Autorem blogu je 
Ačkoli se nám příčí opět o věci znovu obsáhleji psát, neměli bychom před čtenářstvem smlčet, že dnes vyhlášeným rozsudkem zrušil Městský soud v Praze, jehož povinností je, na rozdíl od nás, řádně projednat a judikatorně pojednat každý exkrement, kárné rozhodnutí rozhodnutí České advokátní komory ve stejnojmenné kause a vrátil jí věc k novému projednání. Žalobkyně Klára A. Samková nicméně neuspěla zcela, protože soud sice uznal, že některé její výroky, inter alia, výrok o padajícím shora řečeném, nejsou dostatečně intensivní, aby mohly být posouzeny jako kárné provinění, avšak trvá na tom, že Komora má právo trestat advokáty zhruba ve stejném rozsahu jako římskokatholická církev věřící, tedy za cokoli, čeho se dopustí v kteroukoli denní a noční hodinu.
Máme zde péčí Jana Šinágla zhotovený zvukový záznam dnešního jednání ([1], [2], [3]); odůvodnění rozsudku najdete ve třetí části záznamu.
Komentáře
Pokud jde o tu klíčovou právní otázku, tj. o rozsah kárné pravomoci ČAK: nehrálo ve věci svoji roli i to, že - pokud se nepletu - má Dr. Samková v té budově i svoji kancelář? Narážím na rozhodovací praxi, která mj. dovodila, že se lze kárně provinit (při výkonu advokacie) i v souvislosti s prostorami, kde advokát advokacii vykonává. Typicky neplacením nájemného za kancelář.
PV
nekorektní mi to nepřipadá. Krajský soud sice vyhověl žalobě, ale v zásadě jí řekl, že až se ČAK vypořádá s nesmyslnou námitkou podjatosti, je třetí z žalovaných skutků kárné provinění a má za ně být potrestána.
Samozřejmě ten názor nemá formální instanční závaznost, ale fakticky to tak dopadne.
Jinak řečeno si projede odvolací kárné řízení ještě jednou dokola a nakonec do dopadne stejně, resp. možná s nižším trestem. To ale bohatě vyváží dodatečné náklady a čas, který do věci musí vložit a které jí formou náhrady nákladů nebudou plně kompenzovány.
Sečteno a podtrženo to jistě úspěch je, ale asi takový, jakým měl Pyrrhos u Ascula.
PV
podle mě to není zlozvyk. Je to naopak správný postup, který je žádoucí.
Pokud odvolací orgán/soud vyjádří předem svůj názor na konkrétní otázky (zejm. právního rázu), fakticky vám to instanci nebere, ale ušetří.
Opačný postup - který za zlozvyk naopak považuji já a který masově praktikuje např. ÚOHS - je cesta nejmenšího odporu. Čili z celkového spektra odvolacích námitek/žalobních bodů se vybere jedna, kterou lze nejsnáze odůvodnit a vyžaduje minimální dokazování - nejlépe zcela marginálního a formálního charakteru (v komentovaném případě např. ona podjatost).
Na podkladě této jedné námitky se rozhodne kasačně s tím, že ostatními body odvolání/žaloby se "pro nadbytečnost nebudeme zabývat". S tím se to vrátí na první stupeň, kde zase nikdo neví, co s tím má dělat. Takže se v ostatních bodech rozhodne stejně, zase se podá identické odvolání/žaloba, z ní se zase vybere cesta nejmenší odporu, zase se to zkasíruje a tak to jde ad infinitum.
Tento postup, který je projevem obyčejné lenosti příslušných úředních osob, se pak v odůvodnění drze označí za "procesní ekonomii". Jistě dá rozum, že rozhodovat v opakovaných odvolacích řízeních o věci takto per partes je mnohem ekonomičtější, než to jednou rozhodnou celkově. Zejména v tom, že dotyčný účastník se časem unaví a třetí odvolání po pěti letech už třeba nepodá, takže skutečně těžkými právními otázkami se nebude třeba vůbec zabývat.
Komické pak je, že stát si je tohoto jevu dobře vědom a sám pro sebe si (jako obvykle) legislativně prosadí zvláštní zacházení (srov. např. § 2 odst. 4 zákona č. 416/2009 Sb.).
Problém samozřejmě je - a tedy s odnětím instance souhlasím - pokud odvolací orgán vysloví (nesprávný) závazný názor na něco, co se v předchozím řízení vůbec neřešilo a účastníci tedy neměli možnost se k tomu nijak vyjádřit. S tím je spojen problém navazujících opravných prostředků, neboť proti kasačnímu rozhodnutí např. odvolacího správního orgánu, které obsahuje nesprávný závazný právní názor, nelze podat správní žalobu a musíte tedy nejprve absolvovat nové dvojstupňové správní řízení mající poněkud potěmkinovský charakter.
PV
Toto bylo určitou dobu řešeno v civilním řízení možností napadnout dovoláním i zrušující rozsudek odvolacího soudu, ale už cca rok to zase nejde.
Správné by podle mého názoru naopak bylo, aby se soud vůbec nevyjadřoval k tomu, co není důvodem kasace. Ale je to pouze můj názor, a chápu postoj opačný.
bavíme se myslím hodně obecně. Dost záleží na tom, jaké jsou konkrétní důvody kasace. Často to bývá to, že v prvním stupni se věc právně špatně "uchopila", tj. postupovalo se podle jiného právního předpisu, sleva z ceny se posuzovala jako škoda (nebo opačně) atd. Jsou to často právní otázky, které mají zásadní dopad do dokazování, resp. na to, co je vlastně v řízení třeba tvrdit a prokazovat.
V takovýchto případech je myslím kasace se závazným názorem na místě a neberu to jako odnětí instance. Naopak si myslím, že pokud by se v těchto případech rozhodovalo změnou, o odnětí instance by se jednalo, neboť by fakticky celé řízení proběhlo na prvním stupni.
Současně si myslím, že odvolací orgán by se měl vyjádřit ke všem bodům odvolání (či žaloby), a to bez ohledu na to, zda byly přímým důvodem kasace či nikoliv. Opačný postup vede jenom k tomu, že nevypořádané důvody zůstanou v řízení "viset" a opakovaně se o nich "rozhoduje" v prvním stupni. Už jenom z pohledu obsahu vyjádření účastníků i nového rozhodnutí prvostupňového orgánu to představuje citelnou zátěž.
Obecněji mi spíše vadí, že odvolací orgány/soudy nakládají s institutem závazného názoru ledabyle a nepromyšleně. Dosti často se stává, že se věc na první stupeň vrátí se závazným názorem, který je nesrozumitelný, popř. ho nikdo nechápe. Všichni pak dumají, co nám to vlastně NS chtěl sdělit a jak to myslel. Ještě častěji se stává, že si odvolací orgán moc neláme hlavu se skutkovým stavem, na jehož podkladě závazný názor vyslovil a s tím, zda odpovídá buď obsahu spisu, nebo jestli obstojí i po provedeném dokazování.
S tím souvisí i to, že prvostupňové orgány přistupují k závaznému názoru (ev. jakémukoliv názoru vyslovenému odvolačkou), jako k posvátné krávě a bojí se s ním polemizovat, ev. vůbec přemýšlet nad tím, jestli takový názor obstojí i po doplnění dokazování nebo doplnění argumentace účastníků. U správních orgánů - zejména monokratických, kde je dvojstupňovost jenom taková iluze - tomu ještě trochu rozumím. U soudů to nechápu vůbec.
Změna rozhodnutí odvolacího orgánu je dle mého spíš iluzorní. Zažil jsem to jednou ve správním řízení. Před soudem se mi to nestalo nikdy. Znamenalo by to totiž zpravidla přiznat, že se napoprvé udělal chyba...
K tomu dovolání - ano, jednu dobu to šlo, nicméně to bylo takové mrtvě narozené dítě. NS takováto dovolání beztak důsledně odmítal jsa si vědom toho, že pokud by se takováto praxe příliš "rozjela", přibylo by jim práce.
PV
Celý instanční systém, v jeho současné podobě, je postavený na hlavu. Církev to naopak má vymyšleno dobře: podávat opravné prostředky smíte do chvíle, dokud se dvě po sobě jdoucí instance neshodnou. Takže žádný soud, s výjimkou papežské kurie, nemůže negovat rozhodnutí nižší instance, ale pokud s ním nesouhlasí, může dosáhnout nejvýš toho, že věc bude předložena vyšší instanci.
RSS kanál komentářů k tomuto článku