Jsou věci, které jsou možné, v jejich úplnosti, pouze v zemi, jejíž politický systém jsem kdysi charakterisoval jako imitativní demokracii; mutatis mutandis je na místě hovořit rovněž o českém soudnictví jako o imitativní justici.
Řeč je o kause darovací daně Jany Nečasové (dříve Nagyové). Finanční správa vymáhá, delikventní poplatnice se brání, a soudě podle dvou posledních rozsudků Nejvyššího správního soudu, bude v tom úspěšná ([1], [2]). Jde arci o běžný, obvyklý daňový příběh. Kdysi, když mladá bufetářka povýšila a následovala svou lásku do Prahy, požádala karlovarský finanční úřad, aby jí doručoval veškerou korespondenci na adresu tehdejšího sídla ODS na Malé Straně. Od té doby uplynulo v Ohři, v Teplé i ve Vltavě mnoho vody, a když jí po razii v r. 2015 zaslal úřad výzvu, sídlila už ODS jinde a nikdo poštu pro premierovu milenku nepřevzal. V zemi s imitativní justicí ovšem nevadí, že je doručováno tam, kde se adresát nezdržuje: jeho vina, má být k zastižení, kdekoliv je mu úřadem doručováno. Mezi právníky se tomu říká fikce náhradního doručení a v případě J. Nagyové to znamenalo, že úřad se vůbec nezajímal o to, že oznámení o doručovací adrese je devět let staré a bylo určeno pouze karlovarské finanční správě, a už vůbec ne o to, že ODS se přestěhovala; podle zásady profesora Hrbolka: Mně je jedno, že se Hliník odstěhoval do Humpolce, já mu píšu Nepřítomen
!
Ostuda je nyní dovršena, protože daňová povinnost se v mezidobí prekludovala a ať se Městský soud v Praze snaží sebevíc, s jasnou argumentací NSS nic neudělá.
Číst dále...