Policejní kamera je věc křehká, choulostivá a velmi poruchová – k selhání dochází nezřídka i u většího počtu přístrojů současně (rekord, jak si pamětníci vzpomenou, drží současná náhlá porucha šesti kamer při zásahu v jistém klubu na pražském Žižkově v polovině 90. let). Neméně citlivý je policejní kameraman; ten, aby si náhodou neudělal bebí, nesmí se svým aparátem nikam, kde je nebezpečno.

Na toto thema judikoval minulý týden i Ústavní soud (Vojtěch Šimíček, Jiří Zemánek a disentující Ludvík David), který odmítl zrušit nepřesvědčivý rozsudek Nejvyššího správního soudu týkající se zákroku proti skupině osob demonstrativně obsadivších někdejší squat Milada. Poškození, z nichž čtyři podali zásahovou žalobu, vykazovali sice známky bití, ale podle ústavních i nejvyšších správních jurisprudentů není vůbec jisto, kde ke svým zraněním přišli.

Evropský soud pro lidská práva přitom ve své judikatuře striktně vyžaduje, aby v podobných situacích byla za prokázání, že nedošlo k mučení a jinému nelidskému zacházení, odpovědná policie, a jestliže ta neměla videozáznam prokazující průběh zákroku, ač ho mít mohla a měla, nelze než dovodit, že toto přenesené důkazní břemeno neunesla.

Proč NSS i ÚS policii chrání i v případech tak zjevných abusů, není patrné. Zřejmě si soudci u ní chtějí objednat víc brutality a v jejím důsledku větší nápad podobných případů.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)