Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Jiné případy

Nikoli chronometr obyčejný, nýbrž Cartier Tank Anglaise, asi takovéhle, v ceně přes 800 tisíc korun, dostala v prosinci 2012 darem a nezdanila milenka expremiera Petra Nečase Jana Nagyová. Finanční úřad nicméně nejspíš ostrouhá, protože Nejvyšší správní soud předchozí zamítavý rozsudek zrušil a zavázal soud respektovat svou prejudikaturu zakazující využívat informace z odposlechů.

Je milé vědět, že i lidé na nejvyšších patrech společenské hierarchie, skutečná elita této země, si dávají k Vánocům drobné dárky – a vůbec nic za to protislužbou neočekávají!

V rozhovoru pro DVTV řekla Helena Válková, bývalá ministryně spravedlnosti a respektovaná odbornice v oblasti trestního práva, že podle jejích informací bude stíhání Andreje Babiše za dotační podvod v kause Čapí hnízdo zanedlouho zastaveno.

Neberme její slova na lehkou váhu, ta dáma ví, o čem mluví: ostatně jako první predikovala zastavení trestního stíhání původně spoluobviněného poslance za Agrofert Jaroslava Faltýnka.

Zkusme se zamyslet, co její výrok znamená a jak může k zastavení trestního stíhání dojít. První otázkou je, zda se bude týkat pouze Babiše (a jeho dětí, které jsou patrně skutečně bez viny, protože jen slepě plnily vůli svého otce), anebo všech obviněných.

Uměli bychom si theoreticky představit variantu, že před soudem v příštím roce stanou jen ti obvinění, kteří plnili Babišovy příkazy a ač si nemohli nebýt vědomi, že farma zůstala efektivně uvnitř holdingu, podali za ni žádost o dotaci, případně o tom, že byla podána a že obsahovala nepravdivé údaje, museli vědět. V takovém případě je však nezbytné zajistit, že výměnou za příslib podmíněných trestů vypovědí cosi ve smyslu: Pan Babiš o ničem nevěděl, vše jsme s kolegyní Nagyovou připravili a provedli za jeho zády. To by vyžadovalo jednak naprosto zkorumpovaný senát, jednak neveřejnost hlavního líčení (a utajení rozsudku), přičemž míra ovládnutí státních orgánů Agrofertem není dosud ani zdaleka tak úplná, aby něco takového mohlo bez následků projít. Troufáme si proto tvrdit, že taková cesta je spíše nepravděpodobná.

Druhá varianta, zastavení stíhání u všech obviněných, je z hlediska procesní přípravy složitější. Lze si ji představit ve dvou subvariantách: zastavení z důvodu, že se nepodařilo prokázat, kdo je za dotační podvod odpovědný, anebo proto, že se nejedná o trestný čin.

Obě tyto možnost mají arci vedle výhod i nevýhody. Tvrdit, že Andrej Babiš nevěděl, že účelově vyčleňuje Hnízdo z koncernu, když to sám veřejně do medií potvrdil, je představitelné, avšak jedině, jak s oblibou říká Tomáš Sokol na adresu svých méně konformních kolegů-advokátů, po rozsáhlejší lobotomii u příjemce takové informace, přičemž si troufáme predikovat, že i když Agrofert ovládá vedle zemědělství i část zdravotnického průmyslu, povinnost občanů České republiky zbavit se podstatné části mozku v parlamentu jen tak hned neprolobbuje.

Druhá možnost, tedy tvrdit, že k trestnému činu nedošlo, se jeví přece jen o něco nadějnější. K tomuto cíli se dá dostat nejsnáze tvrzením, že nikdo z obviněných netušil, že dělá něco nezákonného, a absentuje tedy úmyslné zavinění. Může se hodit interní, dosud v řízení nepoužitá právní analysa, která tento závěr obsahuje, anebo postačí fakt, že obvinění nejsou právníci se specialisací na evropské dotační právo, a jako takoví se spolehli na to, co jim doporučili jejich advokáti a co posléze aprobovaly i – ve skutečnosti arci v omyl uvedené – orgány ROPu. Skřípe to, nedoléhá, ale fungovat by to mohlo: OLAF ničemu nerozumí, ostatně záležitost posuzoval povrchně, bez přihlédnutí ke specifikům českého trestního práva. Stěžovat proti zastavení trestního stíhání si přitom nelze, rozhodnutí státního zástupce je konečné a neměnné.

Ruské tanky přijely v době vrcholícího léta, kdy bývají lidé co do politických věcí nejapathičtější. Pro zastavení trestního stíhání by se hodil podobně příhodný čas: co takhle počátek března, období charakterisovaného snahou dolyžovat to, co se nestihlo v lednu a únoru, a vyznačujícího se hromadným oslabením imunitního systému, neodborně nazývaným jarní únavou? To bude ta nejlepší doba!

Když vzal Okresný súd v Prievidzi dvanáct aktivistů hnutí Greenpeace, kteří obsadili těžní věž dolu Hornonitrianských baní v Novákoch, do vazby, ozvala se na jejich obranu snad celá levice; v Praze se má v pondělí konat i demonstrace před slovenskou ambasádou v Praze. Pojali jsme úmysl se jí rovněž zúčastnit, a to na podporu slovenského soudu.

Věc se má totiž tak, že těžní věž hlubinného dolu není jen tak ledajakým plakátovacím místem, ale mechanismy, které jsou na ní instalovány, umožňují provoz důlních výtahů: jedná se zejména o lanovice a lanové kotouče, což jsou ty obrovské kladky tvořící imposantní kulisu každého dolu. Jestliže se na věž dostanou nepovolané osoby, nelze než provoz výtahu zastavit. Výtah je přitom jedinou cestou zajišťující spojení mezi důlními patry a povrchem. Nehrozí jen přerušení těžby, ale obsazením těžní věže jsou bezprostředně ohroženy životy a zdraví horníků.

Umíme si proto představit, že neakceptovali-li aktivisté požadavek přijetí závazku nepokračovat v blokádách hlubinných dolů, rozhodl soud s přihlédnutím k nebezpečnosti jejich jednání správně a zcela v souladu se zákonem je vzal do předstižné vazby.

V přemíře událostí by neměl uniknout pozornosti nález Ústavního soudu ve věci Hany Pejřilové (jejíž jméno, bez ohledu na to, o jak intimní věc se jedná, Ústavní soud na svém webu necitlivě zveřejnil), ženy, která se marně domáhá dokončení umělého oplodnění po smrti svého manžela, dárce spermatu.

Ústavní soud toleroval obecným soudům to, co jindy nazývá sofistikovaným odůvodňováním bezpráví, a neposkytl ochranu přirozenému právu ženy zplodit dítě se svým již nežijícím manželem. Argumentaci Nejvyššího soudu, jíž Ústavní soud přisvědčil, neshledáváme ústavně konformní.

Stěžejní otázkou, o kterou soudy své rozhodnutí opřely, je neexistence nejvýš šest měsíců starého souhlasu manžela s provedením zákroku, tedy s využitím jeho zárodečných buněk. Důvodem, proč manžel souhlas neudělil, je arci v tomto případě jeho smrt, přičemž jeho poslední vůle byla, pokud se této záležitosti týká, jednoznačná. Na presumpci trvání vůle nežijící osoby je přitom založeno celé dědické právo, a nikoho nenapadne, aby žádal soud o nahrazení projevu vůle mrtvého rozhodnutím soudu – což v tomto případě bylo od stěžovatelky technicky vyžadováno.

Souhlasíme, že je věcí zákonodárce, aby možnost postmortálního oplodnění upravil, a to i případně tak, že je zakáže (a na Ústavním soudu je přezkoumat, zda jde o zákaz souladný s ústavním pořádkem, pokud o to bude kvalifikovaným způsobem požádán), ovšem česká právní úprava takový zákaz neobsahuje: podmínka trvajícího souhlasu obou partnerů nemůže být vykládána extensive tak, že muž nesmí před okamžikem umělého oplodnění zemřít.

Co nás na nálezu, a především na rozsudku Nejvyššího soudu, pobouřilo nejvíc, je tvrzení, že je realisováno právo dítěte narodit se do úplné rodiny. Pokud takové právo existuje, je snad namístě nedobrovolná interrupce všech žen, které se rozhodly vychovávat své dítě jako svobodné matky? A neměly by být vůbec po rozchodu manželů děti usrmceny? Vždyť i ony přece mají právo na život v úplné rodině! Neznáme křiklavější příklad, kdy je ústavní právo vykládáno v hrubém rozporu s jeho smyslem.

Rozhodnutí H. Pejřilové zplodit a vychovávat dítě svého nežijícího manžela mělo být respektováno, neboť nepochybujeme, že bylo učiněno svobodně a po zralé úvaze a je podloženo racionálními důvody.

Proto tleskáme disentu Davida Uhlíře a nesouhlasíme s majoritou, v daném případě představovanou Tomášem Lichovníkem a Vladimírem Sládečkem.

V článku Nechte si ty drby, pane! jsme se stručně vyjádřili k případu kárného řízení ve věci soudce Městského soudu v Praze Kamila Kydalky, jenž je viněn z toho, že – striktně off-record – sdělil reporterce Sabině Slonkové, co se říká o početí nechvalně proslulého článku II Klausovy amnestie z r. 2013, tedy že si ji objednal za blíže neupřesněnou částku (hovoří se až o 300 milionech korun) tunelář Pavel Tykač. V nadcházejícím týdnu by mělo být o kárném návrhu senátem v čele s Jakubem Camrdou rozhodnuto.

Případ shledáváme poněkud tragikomickým, protože státní útvar, kde skončí vyšetřování podezření z korupčního jednání podobného magnituda tím, že je odsouzen soudce, který cosi k thematu intimuje mediím, působí dojmem čehosi malebného, tropického a banánovníky porostlého, arci v žádném případě členského státu Evropské unie a Rady Evropy.

Bývaly doby, kdy jsme měli za to, že co do míry komické absurdity nemůže nic překonat soudní spor na ochranu osobnosti, v němž se Pavel Hasenkopf bránil proti nařčení, že autorem amnestie je on, leč mohli jsme se mýlit a Kydalkovo kárné řízení posune meze možného ještě dál.

V této kause je špatně úplně všechno: Samotný fakt, že existují trestní stíhání, která nejsou – aniž by se obviněný skrýval nebo jinak stíhání znemožnil – skončena za osm let, se vymyká chápání kterékoli prosté, právnickým vzděláním nepostižené osoby. Stejně tak absence zákonného ustanovení, které by takovým excesům bránilo, tedy příkazu zastavit podobná enormními průtahy charakterisovaná stíhání pro neúčelnost ex lege. Rovněž tak možnost, že president republiky, tedy ústavní ceremoniář, mohl ještě nedávno na základě vlastního, ničím neomezeného rozhodnutí a bez možnosti okamžité revokace parlamentem udělit jakkoli rozsáhlou a libovolně vymezenou amnestii. A ovšem i to, že přijal-li by president za podobné rozhodnutí úplatek, směl tak učinit beztrestně. A konečně, že pro Tykače, platí-li Kydalkova verse, bylo jednodušší koupit si zastavení svého stíhání v rámci amnestie, která dopadla na tisíce dalších osob, než zaplatit si ho poctivě a individuálně u svého vyšetřovatele nebo státního zástupce.

Kdykoli jsme svědky, případně dokonce účastníky, sezení právníků, již s profesi vlastní žvanivostí probírají aspekty trestní politiky tohoto státu, už-už bychom uvěřili, že řečenými notábly učeně probírané má nějaký vztah k realitě, leč vzpomeneme si na několik případů, jaký odraz má tato politika ve skutečném světě: na Radovana Krejčíře, který z domovní prohlídky prostě odešel (s nulovým dopadem do osobní svobody těch, kteří ho měli střežit), na tunel do Mostecké uhelné, který trestní orgány s úspěchem vyšetřily (jen je smůla, že nikoli české, nýbrž švýcarské), na Koudelko-Klausovu amnestii a spory o jejím nepůvodu, na Lukáše Nečesaného a nenávodnou fotorekognici, jíž byl z pokusu o vraždu usvědčen, na hlinského znásilňovače Jana Šafránka a jeho babetu, na které na místo činu musel přijet, přestože se ukázalo, že tam vůbec nebyl, na Vlastimila Pechance, který byl sice celý v bílém, ale byl jednoznačně usvědčen svědky, kteří spolehlivě popsali jeho tmavé oblečení, a nejnověji na Michala Šnajdra, který na Mírově může už půl roku přemýšlet o tom, proč v domněle právním státě má přání zkorumpovaného policisty a úplatného státního zástupce vyšší sílu než celé trestní právo.

Předpokládáme, že do této utěšeně rostoucí sbírky zakrátko přibude i Kamil Kydalka, jediný skutečně odhalený a potrestaný viník v případu Klausovy abolice.

Podkategorie