Autorem blogu je 
Z několika themat, k nimž bychom se mohli vyjádřit, odpadá naštěstí kausa hidžáb, anžto soudní řízení dopadlo tak, jak jsme predikovali před rokem, a správně jsme odhadli i nosné důvody rozhodnutí.
Můžeme se proto věnovat tomu, co pokládáme za právně nejzajímavější: hrozbě presidenta republiky, že podá na soudce Petra Zelenku kárnou žalobu v souvislosti s jeho usnesením v případu Davida Ratha.
Odborná veřejnost jeví se rozcházet v odpovědi na otázku, jde-li o nepřístojný zásah do nezávislosti justice čili nic.
Předně poznamenejme, že populistickému presidentu opomněli jeho rádcové prozradit dvě věci: za prvé, že odvolací stolice rozhoduje v senátu a k hlasovacímu protokolu nemá, ani jako kárný žalobce, přístup, tedy neví a nedozví se, koho kárně žalovat, a za druhé, že podání kárné žaloby podléhá kontrasignaci premierem, u něhož lze po vzepětí osobní statečnosti v případu Karla Srpa s pravděpodobností nikoli malou očekávat odepření dalšího spolupodpisu. Tedy zase nic, kromě toho, že si Zeman zvýšil o nějakou tu desetinku procenta popularitu.
Samotná shora formulovaná otázka však vyřešena není. Pomiňme fakt, že zařazení přímo voleného presidenta do okruhu oprávněných kárných žalobců je samo o sobě nonsens, který by měl být ze zákona co nejrychleji odstraněn – arci stejně jako většina pravomocí dalších – a podívejme se na situaci optikou práva.
Patrně se shodneme, že každé trestní nebo quasitrestní řízení může být zahájeno jen na základě existence důvodného podezření, že ke stíhanému deliktu opravdu došlo: nejsou přípustná stíhání frivolní, právně-experimentální (Ištvan), účelová, resp. zástupná (Nečasové kabelky), ani zkusmá (brněnský státní zástupce Petrásek). To mimo jiné znamená, že kárný žalobce musí nést za své jednání odpovědnost. Samotný president je z výkonu své funkce ústavně neodpovědný, avšak lze se snad spokojit s tím, že politicky odpovědný je jeho kontrasignatář, tedy předseda vlády, a postoupit v analyse dál.
Základní problém je patrně v tom, že k hrozbě podáním kárné žaloby president republiky žádnou kontrasignaci nevyžaduje. V trestním ani v disciplinárním právu se ovšem běžně stíháním nehrozí; policista, který by veřejně prohlásil, že zvažuje
trestní stíhání toho-a-toho, by se se zlou potázal u svého nadřízeného: buď tu důvody ke stíhání jsou, anebo ne, a pak, orgáne, mlč. Obdobně je tomu v případě kárného řízení, a tuto zásadu tedy president republiky porušil, bez ohledu na to, zda se následně podat kárnou žalobu pokusí. Pravomoc k tomu má, nadřízeného, jenž by jej umravnil a napříště mu to zakázal, žel nikoli.
Konečně je třeba se ptát, jak je tomu se způsobilostí podobné hrozby reálně ovlivnit rozhodování soudů. V trestním ani quasitrestním řízení neplatí Nietzscheho was mich nicht umbringt, macht mich stärker, a platí, že důsledky stíhání nejsou jeho zprošťujícím závěrem plně reparovány: mediálně zůstáváte navždy tím, kdo byl stíhán, ale nedokázali mu to
, případně koho z toho jeho obhájce vysekal
. Ano, je to bolest neefektivního postkomunistického prosazování práva, nicméně taková je realita, od které v dané souvislosti odhlížet nemůžeme. Presumpce neviny je konstrukt šustící papírem, nic než law in books.
Proto není možný jiný závěr, než že i samotná hrozba podáním kárné žaloby má objektivní způsobilost působit na výkon soudní moci. Přestože by žaloba zřejmě nemohla být účinně podána pro nedostatek kontrasignace a s vysokou pravděpodobností by neuspěla, neboť nelze trestat soudce za jeho právní názor, jde o jednání škodlivé: opakujeme, že pravomoc podat kárnou žalobu neznamená volnost podat ji za jiných než zákonem předpokládaných a přesně vymezených okolností.
Nesouhlasíme tedy (např.) s Alešem Rozehnalem a ztotožňujeme se (např.) s Eliškou Wagnerovou: presidentův výrok představuje ohrožení nezávislosti justice.
Závěrem, pokud jde o právní názor Zelenkova senátu, ten je nejen legitimní, ale i argumentačně udržitelný a plně obhajitelný. Vrchní soud se přidržel – arci laxní – praxe Ústavního soudu nedovozovat neúčinnost rozhodnutí z nedostatku (přesněji: arbitrární volby) místní příslušnosti, toliko požadoval, aby tato rozhodnutí – když už je vydal nepříslušný soud – byla odůvodněna v souladu se zákonem. Obiter dictum pak soud vysvětlil, co je to doktrina ovoce z otráveného stromu a jak je nutno ji aplikovat. V tomto ohledu se zřejmě ještě odehraje právní bitva, protože někteří konservativní a komunistickým právem zatížení soudci Nejvyššího soudu mají tendenci prosazovat názor, že tato doktrina by se uplatňovat neměla, avšak podle našeho názoru by se nakonec prosadit měla i v českém právu: možnost, aby se trestní orgány dostaly k použitelným (derivativním) důkazům cestou porušování práva, je nebezpečná a pro ony orgány příliš lákavá; systém, kde jsou orgány veřejné moci motivovány k protiprávnímu jednání a takto za ně odměňovány
, je, domníváme se, přesnou antithesí právního státu obecně a fairového trestního procesu in concreto.
Komentáře
1. "zařazení přímo voleného presidenta do okruhu oprávněných kárných žalobců je samo o sobě nonsens, který by měl být ze zákona co nejrychleji odstraněn"
Tady mi opravdu není zřejmé, proč je to špatně. Na tom, aby byly spory řešeny spravedlivě, má přece zájem každý (viníky ponechme pro tentokrát stranou). Ideálně by tedy každý měl mít možnost iniciovat potrestání soudce, který - řečeno sportovní terminologií - "nepíská rovinu". Jelikož by to vedlo k zahlcení systému kárnými žalobami, je tato pravomoc delegována na presidenta. Podobně např. ombudsman disponuje pravomocí napadat právní předpisy u Ústavního soudu (kterou bych si jinak velmi přál disponovat sám). Co je na tomto uspořádání podle Vás apriori špatného? President může být nakrásně právem nedotčený "Jouda", ale pořád má přece kancelář, podobně jako prostý lid má advokáty, jejichž služeb v řízeních využívá. Ve světle těchto analogií mi prostě není jasné, proč je to špatně - tím neříkám že není, jen to prostě nevidím a zajímají mě argumenty pro toto tvrzení.
2. president republiky ... (p)ravomoc k tomu má, nadřízeného, jenž by jej umravnil a napříště mu to zakázal, žel nikoli.
Obecně si nemyslím, že každý musí mít nutně nadřízeného, a nemáme-li hierarchii zacyklit, není to ani možné. Kromě toho prezident má své nadřízené, kterým se zodpovídá - voliče. To mi spíše přijde škoda, že za své činy není zodpovědný a že není možné jej odvolat.
3. jak je tomu se způsobilostí podobné hrozby reálně ovlivnit rozhodování soudů ... samotná hrozba podáním kárné žaloby má objektivní způsobilost působit na výkon soudní moci ... presidentův výrok představuje ohrožení nezávislosti justice
Tady sice argumenty vidím, ale přijdou mi děravé. Předně mi není zřejmé, proč by samotný fakt kárné žaloby (natož pouhá hrozba) automaticky znamenal tlak na justici v jejím rozhodování. Takový tlak na soudce může přece přijít pouze zevnitř jeho sociální bubliny, jinak není pociťován. (V opačném případě by mediálně zajímavé kausy patrně rozhodoval deník Blesk.) Je-li žaloba neopodstatněná, pak může v příslušných kruzích utrpět pouze kredit kárného žalobce a hvězda nevinného soudce může i stoupnout - podobně jako v rámci pověstné "kavárny" je urážka od současného presidenta brána jako svého druhu potvrzení správné cesty, ne-li přímo uznání zásluh. A i kdyby daný soudce takový tlak vnímal, může se přece z jednání vyloučit a podat žalobu na ochranu osobnosti.
Ad 3: Justice podléhá mediálnímu tlaku, všude na světě. Soudce možná žije ve své, jak píšete, sociální bublině, ale má ženu, děti, rodinu, a ti na něj vyvíjejí určitý tlak. Neodsoudit Ratha, resp. zrušit prvoinstanční odsuzující rozsudek, chce značnou odvahu a je to nepopulární krok, a jakkoli mám Zelenku za soudce, který by dávno měl být z justice odstraněn, v tomto jej podporuji.
Např. nevidím důvod, proč by měl mít pravomoc iniciovat kárné řízení někdo neodpovědný a neodvolatelný - a u jiné pravomoci ten důvod vidíte? Nebo je to spíš tak, že mnou volený úředník (byť ten nejvyšší) by měl být odpovědný a odvolatelný (a pak už tolik nevadí, když zůstane kárným žalobcem)?
Nebo (r)ovnost "čím víc osob oprávněných kárně žalovat soudce = tím lepší justice" neplatí - to je klidně možné, ten vztah je jistě nelineární (nula žalobců je přibližně stejně špatné řešení jako deset milionů žalobců) ale už jsme v té části křivky, kde by další kárný žalobce situaci zhoršil? A není náhodou žádoucí, aby existoval kárný žalobce jaksi mimo systém justice (třeba i ten ombudsman, i když souhlasím, že je to velmi nešťastně navržená figura)?
Ad 3: Souhlasím, že "neodsoudit Ratha" byl krok odvážný, správný, potřebný a hodný podpory. Nesouhlasím ale s tím, že kritika presidenta republiky a vyhrožování kárnou žalobou je automaticky nátlak takové intenzity, aby bylo možno hovořit o ohrožení nezávislosti justice. Nejde mi o tento konkrétní případ (kdy se o nátlak podle všeho jednalo), ale o obecný princip. Podle mě je třeba zkoumat, kdo že je tím presidentem, jak je mezi soudci a ve společnosti obecně vnímán a zda jsou jeho slova vůbec schopna způsobit takovou újmu. Až nám role presidenta nadobro splyne s rolí hradního šaška, můžeme jednoho dne klidně dojít k tomu, že se vlastně o žádný nátlak nejedná. :)
Proč každý další kárný žalobce neznamená vyšší kvalitu práce soudců, je zřejmé: kompetentní a odpovědný kárný žalobce je přínosem (jistě, všeho moc škodí), ale tím president republiky není.
Ad 3: President je šašek pro menšinu voličů, většina ho podporuje a obdivuje, protože si jej ztotožňují se státností. Proto nejde o slova do větru, ale o společností vážně vnímanou vyhrůžku, kterou nelze brát na lehkou váhu.
Měl jsem za to, že jste se ještě neuzavřel do oné známé slonovinové věže, ale žijete dosud tady a teď. Zdá se, že občasné úspěchy u ÚS vám zatemnily mozek. Koho byste do toho "nezávislého" justičního orgánu nominoval? A především, jak byste si představoval složení a výběr nějakého rozhodujícího orgánu (kárného). Máte v tomto směru i nějakou realističtější variantu pro nápravu současných poměrů? Tedy samozřejmě, pokud to nemám brát tak, že jste s nimi spokojen.
Jako de facto školený ústavní právník byste měl vědět, že v ústavní rovině nejde většinou o to, které ústavní právo je vyšší. Takže vy samozřejmě vnímáte ohrožení práva na nezávislost rozhodování a já zase mnohem více práva na veřejnou kontrolu justice. Odpověď na otázku co je v současnosti dlouhodobě ohroženo více ponechám na vás.
Podle mně Zelenka žádnou odvahu neprojevil. Ti, co jej budou kritizovat nemají vůbec žádnou šanci s tím reálně cokoliv udělat a kterýkoliv právník i ten nejzaujatější musí uznat, že "s těmi odposlechy je dlouhodobě něco špatně."
Podle mého názoru, pokud bych měl jakýkoliv vliv na "právní vědomí" pana prezidenta, tak bych mu v tomto případě poradil, aby si nechal projít všechny rozsudky tohoto senátu ve kterých jde o odposlechy a pak zhodnotil, jestli jde o setrvalý stav, nebo ojedinělý zásah ve prospěch konkrétního obviněného. Jenže to se u nás přece nedělá. Soudce má právo na vlastní názor podle toho, jak se vyspí.
Představa, že bude stíhán soudce, který vydá nezákonný příkaz k prohlídce, je naivní a skutečně problém neřeší. Soudci se nic nestane a policistu za nezákonnost nejvýš vyznamenají: policisté nikdy nebyli strážci zákona, ale pořádku, a jejich priority jsou v rozporu s kautelami právního státu. To je přece dávno známo. Jinak bychom nepotřebovali trestní soudy, rozhodovat o trestu by mohla sama policie.
Domnívám se, že takto striktně se doktrína neuplatňuje ani v USA.
Jsou dále směšovány dvě věci: odpovědnost za nezákonné jednání, a důkaz. Pokud někdo nezákonně zasáhne do soukromí, tak má následovat plnohodnotná sankce (de lege lata, de lege ferenda), proč tohoto účelu dosahovat nepřímo ignorováním jinak věcného důkazu.
Doktrinu jsem vysvětloval zde, stačí si to prostudovat.
Nikoli že soudce něco nenapsal "svými slovy" či se může zdát příliš stručný v odůvodnění.
Význam této doktriny je zejména prevenční, tedy demotivovat trestní orgány od nezákonného jednání, a každý si uvědomuje, že to přináší sociální náklady, jak psal nebožtík Scalia, ve formě osvobozených pachatelů. Následek ve formě nezákonných domovních prohlídek, případně výpovědí vynucených bitím, je příliš závažný, a proto je tato prevence – i a onu cenu – ospravedlnitelná. Nelíbí-li se vám to, odstěhujte se tam, kde policie smí cokoli. Je tam větší pořádek, ale zároveň bezpráví.
Ostatně United States v. Leon je precedent starý přes 30 let.
First, the exclusionary rule is designed to deter police misconduct rather than to punish magistrates and judges for their errors.
Second, there exists no evidence that judges and magistrates are inclined to ignore the Fourth Amendment of the Constitution (“Constitution”) and that their actions would require the ultimate sanction of exclusion.
Third, there is no evidence that suppression of evidence obtained under a search warrant will have any deterrent effect upon judges and magistrates. Judges and magistrates are not adjuncts to law enforcement officials and as such are neutral and have no stake in the outcome of criminal prosecutions.
The suppression of evidence obtained pursuant to a search warrant should be ordered only on a case-by-case basis and only in those instances where exclusion would promote the purposes of the exclusionary rule. An officer acting in good faith and within the scope of a search warrant should not be subjected to Fourth Amendment constitutional violations. It is the magistrate’s or judge’s responsibility to ascertain whether the warrant is supported by sufficient information to support probable cause. However, the officer’s reliance must be objectively reasonable. Suppression remains an appropriate remedy where the magistrate was misled by information in an affidavit that the affiant knew was false or would have known was false except for his reckless disregard for the truth.
Že se soudce ztotožní s důvody návrhu, vůbec nijak nezakládá, že by nebyl nestranný. Ale o tom citovaný precedent není, podstatné je, že doktrína má prevenční účel na policii, nikoli na soudce.
Suppression of evidence, however, has always been our last resort, not our first impulse. The exclusionary rule generates "substantial social costs," United States v. Leon, 468 U.S. 897, 907 (1984), which sometimes include setting the guilty free and the dangerous at large. We have therefore been "cautious against expanding" it, Colorado v. Connelly, 479 U.S. 157, 166 (1986), and "have repeatedly emphasized that the rule's 'costly toll' upon truth-seeking and law enforcement objectives presents a high obstacle for those urging [its] application," Pennsylvania Bd. of Probation and Parole v. Scott, 524 U.S. 357, 364–365 (1998) (citation omitted). We have rejected "indiscriminate application" of the rule, Leon, supra, at 908, and have held it to be applicable only "where its remedial objectives are thought most efficaciously served," United States v. Calandra, 414 U.S. 338, 348 (1974) – that is, "where its deterrence benefits outweigh its 'substantial social costs,'" Scott, supra, at 363, (quoting Leon, supra, at 907). Whether the exclusionary sanction is appropriately imposed in a particular case is an issue separate from the question whether the Fourth Amendment rights of the party seeking to invoke the rule were violated by police conduct.
V rozhodnutí United States v. Leon je jasně zakotvena podmínka detached and neutral magistrate, která byla porušena už tím, že si SZ směl soud vybrat (a vybral si soud, o kterém věděl, že místo přezkumu kopíruje), a dále podmínka, že příkaz nesmí být vydán na základě knowing or reckless falsity, což bylo rovněž porušeno tím, že SZ nepravdivě tvrdil – a soud převzal – cosi o trestní minulosti podezřelých.
Ergo jasný případ, kdy by se tento precedens neuplatnil.
Inu, takto to dopadá, když postkomunistický Vrchní soud hledá cestičky v USA, kde ovšem to tak jednoduché pohádky o otrávených ovocných stromech nejsou.
Obdobně je nutno i chápat nátlak autora tohoto blogu, když uděluje soudcům či státním zástupcům oslí uši, pokud zrovna nerozhodnou podle jeho představ.
A já tvrdím, je to dobře. Soudci (státní zástupci) by si měli být vědomi zpětné vazby.
Soudci jsou zavaleni žalobami. Nešvarem našich soudců je, že řádně neodůvodňují svá rozhodnutí. Když se jim to nehodí "do krámu" (chtějí rychle rozhodnout a věci se zbavit) nebo chtějí některému z účastníku soudního sporu vyhovět, tak jednoduše pominou argumentaci protistrany a nevypořádají se s ní. Pokud ale soudce ví, že jeho kauza je medializovaná nebo že od pana Peciny dostane oslí uši či ho nazve idiotem, jistě si dá soudce více záležet na odůvodnění svého rozhodnutí. Proto je také pan Pecina se svými žalobami tak úspěšný, čímž samozřejmě nesnižuji jeho právní erudici.
Soudci musí pořád cítit, že jsou pod kontrolou. Medializace kauz či ono vyjádření prezidenta je proto věci jen ku prospěchu.
RSS kanál komentářů k tomuto článku