Postavu Shahrama Abdullaha Zadeha jsme ponejprv poznali v souvislosti s jeho propuštěním z vazby v únoru 2016, anticipujíce zločincovo brzké zmizení z radaru českých trestních orgánů, v doprovodu částek, které si onen na úkor státního rozpočtu zdejší, k organisovanému zločinu tohoto druhu obzvláště pohostinné, země opatřil. Nestalo se, a protože Zadeh učinil něco, co správný z vazby propuštěný obviněný nikdy udělat nesmí, totiž hájil se, ocitl se v péči vězeňské služby znovu, a tentokrát, jak se podle všeho jeví, na dobu neurčitou, případně i na doživotí. Že to trestní řád nedovoluje? Nedovoluje, a co má být?

Trestní řád je právní předpis umožňující velmi kreativní výklad. Jeden takový poskytl Ústavní soud, jenž minulý týden vyhlásil nález (soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková) kterým, inter alia, vyslovil, že není nic podivného na tom, jestliže se Íránci nevrátila vazbu nahrazující kauce, bratru 150 megakorun, neboť ta byla přijata v souvislosti s jiným vazebním stíháním. Být na Zadehově místě, asi bychom trvali na tom, že se necháme vzít do vazby i v onom druhém případě, a poté se domáhali toho, že máme právo na dvě postele, dvě vycházky, dvojitý oběd a na dvakrát více sprch – čímž by se, mimochodem, podmínky našeho žalářování pomalu začínaly přibližovat standardům v civilisovaném světě – s logickým odůvodněním, že naše dvě vazby nemají žádnou souvislost: tak to přece vidí i Ústavní soud!

Zadehův případ se tak stále víc podobá případu jiného výtečníka, Davida Ratha, a stává se demonstrací toho, že místní justice je schopná odsoudit jen toho, kdo se jí nebrání.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)