Autorem blogu je 
Muž v nadpisu je fysikem, docentem Mathematicko-fysikální fakulty University Karlovy, jenž, prošed celou zákonem předpokládanou habilitační proceduru, měl býti jmenován profesorem. Leč nebyl, jelikož Jeho Presidentská Výsost usoudila, že onen, zaplet se kdysi nepěkně s StB, jest osobou této pocty nehodnou.
Ošťádal proti této svévoli brojil správní žalobou na ochranu před nečinností, avšak soudy, včetně naposledy Ústavního, usoudily, že měl podat správní žalobu proti sdělení, jímž president ministryni školství intimoval svůj úmysl jmenovaného profesorem neučinit. Bez ohledu na to, že toto sdělení nebylo Ošťádalovi vůbec oznámeno, takže o existenci rozhodnutí v materiálním smyslu
se mohl dozvědět nejvýš tak od vrabců na malostranských střechách.
Nesouhlasíme, arci nesouhlasíme ani s disentujícími Pavlem Rychetským, Janem Musilem a Jiřím Zemánkem a s Eliškou Wagnerovou, která jejich postoj podpořila.
Domníváme se, že jmenování akademickou obcí presidentu předloženého habilitanta není rozhodnutím, neboť presidentu nesvědčí pravomoc uvážit, zda návrhu vyhoví čili nic, a to ani podle předchozí, ani podle nové úpravy. Je v daném případě pouhým ústavním notářem, který návrh – disposici – akamedie provede, a učinit tak musí, při absenci výslovně určené lhůty, v přiměřené lhůtě, resp. bez zbytečných průtahů.
V tom se shodujeme s disentujícími. Rozdíl je však v tom, co vidíme jako adekvátní žalobní typ. Jakkoli soudní praxe dovodila, že nečinnostní žalobou se lze dožadovat nejen stricte vydání rozhodnutí nebo osvědčení, ale např. též vyřízení žádosti o informace, v daném případě není president správním úřadem a nelze jej proto pořadem správního soudnictví k činnosti nutit ani nečinnostní, ani zásahovou žalobou – a už vůbec, přirozeně, ne žalobou proti rozhodnutí, jehož není. Na místě je proto přímo ústavní stížnost, jíž se habilitant bude domáhat odstranění protiprávního stavu, který president svou nečinností založil, a protože v daném případě není správním úřadem, nemá stěžovatel k disposici žádný jiný prostředek právní obrany.
Za podstatné pokládáme, že není přípustné, aby o veřejných subjektivních právech kteréhokoli občana rozhodovala exekutiva svévolně, bez možnosti soudního přezkumu, a neměly-li soudy dostatek odvahy to vyslovit v případě věčného justičního čekatele
Petra Langra, měly by to dokázat aspoň tentokrát.
Důležité upozornění!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Kausa Ivana Ošťádala
- Autor: Tomáš Pecina
- Kategorie: Jiné případy
- Počet zobrazení: 4368
Komentáře
Zabýval jsem se otázkou, jaká je vůbec právní povaha "rozhodnutí" o jmenování profesorem. Rozhodnutí to není, protože by vyžadovalo kontrasignaci a ten, kdo ho vydává, by musel skutečně rozhodovat, nejen potvrdit to, jak se usnesl orgán vysoké školy. Ale není to ani osvědčení, protože v takovém případě by Ošťádal byl profesorem i bez něj. Je to opravdu jen dekorace, ornament.
Plzeňský skandál s tím nesouvisí, dobře víte, že kdyby bylo po mém, nechal bych viníky zavřít, školu zrušit, učitele a studenty rozehnat policií a budovy srovnat se zemí. Po mém, bohužel, není.
Podle §73, odst. 3 (111/1998 Sb.) může ministr vrátit návrh, pokud nebyl dodržen postup k jmenování profesorem podle §74.
§74, odst. 1 říká: "V řízení ke jmenování profesorem se prokazuje pedagogická a vědecká nebo umělecká kvalifikace uchazeče"
Pedagogická kvalita je široký pojem, který zahrnuje i morální kvalitu a vzor pro studenty. A přesně z tohoto důvodu Miloš Zeman odmítl jmenovat několik profesorů.
Miloslav Ponkrác
Nedovedu říci, zda to má opravdu charakter prevence proti nevzdělaným profesorům, ale při tom, jaké existují obory, to vypadá opravdu tak, že buď půjde profesura cestou rozvolnění a budou tu profesoři "Postkoloniálního genderu", nebo bude takové příklady nejpokrokovějších eurovzdělanců eliminovat až president, který je prostě nejmenuje.
Myslím, že je to ale špatný systém, na druhou stranu, asi bych se taky vzpíral jmenování některých individuí. Současný přímo volený president se nemusí obávat o politickou podporu stran a není na nich závislý. On musí vést politiku tak trochu populistickou (tj. odpovídající náladě a většinovému názoru občanů). Myslím, že kdyby byly všeobecně známé vědecké práce některých lidí, že by se psaly i petice za zrušení celých oborů na současných novodobých ústavech marxismu-leninismu.
Já bych řekl, že to jmenování je pozůstatek audience u císaře a dozvuk prestiže titulu profesora, které nám přežilo do dneška a to, že nedocházelo ke konfliktům, byl důsledek střídmosti na obou stranách. Presidenti se necítili tak silní a bolševikům zase stačil tilul RSDr. Současná inflace vzdělání a ambice novodobých politruků, toužících po profesurách, povedou k častějším třenicím, takže by se to mělo asi řešit komplexně.
Já si ale obecně myslím, že volený představitel by neměl být nikdy považován za automat na razítka a podpisy.
Jiné to může být u těch sociálních pavědců, tak samozřejmě hraje roli, ve které době a kterou verzi marxismu-leninismu studoval a rozvíjel. Ale tihle by zase podle mé představy neměli být součástí stejné komunity jako přírodní vědci nebo matematici. Je to podobný nešvar jako titul Ing pro ekonomy - to přece nejsou technici, ekonomie je přece sociální věda.
Ostatně kdyby bylo po mém, tak by titul nedostal nikdo, kdo by nebyl schopen absolvovat základní vysokoškolský kurz matematické analýzy!
Jak by bylo na světě krásně, bez tupě žvanivých právníků a ekonomů!
Principem je, že se takto stvrzuje vztah mezi akademií (universitou) a státem: tím, že president jmenuje všechny řádně navržené, aniž by je směl odmítnout, vyjadřuje respekt k akademické svobodě, a tím, že akademie podmiňuje užívání titulu presidentským jmenováním, vyjadřuje respekt ke státní moci; kdyby státní moc (vladař) odmítl jmenování ve středověku, následoval by patrně interdikt nebo jiná forma universitní retorse, což dnes již, v atheistické společnosti, možné, resp. účinné není. Proto tvrdím, že tu president nevystupuje jako správní úřad, protože o právech nominantů nerozhoduje, jen jim dává okrasnou, v tradici hluboce zakotvenou formu.
Mnozí se na Západě diví, proč se tady tolik lidí chlubí tím, že řídí lokomotivu, leč svéráz českého akademického života se tím, žel, nevyčerpává: jak mi kdysi říkal Sid Blaha, reemigrant, jeho přátelé v USA se mu smáli, že je teď v Praze document.
Tomáš Pecina: Teď ještě aby akademie respektovala demokracii a vládu. Univerzity mají zakázáno dělat politickou činnost, na což z vysoka kašlou. A když třeba taková Univerzita Palackého v Olomouci spolusponzoruje roku 2016 protest organizovaný Gazdíkem (STAN) a Halíkem, a poháněný Hermanem (KDU-ČSL) se strýčkem Bradym (jak se později ukázalo, nebyl to jeho strýček, ale proč to prozrazovat předem) proti demokraticky zvolenému prezidentu Milošovi Zemanovi
A když univerzity nedodržují zákon, a nemají úctu k zákonu (ačkoli akademický svoboda univerzitních kampusů je až extrémně vysoká), pak těžko čekat i opak, tedy že vláda bude ctít akademickou svobodu.
Miloslav Ponkrác
Vysoké školy jsou svět sám o sobě, stát ve státě, který je tak nezávislý na zákonech, až to hraničí s vlastní deep state. Například detaily jmenování profesorem si rozhodne sama vysoká škola svými vnitřními předpisy. Všechny námitky kandidáta proti procesu jmenování profesorem rozhoduje diktátorsky rektor, a to rozhodnutí je ze zákona konečné, žádný soud pro kandidáta není přípustný. Jaký má kandidít v případě, že rektor udělá profesorovi schválnost, možnost právní obrany?
Miloslav Ponkrác
Tam, kde se nedělá skutečná věda, se prostě jede cargo cult, nebo v horším případě rovnou bludy a neobolševismus.
Státní vysoké školy platí stát. Jejich povinností je splnit akreditaci (což brzy padne, protože Karlova univerzita pracuje na tom, aby se sama stala akreditorem a sama si schvalovala vlastní splnění akreditace - to bude teprve Kocourkov).
Druhou povinností vysokých škol je dodržovat studijní řád, což je dokument, který si vysoká škola sama napíše, pak si jej nechá schválit ministerstvem. A protože jsem ještě tento rok končil vysokou školu, tak z mých zkušeností vysoká škola není schopna dodržovat ani tento studijní řád, který si sama napíše, a sama si zvolí, k čemu se zaváže.
A tím víceméně povinnosti vysoké školy končí. Všude jinde je jen bezbřehá akademická svoboda a povinnosti státu to platit. Jen vysoké školy nejsou schopny ani z toho mála, co mají zákonem přikázano dodržovat - ctít ani toto málo českých zákonů. Ani toho nejsou schopny.
Jako ex-student můžu potvrdit, že politická agitka je vysokých školách všudypřítomná. A dostali jsem politické kázání dokonce ještě přímo na promoci od rektora jako poslední politruckou agitaci.
Přijde mi pak nějak nepoměrné, když je prezident máchán v tom, zda podle zákona má či nemá možnost odmítnout kandidáta. Vysoké školy si se zákony pžádný rpoblém nedělají ani v nejmenším. A když na to někdo bude chtít poukázat, ozve se obrovské řvaní o omezování akademické svobody. Totéž řvaní by se ozvalo, kdyby to stát nechtěl jen tak bez ptaní platit.
Miloslav Ponkrác
www.cuni.cz/UK-146.html#23
RSS kanál komentářů k tomuto článku