Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Jiné případy

Znak města Boru

Když byl Jan Drda ještě slušný člověk a ne komunistický aparátník, napsal román Městečko na dlani, popisující město Rukapáně, představující jeho rodnou Příbram, v němž velmi authenticky a působivě zachytil život českých měsťanostů, rukapáňských radních. I ti, kteří Městečko nečetli, ho možná budou znát díky vynikajícímu filmovému zpracování podle scenáře Karla Steklého, ve kterém exceloval František Smolík jako slabou vůlí stižený starosta Buzek a zejména František Filipovský jako čepičář Stýblo, jehož – v té době oposiční – strana si nevezme za čest padnout na to odium a když na to přijde, udělá všem tabulu rasa; tuto kreaci máloco v dějinách české kinematografie překoná.

Jako z této knihy nám musí připadat zápis z červencového zasedání rady sudetského města Haidy, později Boru, případně Boru u Tachova, na kterém si radní odhlasovali, že v podzimních komunálních volbách smějí na svých propagačních materiálech používat městský znak: budou se tedy presentovat jako svého druhu oficiální kandidáti města. Kandidáti ostatní této privileje požívat přirozeně nebudou a do voleb půjdou jako prostý občanský plebs.

Nezbývá než věřit, že této vypečené radniční společnosti udělá tabulu rasa ministerstvo vnitra, kam se oposiční zastupitelé hodlají obrátit se stížností.

Jak vypadá mediální manipulace (a co je to kampaň, ale opravdová, Andreji!), se v těchto dnech můžeme přesvědčit na stránkách koncernového tisku.

Nejde o nic menšího než o Roberta Šlachtu, zcela neschopného, avšak o to ambiciosnějšího bývalého policistu, jehož pověst, pošramocená konsistentní řadou neúspěchů (naposledy fiaskem v Operaci Fénix), potřebuje vylepšit, aby byl pro veřejnost přijatelnější pro nové výzvy příkladmo v křesle policejního presidenta nebo ministra vnitra.

Zátah celníků v zooparku Ludvíka Berouska v Bašti u Prahy a jeho mediální pokrytí nesou všechny rysy vrtění psem: akce se ujali Babišovi nejvěrnější propagandisté a emotivně se píše např. o tygřích jatkách, jsou publikovány srcderyvné příběhy o celebritách, které samy tygry chovaly, a údajní pachatelé jsou označováni za brutální vrahy zvířat a sadisty, ačkoli v principu není rozdílu mezi tím, je-li zabito zvíře chované na maso nebo zvíře cirkusové.

Nakonec, jak bývá zvykem, se dozvíme, že tygři zemřeli věkem, ovšem v rámci Šlachtova vyšetřování se podařilo odhalit masivní daňový únik spočívající v tom, že paní Berousková nezdanila své kabelky.

Mimochodem, pro potvrzení pravidla, jak je svět malý: v Bašti, minimálně v minulosti, působil i náš známý z kausy kroměřížského únosu Ladislav Faltýnek.

Kdysi, ledva odrost roběcím střevíčkům, nechtěl jsem být ani fysikem, ani právníkem, nýbrž, pokud moje paměť sahá, strojním inženýrem, neboť mne v té době nesmírně fascinovaly nejrůznější stroje, strojky, soustrojí a jiná mechanická ústrojí, jež jsem, disponuje již tehdy myšlením spíše analytickým než praktickým, s mimořádným zápalem rozebíral (a ne vždy pohříchu zvládl opět smontovat do funkční – a často arci ani ne vnějškově původnímu stavu se uspokojivě blížící – podoby).

Přesto se mi, ve věku nějakých 10–11 let, dostalo do ruky české vydání tří perry-masonovek Erle Stanley Gardnera, jež jsem s velkým zájmem přečetl. Jedním z těchto příběhů byl The Case of Velvet Claws, z něhož si dodnes pamatuji, jak Perry Mason u soudu zápasil se státním zástupcem Hamiltonem Burgerem, který dosáhl positivní rekognice určité osoby tak, že svědkyni policisté ukázali fotografii osoby, již hodlali usvědčit, a protože si svědkyně podobu zafixovala, při rekognici v ní poznala pachatele.

Přesně ten samý trik použili policisté vyšetřující útok na tenistku Petru Kvitovou: aniž by se kdokoli, nejméně pak obhájce obviněného, nad takovým postupem pozastavil, tenistce dlící kdesi na turnaji v Paříží nejprve ukázali fotografii vytypovaného – s velkou pravděpodobnosti nikoli skutečného – pachatele, a po jejím návratu do České republiky pak s velkou slávou uspořádali rekognici, při které Kvitová danou osobu poznala. Což, ve spojení s positivním výsledkem methody pachové identifikace, představuje tak silnou důkazní kombinaci, že nepachatel nebude mít šanci u soudu se obhájit.

Pro blba-obhájce, jakmile zjistíme jeho jméno, máme v redakci připravenu Cenu Karla Čermáka, jíž dekorujeme zvláště kvalitní a následováníhodné výkony v oblasti trestní obhajoby, provedené přesně v souladu s představami České advokátní komory.

K nebývalému intelektuálnímu výkonu se vzepjala kárně šikanovaná soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 Helena Králová a v řízení týkajícím se poslaneckých trafik thematisovala tzv. zpětnou legitimaci, o níž jsme psali zde. Jen tak dál: ještě jedno kárné řízení a paní soudkyně nabude takové míry porozumění ústavněprávním principům a jejich projekci do trestního procesu, že bude moci být navržena do Ústavního soudu.

Nebaví nás opakovat se, a vymýšlet nové metafory typu pohlazení motýlího křídla, jímž kárné senáty Nejvyššího správního soudu nahrazují účinné a adekvátní trestání soudců, už tuplem ne. Zkrátka, to, že senát Karla Šimky nevyhověl návrhu kárného žalobce Pavla Šámala a nezbavil soudkyni Sylvu Mašínovou taláru, je ostuda, a další důkaz, že systém kárné odpovědnosti soudců je nefunkční.

Tak pravivše, můžeme se věnovat dvěma aspektům řešené věci, jež nás zaujaly.

Za prvé, naskýtá se otázka, co měla Mašínová dělat, byl-li jí přidělen případ, ve kterém z důvodu podjatosti rozhodovat nesměla. Zákon sice stanoví, že se soudce musí sám vyloučit, ale nebere v úvahu možnost, že s tímto vyloučením může být spojena určitá újma, vyvěrající z toho, že důvod vyloučení vyjde najevo. Mít intimní poměr, a to případně i mimomanželský, není soudcům zákonem zakázáno (a nezakázala to zatím překvapivě ani ČAK advokátům), a těžko lze soudce nutit k tomu, aby v rámci zákonem předpokládaného splnění své povinnosti způsobili rozpad svého a/nebo jiného manželství, nehledě na případy, kdy újma související s prozrazením nevěry může mít i fatálnější podobu než jen podání rozvodové žaloby.

Měla by proto existovat možnost, aby soudce odmítl věc rozhodovat bez udání důvodu. Není to porušení práva na zákonného soudce, funguje to tak v celé řadě zemí, a v zemích common law je to dokonce pravidlem.

Za druhé, Šámal hovořil o odposleších, které nebyly, ke škodě kárné žaloby, procesně použitelné. To je ovšem hrubá chyba (jeho vlastního) trestního řádu. Ten totiž postuluje v § 88 odst. 6 jejich nepoužitelnost v jiných trestních řízeních než v těch, kde mohly být rovněž nařízeny (vyjma situace, že s použitím obviněný souhlasí), ale opomíná stanovit, že takto nepoužitelný odposlech nesmí být pro tato řízení vůbec příslušnému orgánu poskytnut. Tak vzniká paradoxní situace, že je-li původně trestní věc nakonec šetřena jako přestupek – případně kárné provinění – může se orgán, který rozhoduje, s odposlechy seznámit, ale nesmí k nim přihlédnout: musí se tvářit, že neví, co se z nich dozvěděl. A měl-li by se někdo tvářit tak, že neví, co ví, je to učebnicový případ podjatosti, takže, v důsledku chyby v zákoně, je tu dána systémová a neodstranitelná podjatost všech orgánů, které by mohly o obvinění rozhodovat.

Náš moudrý zákonodárce prostě zase jednou opomněl přemýšlet.

A úplně na okraj by mě zajímalo, jak se tento případ k Mašínové dostal. Tipoval bych, že jí ho náhodně přidělil počítač, anebo že ho dostala na základě rotačního systému, který, jak známo, se prostě nijak podvést nedá: potvrdí jedenáct předsedů okresních soudů z deseti.

Podkategorie