Každý policejní sbor potřebuje silné osobnosti, které slouží jeho členům jako ideál a vzor, optimálně vzor nedostižný. Někdy to, pravda, s takovými osobnostmi nekončí nejlépe, ale to už jsou takříkajíc provozní risika…
V případě Městské policie hl. m. Prahy je takovým vzorem již roky Miroslav Stejskal: muž, v němž se ve vzácné symbiose, jež bývá k vidění snad už jen mezi policisty, snoubí kritický nedostatek intelektu s ještě kritičtějším nadbytkem sebevědomí. Měl jsem s tím dobrým mužem tu čest někdy kolem r. 2002, kdy na mne podal – arciže bez úspěchu – trestní oznámení pro pomluvu.
Dnes ovšem stojí před soudem Stejskal, za jednání, v jehož rámci strážník prohlásil mobilní telefon za zbraň takového stupně nebezpečnosti, že se ji rozhodl poškozenému odebrat. O průběhu hlavního líčení referuje D-FENS, my se ovšem nemůžeme ubránit dojmu, že zde opět kdosi v taláru nepochopil princip subsidiarity trestní represe. Za to, co Stejskal učinil, totiž bohatě postačuje vyhodit ho od policie, trestní stíhání je vyhrazeno tak případům závažného narušení společenských vztahů, že není jiné cesty – a o tento případ se tu zjevně nejedná.
Je to dost podobná situace jako u affairy Nagyová, Páleník a spol.: i tam postačovalo všechny zainteresované propustit ze státní služby a zbytek ponechat orgánům k tomu příslušným, v daném případě např. rozvodovému soudu. Jenže když ono je stíhat tak lákavé, mediálně vděčné, prostě sexy; že, Jene Petrásku, Zdeňko Galková a další, na vlně justičního populismu se vezoucí státní zástupci?
Komentáře
Vůbec si ale nemyslím, že bych na tohle přišel sám, je to tak jednoduché, že to už muselo určitě napadnout mnoho jiných přede mnou.
Hezký den
RSS kanál komentářů k tomuto článku