásky. Jak řečeno úvodem, sponsoru nutno přinášet lidské oběti, a nelze se na nic ohlížet, jinak by slaďoučké dotace mohly doputovat jinam. Komunistická strana Československa popravila svého předsedu, Liga lidských práv se s klidem zbavila vlastní ředitelky.

Tak nějak si stále víc říkáme, že život v této zemi je charakterisován konstantami, jež se v čase nemění, a že komunisté nebyli vlastně tak špatní, jen dokázali vyhovět zvrácené společenské poptávce o něco bezskrupulosněji než jiní.

Porozumět tomu, co chtěl soudce říct, je krajně nesnadné v celé východní Evropě, nejen v České republice. Kryptické, pythické a skurilní texty jsou spíše pravidlem, přičemž obecně platí, že čím hloupější soudce, tím nejasnější rozsudek; výjimkou nejsou ani texty vnitřně rozporné, ze kterých nechť si každý vybere, co libo.

Usnesení slovenského Špecializovaného trestného súdu v Pezinku zabývající se Marianem Kotlebou a jeho závadovým šekem na 1488 euro (o kause jsme psali vloni) je strukturováno pozoruhodným způsobem, protože obiter dictum předchází ratio decisionis. Jasné je toliko to, že v důsledku procesních vad byla obžaloba odmítnuta, a prokurátorovi a policii soud uložil zkoumat nevhodnou částku bedlivěji, nejlépe s pomocí soudního znalce, protože je zapotřebí zjistit, proč bylo darováno právě tolik. Poněkud neorganicky jsou pak do usnesení zakompovány úvahy týkající se závadové podstaty samotné Kotlebovy strany ĽSNS.

Nu, přečtěte si sami a pokuste se o vlastní analysu; my vám nepomůžeme, textu nerozumíme.

Když na Slovensku vytvářeli separátní specialisovanou justici, mnozí, včetně nás, před tímto krokem varovali, a plody onoho nemoudrého rozhodnutí společnost pomalu začíná sklízet.

Podkategorie