Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

A opět něco hrachu na stěnu… Adam B. Bartoš, odsouzený za svou politickou činnost k podmíněnému trestu, podává proti usnesení Nejvyššího soudu ústavní stížnost.

Z argumentace soudruhů soudců vyjímáme zvláště zdařilou pasáž (§ 40):

Pouze jako obiter dictum Nejvyšší soud dodává, že z judikatury ESLP vyplývá, že musí být důsledně odlišovány jednotlivé případy tzv. symbolických činů v závislosti na kontextu, v němž byly učiněny. Dovolatel makety šibenice využil v souvislosti se svými nenávistnými projevy vyzývajícími k násilí, je tudíž zřejmé, že tato symbolika sloužila k umocnění těchto aspektů jeho projevu. Vzhledem k agresivitě a nenávistné povaze projevu dovolatele během jeho veřejných vystoupení nelze použití dané makety v jeho případě považovat toliko za metaforu dokreslující jeho kritiku establishmentu, jak se snaží předložit. V kontextu jeho výzev k násilí, ozbrojování, tvoření domobran a jiného se jedná o další formu výhružky, agrese a nenávisti. Naopak pokud byla maketa šibenice použita při demonstracích proti vládě bez dalších projevů agrese nebo výzev k násilí a sloužila toliko k obrazovému dokreslení požadavků demonstrujících, pak je zřejmé, že se jejich jednání pohybovalo v rámci kritiky chráněné svobodou projevu.

Ne všechny šibenice – a ne všichni lidé – jsou si v této naší podivné demokracii rovni.

3 komentáře
Nadřazená kategorie: Naše případy
Kategorie: Adam B. Bartoš
Počet zobrazení: 2489

Jiří Žůrek, idiot

Předsedkyně Úřadu pro ochranu osobních údajů Ivana Janů podle očekávání zamítla náš rozklad proti rozhodnutí o zákazu Právnických výpočtů, a ty tak definitivně zaniknou v pondělí 25. listopadu 2019. Prosím všechny uživatele, aby si zálohovali svá nastavení (sledovaná řízení, účastníky atd.), možná je ještě budou potřebovat.

Z rozhodnutí o rozkladu uvádíme klíčovou pasáž:

Veřejná kontrola soudní moci, jež může být nahlížena jako podmnožina veřejného zájmu, je v podmínkách českého právního řádu zajišťována prostřednictvím zásady veřejnosti jednání před soudem, včetně veřejného informování o všech nařízených jednáních s označením stran. Kontrola soudního řízení v konkrétní věci (ve věci identifikovaných účastníků) se tak ex ante projevuje účastí veřejnosti při jednání soudu a naplňuje se veřejným vyhlášením rozsudku. V tom lze spatřovat těžiště demokratické legitimity výkonu soudní moci. Je přitom nesporné, že dostatek informací ze soudních řízení k naplnění tohoto cíle poskytuje sám stát, resp. soudy a státní správa soudů, a to zcela dostatečnými a přiměřenými prostředky.

Tedy – v porovnání s možnostmi našeho systému – prakticky žádnými. Ale to musí plebsu stačit, nemá co šťourat do toho, jak české soudy fungují! Ochrana osobních údajů se opět ukázala jako vynikající záminka, jak omezit práva občanů vůči státu.

40 komentářů
Kategorie: Právnické výpočty
Počet zobrazení: 31713

Zatloukat, zatloukat, a když se to provalí, zase zatloukat, to je zlaté pravidlo, které má své místo nejen v manželství, ale i v soudní síni – a v soudních rozhodnutích. Když šmé s falešným doznáním spoluobviněného Maroše Straňáka svědku-recidivistovi Milanu Rakašovi, jemuž za jeho vstřícnost soud odpustil ze 6,5letého trestu více než čtyři roky, vyšlo najevo, zlínskému soudci Radomíru Koudelovi nezbylo než se tvářit, že se nic takového nestalo, a přejít do protiútoku.

Taková drzost, hřímá onen v usnesení o zamítnutí obnovy řízení, co si to vůbec obhajoba dovoluje, naznačit, že by soud mohl jednat nečestně!? Považte, soud! To se v historii této země se špičkovou justicí přece ještě nikdy, opakuji nikdy, nestalo. Zkrácení trestu a přesně taková výpověď, jakou jsme potřebovali, to jsou dva naprosto nekorelované, nesouvisející jevy, Rakaš byl po své výpovědi prostě jen moc nemocný a proto mu, chudáčkovi, soud dovolil léčit se na svobodě (asi jako Romanu Janouškovi, dodáváme; k dokonalosti už chybí jen zmínka o terminálním stadiu Rakašovy fiktivní nemoci).

Nu, je to zábava, přečtěte si sami: komické ladění tohoto usnesení právě v době, kdy se jiný čestný soudce Elischer u pražského městského soudu bezelstně doznává k tomu, že odsuzující rozsudek může být důsledkem netoliko viny obviněného, ale i příliš dlouhé vazby, je jen dalším střípkem do mozaiky dosvědčující, jak pracují a jak poctivé jsou české soudy.

Odsouzený David Šimon samozřejmě podává stížnost, ve které si nebere servítky, a tak věc putuje k vrchnímu soudu do Olomouce. S ohledem na kvalitu jeho (obvykle KSČ-only) odvolacích trestních senátů nejsme příliš optimističtí, avšak ani případný neúspěch nebude znamenat, že bychom zanechali úsilí dostat z vězení dva nespravedlivě odsouzené nešťastníky, které se nevyšetřovacímu teamu zlínské policie pod vedením Milana Janoštiaka hodilo podstrčit soudu jako pachatele namísto pracného hledání vrahů skutečných.

(pokračování příště)

12 komentářů
Nadřazená kategorie: Naše případy
Kategorie: Zločin u Vizovic
Počet zobrazení: 8331

Dokumenty pro tento, v pořadí již šestnáctý, díl první řady našeho seriálu máme k disposici už zhruba půl roku, avšak nechtěli jsme zasahovat do práce Generální inspekci bezpečnostních sborů (GIBS), která kroměřížskou kausu a zejména zásahy policisty Jana Ovčáčka do trestního řízení, ve kterém byl obviněný Michal Šnajdr odsouzen k deseti letům vězení, prověřuje.

Pokud si vážení čtenáři právě teď klepou na čelo, vědomi si, že GIBS je ve skutečnosti institucí sloužící nikoli k vyšetřování, nýbrž ke krytí policejní kriminality, a také ovšem k vyřizování účtů mezi jednotlivými znepřátelenými frakcemi uvnitř onoho ozbrojeného – a veřejnosti nadmíru nebezpečného – sboru, souhlasíme, arci s tím, že bychom přesto neradi poskytli komukoliv záminku k takovému obviňování. A co kdyby náhodou: jak zpívá Jaromír Nohavica, jednou za sto let zázrak se koná; zda to platí i ve vztahu ke GIBS, nelze zatím spolehlivě ověřit, ana řečená instituce dosud tak dlouho neexistuje.

Dnes si tedy na dokumentech ze spisu názorně ukážeme, jak to vypadá, když pomstychtivý policista chce někoho dostat do vězení. Může to začít kupř. takovýmhle úředním záznamem. Povšimněme si, že pouhý jediný den poté, co Zuzanu Vybíralovou únosci pustili nedaleko Kroměříže na svobodu, policista Ovčáček zná totožnost pachatelů, motiv i celou řadu okolností, a tato verse se s drobnými, kosmetickými úpravami dostala do obžaloby – a pokud se týká M. Šnajdra, i do pravomocného rozsudku. Tak zdatných operativců kdyby měla policie víc; inu, praxe u Šlachtova špičkového útvaru se nezapře! Drobnou vadou na kráse je, že ve skutečnosti se únosu dopustili zcela jiní lidé, z jiného motivu a jiným způsobem, ale to už se tak u Policie České republiky přiházívá…

Další pozoruhodnost objevíme v záhlaví: Ovčáček sepsal svůj úřední záznam za Šlachtův ÚOOZ, odbor obchodování s lidmi a nelegální migrace, ve kterém dosud působil, a založil za tím účelem nový spis, jehož první listinu tento dokument představuje. Nezůstala ovšem dlouho osamocena: o čtyři dny později tam přibyl další Ovčáčkův investigativní skvost, a hned po něm ještě jeden.

Pak se věci trochu zauzlily: jiní policisté Zuzanu Vybíralovou vyslechli a zjistili něco jiného, než zapsal Ovčáček: žádný parfem, žádné výrazné znaky usvědčující kohokoli z únosců. Pachateli únosu byli sice Šnajdr, Banát a spol., kdo jiný, ale na to poškozená přišla až při schůzce s momentálně uvězněným otcem.

Ovčáček arci nelenil a pustil se do ofensivy: v průběhu dalších měsíců vyhotovil ještě třináct úředních záznamů, po jejichž přečtení ani laskavý čtenář nebude na pochybách, kdo zločin v Kroměříži spáchal: [1], [2], [3], [4], [5], [6], [7], [8], [9], [10], [11], [12], [13]. Zvláště poslední kousek stojí za pozornost: Ovčáček si v něm posteskl, že: bylo zjištěno, že Šnajdr měl K. namluvit, že beru úplatky, na objednání za úplatu dokáži zlikvidovat jakoukoliv osobu, případně jí způsobit velké problémy na různých úřadech státní správy. […] [T]vrzení M. Šnajdra je naprosto nemyslné. Jasně; něco takového by čestný policista Ovčáček nikdy nikomu neudělal!

Samotný Jan Ovčáček se oficiálně prověřování ani vyšetřování účastnit nemohl, protože měl s podezřelými Šnajdrem a Šprňou nevyřízené účty – oba dva na něj podali oznámení na GIBS, které bylo vyhodnoceno jako částečně důvodné a řešeno kárně – a hlavně, jeho bratr Tomáš byl Šnajdrovým osobním nepřítelem, inter alia, kvůli manželce, která řečeného bratra se Šnajdrem v době dosud ještě bolestně nedávné podváděla. Proto plody jeho rozsáhlé kriminalisticko-literární tvorby putovaly do vyhrazené části spisu, kde setrvaly po zbytek řízení: dostal je tak k disposici pouze státní zástupce, nikoli soud a hlavně ne obžalovaní, jejichž obhájci by možná měli proti takovému způsobu získávání skutkového materiálu výhrady (i když možná ne, jak jsme poznali, i oni při vyšetřovacích úkonech na policii a poté v soudních síních spíše jen zatěžovali svým vzdělaným sedacím svalstvem k tomu určené zařízení).

Důležitou spojkou byl Ovčáčkův méně zkušený kolega Pavel Němec. Ten s ním sdílel kancelář a jeho rozsáhlé zapojení do vyšetřování kroměřížského únosu tak fakticky kryl, a právě on byl tím, kdo u brněnských psovodů objednal zfalšované výsledky methody pachové identifikace. Tato symbiosa trvala až do chvíle, kdy se další prodlužování tohoto stavu ukázalo neúnosným a státní zástupce zlínskému teamu věc odňal a poslal ji do Brna – ovšemže s identickými, na Ovčáčkových úředních záznamech založenými, výsledky.

To vše tedy dostala na stůl GIBS, a pustila se do šetření, které bude v nejbližších týdnech skončeno. Komicky působí, že si inspekce nechala zpracoval znalecký posudek na thema spolehlivost methody pachové identifikace (s výsledkem: pes se nikdy nemýlí). To bude mít zřejmě pro její rozhodnutí klíčový význam: protože Šnajdr byl domněle usvědčen psem (plus několika věrohodnými svědky, jeho osobními nepřáteli), neexistuje kausální nexus mezi Ovčáčkovou baterií úředních záznamů a Šnajdrovým vzetím do vazby a následným pravomocným odsouzením.

Stíhání je tudíž možné toliko za zasahování do vyšetřování navzdory zjevné podjatosti a s použitím nepravdivých informací. Ovčáčkovy lži z úvodního úředního záznamu poškozená popřela již za několik dnů a poté znovu jak při výslechu na GIBS, tak v obnoveném trestním řízení proti únoscům (tentokrát již skutečným). Zda se Ovčáčkova stíhání GIBS odváží, anebo bude i tentokrát postupovat podle osvědčených zásad své práce, budeme na tomto místě opět informovat.

Aktualisováno.

Shodou okolností několik minut před publikací tohoto dílu dorazilo usnesení GIBS, jímž byla věc odložena: ve zlínské policii proběhlo vše absolutně v souladu se zákonem, tamním policistům není co vytknout, natožpak je trestně stíhat. Kdo z mých milých čtenářů je tím snad překvapen, nechť navštíví psychiatra, neboť trpí vážnou poruchou vnímání reality.

Aktualisováno.

Poškozený M. Šnajdr podává proti usnesení stížnost.

(pokračování příště)

4 komentáře
Nadřazená kategorie: Naše případy
Kategorie: Příběh z Kroměříže
Počet zobrazení: 6036

Převeliké divení, následované již z Bible známým obligatorním pláčem a skřípěním zubů, nastalo v kause Lukáše Kuzmiaka, který poté, co pozbyl a poté dálkově nalezl svůj notebook, pojal vpravdě velkolepou myšlenku vystavit na svém blogu fotografie nových majitelů téhož.

Pročež něco bezplatného poučení: 1. Nový majitel ukradené věci nemusí být nutně zlodějem, takže chceme-li mu přičíst krádež, měli bychom zvážit, zda se nemýlíme – a i kdybychom měli pravdu, zda budeme schopni svou domněnku prokázat u soudu. 2. I kdyby nový majitel zlodějem byl, zásah, který mu publikací jeho podoby, případně dalších osobních údajů, způsobíme, nesmí být vůči aktu krádeže disproporční.

Máme podobnou situaci, ke které došlo u naší první řady Nevyšetřovatelů. Syrovátkový král Josef Štolfa, jeden z organisátorů únosu, nás žaluje na ochranu osobnosti, požádav soud, aby nám uložil povinnost poskytnout mu omluvu a relutární satisfakci ve výši 30 tisíc korun. Nepochodí, arci toliko proto, že jeho pověst hodonínského výběrčího výpalného i podíl na únosu Zuzany Vybíralové umíme prokázat, dnes již velmi solidními důkazy, a že náš výsměšný text není zjevně nepřiměřený skutečnému stavu věci.

Přidat komentář
Kategorie: Jiné případy
Počet zobrazení: 1981