Charakteristickou vlastností výjimek pro dobro věci, v právu i jinde, bývá, že první taková bývá jen zřídka výjimkou poslední. Přimhouřili-li jsme oko u Davida Ratha a dovolili Nejvyššímu soudu, aby na základě stížnosti pro porušení zákona (SPZ) zasáhl do běžícího řízení v neprospěch obviněného, prakticky s určitostí jsme si tím objednali další podobné případy: SPZ v neprospěch budou nyní podávány znovu a znovu, až se z výjimky stane pravidlo a pak kdosi – snad Evropský soud pro lidská práva – s překvapením zjistí to, co Ústavní soud judikoval již dávno, totiž že takovou SPZ je porušován princip rovnosti zbraní a rozhodnutí o ní nesmí mít proto jiný než akademický význam. Psal o tom Pavol Holländer, psali jsme o tom, prakticky současně, i my, ale ministr Pelikán si novou pravomoc zamiloval natolik, že jí využil znovu, tentokrát v neprospěch Ivo Rittiga a jeho spoluobviněných.

Proč je SPZ v neprospěch zasahující do běžícího procesu tak nebezpečná? Protože je opravným prostředkem, k němuž nemají trestní orgány a obviněný přístup za stejných podmínek, a předstupují tedy před soud nikoli v ústavou vyžadovaném rovném postavení. Jakkoli není rovnost zbraní dána např. v tom, že by obviněný mohl účinně navrhnout vzetí státního zástupce do vazby, musí být garantována minimálně v základních parametrech trestního řízení, tedy kupř. v možnosti navrhovat důkazy, a v neposlední řadě též v rovném přístupu k opravným prostředkům.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)