Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Jiné případy

V článku Nechte si ty drby, pane! jsme se stručně vyjádřili k případu kárného řízení ve věci soudce Městského soudu v Praze Kamila Kydalky, jenž je viněn z toho, že – striktně off-record – sdělil reporterce Sabině Slonkové, co se říká o početí nechvalně proslulého článku II Klausovy amnestie z r. 2013, tedy že si ji objednal za blíže neupřesněnou částku (hovoří se až o 300 milionech korun) tunelář Pavel Tykač. V nadcházejícím týdnu by mělo být o kárném návrhu senátem v čele s Jakubem Camrdou rozhodnuto.

Případ shledáváme poněkud tragikomickým, protože státní útvar, kde skončí vyšetřování podezření z korupčního jednání podobného magnituda tím, že je odsouzen soudce, který cosi k thematu intimuje mediím, působí dojmem čehosi malebného, tropického a banánovníky porostlého, arci v žádném případě členského státu Evropské unie a Rady Evropy.

Bývaly doby, kdy jsme měli za to, že co do míry komické absurdity nemůže nic překonat soudní spor na ochranu osobnosti, v němž se Pavel Hasenkopf bránil proti nařčení, že autorem amnestie je on, leč mohli jsme se mýlit a Kydalkovo kárné řízení posune meze možného ještě dál.

V této kause je špatně úplně všechno: Samotný fakt, že existují trestní stíhání, která nejsou – aniž by se obviněný skrýval nebo jinak stíhání znemožnil – skončena za osm let, se vymyká chápání kterékoli prosté, právnickým vzděláním nepostižené osoby. Stejně tak absence zákonného ustanovení, které by takovým excesům bránilo, tedy příkazu zastavit podobná enormními průtahy charakterisovaná stíhání pro neúčelnost ex lege. Rovněž tak možnost, že president republiky, tedy ústavní ceremoniář, mohl ještě nedávno na základě vlastního, ničím neomezeného rozhodnutí a bez možnosti okamžité revokace parlamentem udělit jakkoli rozsáhlou a libovolně vymezenou amnestii. A ovšem i to, že přijal-li by president za podobné rozhodnutí úplatek, směl tak učinit beztrestně. A konečně, že pro Tykače, platí-li Kydalkova verse, bylo jednodušší koupit si zastavení svého stíhání v rámci amnestie, která dopadla na tisíce dalších osob, než zaplatit si ho poctivě a individuálně u svého vyšetřovatele nebo státního zástupce.

Kdykoli jsme svědky, případně dokonce účastníky, sezení právníků, již s profesi vlastní žvanivostí probírají aspekty trestní politiky tohoto státu, už-už bychom uvěřili, že řečenými notábly učeně probírané má nějaký vztah k realitě, leč vzpomeneme si na několik případů, jaký odraz má tato politika ve skutečném světě: na Radovana Krejčíře, který z domovní prohlídky prostě odešel (s nulovým dopadem do osobní svobody těch, kteří ho měli střežit), na tunel do Mostecké uhelné, který trestní orgány s úspěchem vyšetřily (jen je smůla, že nikoli české, nýbrž švýcarské), na Koudelko-Klausovu amnestii a spory o jejím nepůvodu, na Lukáše Nečesaného a nenávodnou fotorekognici, jíž byl z pokusu o vraždu usvědčen, na hlinského znásilňovače Jana Šafránka a jeho babetu, na které na místo činu musel přijet, přestože se ukázalo, že tam vůbec nebyl, na Vlastimila Pechance, který byl sice celý v bílém, ale byl jednoznačně usvědčen svědky, kteří spolehlivě popsali jeho tmavé oblečení, a nejnověji na Michala Šnajdra, který na Mírově může už půl roku přemýšlet o tom, proč v domněle právním státě má přání zkorumpovaného policisty a úplatného státního zástupce vyšší sílu než celé trestní právo.

Předpokládáme, že do této utěšeně rostoucí sbírky zakrátko přibude i Kamil Kydalka, jediný skutečně odhalený a potrestaný viník v případu Klausovy abolice.

Byli jsme mezi těmi, kteří od počátku predikovali, že Andrej Babiš vládní krisi ustojí – přestože bezprostředně po odvysílání záběrů ze Ženevy to neočekávali ani bookmakeři. Stalo se, a je nyní správný čas rozebrat si důvody a rekapitulovat následky.

Prvním z nich je, že švýcarské docudrama televise Seznam bylo zpracováno otřesným způsobem, s minimem odborné přípravy a zcela bez obezřetnosti, jež byla sine qua non úspěchu. Pokud se vědělo, že Babiš junior má být duševně nemocný, bylo nasnadě, že cokoli uvede, bude automaticky zpochybněno, bez ohledu na to, že jde o vnitřně konsistentní a s ostatními známými fakty souladná tvrzení. Že Senior dokázal případ presentovat jako pokračování kampaně proti sobě a bezohledné zneužití psychicky nemocného, je ukázkou neschopnosti medií i parlamentní oposice. Výsledkem je, že Junior má nyní zřejmě zakázaný jakýkoli kontakt s vnějším světem vyjma těch, kteří jsou pod Seniorovou kontrolou, a preference politické divise Agrofertu spíš vzrostly, než že by poklesly (a setrvalých – a zasloužených! – 30 % je pro vyhlídku demokratického vývoje v této zemi věru hrozivý stav).

Stejným debaklem bylo arci i hlasování o nedůvěře vládě. Pokud někdo propadl, pak ČSSD, která naprosto nevyužila vydírací potenciál a přenechala v tomto směru iniciativu Babišovi, jemuž se bránila na samé hranici trapnosti chabou omluvou, že kdyby ve vládě nezůstala, šel by do ní někdo ještě daleko horší (tzv. worse guy theory, o které jsem psal kdysi dávno zde). Samozřejmě, kdyby se to stalo, nebylo by to snad pro ČSSD to vůbec nejlepší, protože příští volby by přesvědčivě vyhrála a Babiš i jeho nacionalističtí spojenci by se odebrali na smetiště dějin? Ve skutečnosti by k ničemu takovému nedošlo, protože ANO by vládlo se stejným – nulovým – stupněm respektu ke svému spojenci, ať by jím byl kdokoliv, a SPD by mohla nejvýš plamenně řečnit, jak ji Babiš ignoruje. Aktuálně sedmi- až desetiprocentní strana může třicetiprocentní diktovat tak nejvýš domácí úkol, určitě ne programové požadavky.

Za třetí, velmi se zhoršila šance, že Babiš bude z politiky odstraněn trestněprávní cestou. Výlet do Ženevy, při kterém umlčel Juniora a ovládl bývalou manželku a po němž nenásledovalo vzetí do kolusní vazby, jasně ukázal, kdo je pánem situace. Stíhání je tak už nyní odsouzeno k nezdaru, protože státní zástupce, který se neodváží navrhnout vazbu, se stěží odváží podat obžalobu. Zpráva OLAFu je zapomenuta a nyní se hledá už jen co nejelegantnější způsob, jak stíhání za Čapí hnízdo zastavit.

Jsou to nevděčníci. Na mysli máme emigranty ve Švýcarsku, kteří vytýkají premieru Andreji Babišovi jeho minulost (jakož i žhavou – takříkajíc čapí – současnost), a z toho důvodu protestují proti výtečníkově plánovanému vystoupení na curyšské universitě.

Jak však uvedl tiskový orgán Agrofertu, jejich znepokojení bylo zbytečné: soudruh premier bude příliš zaneprázdněn a – jistě ne z obavy před ostudou! – své vystoupení raději zrušil sám.

—Skutek jinak trestný, jehož se dopustí novinář ve veřejném zájmu, není trestným činem.

Které že ustanovení trestního zákoníku jsme právě citovali? Žádné, milí novináři, protože nic takového jako právo páchat ve veřejném zájmu trestnou činnost český právní řád nezná. Nemůžete se proto příkladmo beztrestně vloupat do centrály Agrofertu a odnést si odtamtud kompromitující materiály, protože monopol na domovní prohlídku má v právním státě policie.

Existuje jedno jediné universálně platné privilegium novinářské práce, a tím je ochrana zdroje: novinář není – až na výjimky – povinen sdělit nikomu, ani policii, ani soudu, odkud určitou informaci získal, protože zájem společnosti na efektivním fungování medií v jejich funkci hlídacího psa je tak silný, že převáží i zájem na odhalování a stíhání trestných činů, protože kdyby zdroj neměl jistotu, že jeho identitu smí novinář utajit, nikdy by se na něj s informací neobrátil.

Pokud se týká toho, co burleskní duo Slonková-Kubík na avenue de Champel v Ženevě předvedlo, to bylo podle švýcarských zákonů jednoznačně trestné, a nepomohou ani odkazy na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) ve věci Haldimann et al. v. Švýcarsko, neboť tam šlo o zřetelně jinou situaci: Novináři chtěli poukázat na podvodné praktiky agentů se životním pojištěním, a proto s jedním z nich provedli fiktivní interview, které nahráli na dvě skryté kamery. Tyto záběry poté, aniž by prozradili totožnost agenta a společnosti, ve které agent působil (a jeho obličej rozmazali), presentovali ve vysílání. Protože Švýcarsko na ochranu soukromí velice dbá, byli za to všichni čtyři odsouzeni k pokutě. ESLP jim však dal za pravdu, neboť trestněprávní represi shledal v tomto konkrétním případě nepřiměřenou.

V testu proporcionality mezi právem na svobodu (novinářského) projevu a ochranou soukromí tento soud vyšel ze šestibodového testu, jenž byl formulován v rozsudku ve věci Axel Springer AG v. Německo. Body tohoto testu bude vhodné si stručně rozebrat a podívat se, jak se v jejich světle jeví případ Andreje Babiše juniora:

a. Contribution to a debate of general interest

V tomto ohledu nelze ničeho namítat, informace o tom, že podle přesvědčení jednoho z obviněných v kause Čapího hnízda došlo k protiprávnímu jednání ze strany osob spojených s jiným obviněným, jež resultovaly v to, co lze kvalifikovat jako trestný čin vydírání, případně zavlečení, a že se tato osoba, patrně nelegálně, ocitla na území, jež si nárokují dva různé státy, a byla tam kontaktována ženou, jež mohla být agentkou některé cizí mocnosti, přispěla k veřejné debatě o důležité politické otázce.

b. How well known is the person concerned and what is the subject of the report?

Zde se objevují první problémy. Jak ESLP poznamenává, a fundamental distinction needs to be made between reporting facts capable of contributing to a debate in a democratic society, relating to politicians in the exercise of their official functions for example, and reporting details of the private life of an individual who does not exercise such functions.

Junior je pouhým synem politika, a zásah do jeho privátní sfery není opodstatněn ani relativně silným veřejným zájmem na publicitě informací, které poskytl.

c. Prior conduct of the person concerned

Jde tu o případy typu tzv. celebrit, které plní stránky bulvárního tisku. I zde je výsledek jednoznačný: Junior sám nikdy media nekontaktoval a tím své právo na ochranu soukromí neoslabil.

d. Method of obtaining the information and its veracity

ESLP odkazuje na ethická pravidla žurnalismu, a s ohledem na to, že byl bez vědomí a souhlasu natáčen projev osoby, která je pravděpodobně stižena duševní nemocí, i v tomto bodě vychází test v neprospěch Slonkové a Kubíka.

e. Content, form and consequences of the publication

Jediným dosud známým důsledkem zveřejnění rozhovoru byl nátlak, vedoucí s vysokou pravděpodobností ke zhoršení podmínek Juniorova života. Ani zde tedy nevyznívá test ve prospěch novinářů.

f. Severity of the sanction imposed

To prozatím není relevantní, protože Slonková s Kubíkem dosud nebyli za své extempore postiženi, ani trestní, ani civilní sankcí.

Aplikací shora vysvětleného šestibodového testu nelze tedy dojít k jinému závěru, než co presentují různí podporovatelé oné hurá-akce: tedy že kdyby se případ dostal před soud, buď ve Švýcarsku, kde byly oba trestné činy – tj. vniknutí do soukromého prostoru s použitím neoprávněně získaného kodu a nahrávka rozhovoru skrytým zařízením – spáchány, nebo v České republice, nemohl by být výsledek příznivý. Nahrávána byla bez svého vědomí a souhlasu osoba, která sama nemá ani postavení celebrity, ani není politikem, a nadto je zřejmě stižena duševní chorobou, a ani veřejný zájem na publikaci informací, které poskytla, nemůže ospravedlnit takovou míru invase do jejího soukromí.

I ony, stejně jako ty Boží, melou pomalu, ale jistě. Dnes podruhé nepravomocně semlely Alenu Vitáskovou, tentokrát za trestný čin spočívající ve jmenování nezpůsobilé místopředsedkyně Energetického regulačního úřadu. Solární baroni, skuteční majitelé tohoto státu, se potutelně smějí, my ostatní jen tiše žasneme.

Podkategorie