Nebaví nás opakovat se, a vymýšlet nové metafory typu pohlazení motýlího křídla, jímž kárné senáty Nejvyššího správního soudu nahrazují účinné a adekvátní trestání soudců, už tuplem ne. Zkrátka, to, že senát Karla Šimky nevyhověl návrhu kárného žalobce Pavla Šámala a nezbavil soudkyni Sylvu Mašínovou taláru, je ostuda, a další důkaz, že systém kárné odpovědnosti soudců je nefunkční.

Tak pravivše, můžeme se věnovat dvěma aspektům řešené věci, jež nás zaujaly.

Za prvé, naskýtá se otázka, co měla Mašínová dělat, byl-li jí přidělen případ, ve kterém z důvodu podjatosti rozhodovat nesměla. Zákon sice stanoví, že se soudce musí sám vyloučit, ale nebere v úvahu možnost, že s tímto vyloučením může být spojena určitá újma, vyvěrající z toho, že důvod vyloučení vyjde najevo. Mít intimní poměr, a to případně i mimomanželský, není soudcům zákonem zakázáno (a nezakázala to zatím překvapivě ani ČAK advokátům), a těžko lze soudce nutit k tomu, aby v rámci zákonem předpokládaného splnění své povinnosti způsobili rozpad svého a/nebo jiného manželství, nehledě na případy, kdy újma související s prozrazením nevěry může mít i fatálnější podobu než jen podání rozvodové žaloby.

Měla by proto existovat možnost, aby soudce odmítl věc rozhodovat bez udání důvodu. Není to porušení práva na zákonného soudce, funguje to tak v celé řadě zemí, a v zemích common law je to dokonce pravidlem.

Za druhé, Šámal hovořil o odposleších, které nebyly, ke škodě kárné žaloby, procesně použitelné. To je ovšem hrubá chyba (jeho vlastního) trestního řádu. Ten totiž postuluje v § 88 odst. 6 jejich nepoužitelnost v jiných trestních řízeních než v těch, kde mohly být rovněž nařízeny (vyjma situace, že s použitím obviněný souhlasí), ale opomíná stanovit, že takto nepoužitelný odposlech nesmí být pro tato řízení vůbec příslušnému orgánu poskytnut. Tak vzniká paradoxní situace, že je-li původně trestní věc nakonec šetřena jako přestupek – případně kárné provinění – může se orgán, který rozhoduje, s odposlechy seznámit, ale nesmí k nim přihlédnout: musí se tvářit, že neví, co se z nich dozvěděl. A měl-li by se někdo tvářit tak, že neví, co ví, je to učebnicový případ podjatosti, takže, v důsledku chyby v zákoně, je tu dána systémová a neodstranitelná podjatost všech orgánů, které by mohly o obvinění rozhodovat.

Náš moudrý zákonodárce prostě zase jednou opomněl přemýšlet.

A úplně na okraj by mě zajímalo, jak se tento případ k Mašínové dostal. Tipoval bych, že jí ho náhodně přidělil počítač, anebo že ho dostala na základě rotačního systému, který, jak známo, se prostě nijak podvést nedá: potvrdí jedenáct předsedů okresních soudů z deseti.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)