Bezprostředně poté, co byl zveřejněn obsah usnesení Vrchního soudu v Praze v kause Davida Ratha, dal se slyšet ministr spravedlnosti Robert Pelikán, že podá v neprospěch obviněných stížnost pro porušení zákona. Pokud to skutečně udělá, nevídaně tím Rathovi a jeho partě
pomůže.
Budiž připomenuto, že stížnost pro porušení zákona jakožto prostředek, jak exekutivně – a stranicky – ovlivňovat a kontrolovat justici, byl recipován ze sovětského trestního práva v r. 1950, a v této podobě espézetka
vydržela prakticky beze změny až do r. 2001, kdy Ústavní soud nálezem sp. zn. Pl. ÚS 15/01 (soudce zpravodaj Pavol Holländer) zrušil možnost rozhodnout na jejím podkladě v neprospěch obviněného; v takovém případě mohl Nejvyšší soud vydat pouze tzv. akademický výrok, jímž porušení zákona vyslovil, avšak bez dopadu do účinků stížností napadeného rozhodnutí.
Ani tento nález, ani neméně významný pozdější nález sp. zn. I. ÚS 55/04 (soudce zpravodaj Eliška Wagnerová) arci nepočítá s možností, že by v neprospěch obviněného mohlo být napadeno nikoli konečné, ale mezitímní, kasační rozhodnutí, což trestní řád ne zcela logicky umožňuje.
Vzniká tedy zcela nová, judikaturou nepředvídaná procesní situace, kdy Nejvyšší soud nemůže usnesení vrchního soudu zrušit (§ 269 odst. 1 a odst. 2 TrŘ a contrario), ale jeho akademický výrok nebude tak docela akademický: nižší soudy jím sice nebudou vázány (§ 270 odst. 4 TrŘ se neuplatní), nicméně Nejvyšší soud tak dá najevo, jak na otázku nezákonných příkazů k odposlechům a domovním prohlídkám nahlíží a jak bude mít tendenci rozhodnout o dovolání, bude-li nejvyšším státním zástupce po případném zprošťujícím rozsudku podáno.
To by bylo pro Davida Ratha a jeho obhájce učiněné požehnání, neboť Nejvyšší soud by tím vstoupil do rozhodování způsobem, který mohl iniciovat pouze ministr spravedlnosti, nikoli obžalovaní, a k portfoliu porušování jeho procesních práv by tak přiložil další polínko zvící pořádné klády.
Pro obžalobu relativně nejhorší variantou by bylo, že by se vrchní soud pod vlivem akademického
rozhodnutí Nejvyššího soudu vzdal svého právního názoru a odposlechy ve druhém kole
připustil jako zákonné. Protože SPZ může napadat libovolnou vadu rozhodnutí a možnost napadnout otázku přípustnosti odposlechů dovoláním se jeví krajně spornou (jde o vadu dokazování a Nejvyšší soud správnost skutkových zjištění zásadně nezkoumá), máme tu porušení principu rovnosti zbraní jako z učebnice.
Připomeňme, jak judikoval Ústavní soud ve druhém zmiňovaném nálezu:
Systematický výklad povahy dovolacích důvodů, tak jak jej provádí Nejvyšší soud, výslovně počítá s možností nápravy prostřednictvím stížnosti pro porušení zákona – zohledňuje ji jako efektivní prostředek nápravy, který mají odsouzení k dispozici, ačkoli je zjevné, že takovým prostředkem není. V logice tohoto systematického výkladu je neudržitelné, aby Nejvyšší soud přehlížel námitky poukazující na vady, jejichž odstranění výkladem vyhradil prostředku, jímž dovolatelé nedisponují. Z hlediska ochrany základních práv garantujících spravedlnost je lhostejno, zda vada spočívá na právním či skutkovém základě. Přitom Nejvyšší soud vykládá trestní řád restriktivně, takže není k dispozici efektivní prostředek k nápravě určitých vad. Mezi obviněnými, u nichž ministr, veden nepřezkoumávatelnými úvahami, využije práva podat stížnost pro porušení zákona, a mezi obviněnými u nichž tak neučiní, není rovnost. Pokud zákonné vymezení dovolacích důvodů vede v rozhodovací praxi k vyloučení určitých vad, které mohly vést k zásahu do základního práva z přezkumu v rámci dovolacího řízení, a je zjevné, že jiný opravný prostředek nemají odsouzení k dispozici, pak to nutně vede k závěru, že trestní řád zakládá protiústavní nerovnost odsouzených. V takové situaci je Nejvyšší soud povinen buď vyložit trestní řád ústavně konformním způsobem, a takový přezkum umožnit, nebo předložit Ústavnímu soudu návrh na zrušení těch ustanovení trestního řádu, která brání v meritorním, resp. kvazimeritorním přezkumu námitek protiústavního procesního postupu (čl. 95 odst. 2 Ústavy).
Vztaženo na opačnou situaci, jestliže ministr spravedlnosti vstoupí do běžícího řízení s využitím takového procesního prostředku, kterým obvinění nedisponují, a způsobí tak, že o klíčové otázce zákonnosti odposlechů a domovních prohlídek bude rozhodnuto opačně než bez intervence Nejvyššího soudu, je to ukázkový příklad porušení práva na spravedlivý proces.
I když, u vědomí veletoče, který justice předvedla v politicky podobně ožehavém případě majetkových nároků knížete Kinského, nebo vzpomeneme-li si na dvojitý odpíchnutý salichov
, možné je leccos: pro personálně i ideově stále ještě pevně bolševickou českou justici je v konečném součtu právo vůle vládnoucí třídy: ta se vyměnila, bohužel, soudci zůstali stejní a většina z nich stále slouží nikoli spravedlnosti, ale mocným, resp. momentálnímu politickém establishmentu, který faktu jejich kompromitace dokáže s úspěchem využívat.
Přesto se domníváme, že podáním SPZ v Rathův neprospěch dal Pelikán obhajobě příjemný, všestranně využitelný vánoční dárek.
Komentáře
Kap
RSS kanál komentářů k tomuto článku