Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Jan Vyvial v plném
služebním nasazení.

Dnes byl u Městského soudu v Brně uzavřen účet, který daňový poplatník zaplatil za vysoce profesionální zásah policisty Jana Vyviala proti Štěpánu Reichovi, účastníkovi prvomájového shromáždění Dělnické mládeže v r. 2017 v Brně. Ministerstvo vnitra velmi rozumně naznalo, že nemá smysl zvyšovat náklady výslechem svědků, kteří měli usvědčit video a fotografie ze lži, a přistoupilo na soudní smír, který byl následně uzavřen.

Kolik to dělá celkem? Sečteme si to: náklady obhajoby něco přes třicet tisíc korun, náhrada nemajetkové újmy za nedůvodné trestní stíhání dalších třicet, k tomu 43 tisíc nákladů náhradového řízení, relutární satisface za samotný, vysoce profesionálně provedený, zákrok 17 tisíc, a na nákladech řízení 36 tisíc… inu, to máme dohromady nějakých 156 tisíc, kterými státní rozpočet na Vyvialovo počínání přispěl.

Neznáme současné cenové relace, přesto se pro jistotu ptáme: nebylo by levnější objednat mu místo návštěvy demonstrace příště třeba zápas v kleci?

Přidat komentář
Nadřazená kategorie: Naše případy
Kategorie: Štěpán Reich
Počet zobrazení: 2162

A po dvou měsících je tu zpět náš příležitostný seriál Blbý a blbější, tentokrát dokumentující další vynikající počin vlastenců při obraně jejich vlasti.

Jsou tu zpět vaši oblíbení vlakově-pouliční performeři Petr Kalinovský a Michal Moravec, a s nimi všechny charakteristické znaky jejich aktivistických videí: nekontrastní video svědčící o zašpiněném objektivu (újmě jistě utrpěné v lítém boji s nepřáteli národa), k tomu hlasový doprovod, jaký bylo lze kdysi, v době gramofonů na kliku, zaslechnout v posledních sekundách předtím, než došlo pero; jen se obávám, že problém se v daném případě neodstraní ani natočením.

Právně hodnotit nebudeme, to necháváme čtenářům (a orgánům činným v trestním řízení) jako domácí cvičení.

12 komentářů
Kategorie: Humor
Počet zobrazení: 3611

Z. K., mladší ze dvou bratrů, pocházející z dobře situované žilinské rodiny – jeho otec byl, mimochodem, vrcholový sportovec, federální representant – sestoupil na dráhu zločinu tak záhy, jak mu tehdejší trestní předpisy umožnily: v patnácti byl poprvé odsouzen za drogovou trestnou činnost, hned nepodmíněně, a pak už to byl jeden velký, celoživotní kolotoč: krádeže, neoprávněné užívání cizí nemovitosti, vloupání, drobná a větší ublížení na zdraví, naposledy účast na únosu za účelem získání výkupného. Lifestyle 50-na-50: půlka života na svobodě, půlka v base.

Z. K. s bratrem, otcem a synovci

Přemýšlím nad jeho fotografií, i nad druhou, kde s bratrem, otcem a synovci vytvářejí ilusi dokonalé slovenské rodiny, zda není přece jen možné, aby se oné, neobyčejně odporným způsobem spáchané, vraždy dopustil někdo jiný, a zda se jeho DNA na kuklu nemohla dostat náhodou, avšak nic tomu nenasvědčuje: to by tam K.-ova DNA byla ve směsi složené z DNA pocházející od většího počtu osob, těžko isolovaně, resp. s DNA z krve oběti. Kromě toho, vše na něj sedí: jeho aktivity s kriminálním obsahem se v té době odehrávaly v Považskej Bystrici, kam vedou všechny stopy, stejně jako to, že způsob provedení útoku a zejména jednání po něm, tedy odhození potenciálně usvědčujících důkazů na místě, kde pak byly snadno nalezeny, odpovídají hypothese ne plně lucidního, nýbrž drogou ovlivněného vědomí pachatele.

Co nadělat, nejspíš to byl on.

Touto malou obrazovou přílohou (fotografie si zvětšíte kliknutím) se, milí čtenáři, uzavírá úvodní, zahřívací část seriálu, ve které jsme presentovali okolnosti případu a výsledky prvních dvou měsíců našeho pátrání po původcích Zločinu u Vizovic. Po formální stránce byla tato fase uzavřena podáním Šimonova návrhu na obnovu řízení (k tomu tisková zpráva); návrh dostal na stůl senát Radomíra Koudely, který o něm musí rozhodnout. Důkazy jsou, domníváme se, víc než solidní.

Nejdůležitější z nich je zjištění, že svědku Milanu Rakašovi byl za jeho výpověď odpuštěn zbytek šestapůlletého, ledva nastoupeného, trestu; jen pro doplnění dodejme, že méně podrobně proti Straňákovi vypovídal rovněž jeho bratranec Ludvík Rakaš, arci zda i on dostal nějaké zvlášť chutné služební granule, jsme ani nezkoumali: propuštění bratrance jako motivace postačuje (jak pravil u hlavního líčení tento až chorobně pravdomluvný svědek, s bratrancem nejsme ve styku, vůbec se nenavštěvujeme ani si nepíšeme.).

Srovnatelně významný byl objev na záznamu kamerového systému z Loučky. Tím se podkopává snaha Koudelova senátu udělat ze svědka J. K. pomatence, který vůbec neví, co viděl, a ze sousedky E. V. sklerotičku, jen proto, že jejich výpovědi svědčily ve prospěch obžalovaných.

V případu přesto zůstává řada nejasností: tajemný pokus zavolat na Slovensko Ľ. Ch., pád se schodů, který mohl být předchozím útokem na M. Sedláře, a také konkrétní důvod, proč byl M. Sedlář vydírán. Souviselo to skutečně jen s penězi, které inkasoval za opravy zbraní? I podle artefaktů, které se našly v jeho dílně poté, co tam Sedlářovi synové patrně velmi důkladně uklidili, se dá usuzovat na to, co vše tam zavražděný dělal a co vše uměl: našly se tam díly do malorážek, kulovnic, brokovnic, součást pro uchycení dalekohledu, část tlumiče, náboje do krátkých zbraní Luger 9 mm… Možných variant je celá řada, třeba i ta, že Z. K. a jeho parta – Z. K., mimochodem, nemohl být ve Slopném sám, protože neuměl řídit: a s ohledem na drogovou minulost/současnost by stěží kdy mohl mít řidičské oprávnění – se k informaci o Sedlářovi jako lukrativní oběti dostali jen formou vedlejšího produktu jiné zakázky pro T. M., z minulého dílu nám známého sběratele trofejí.

Seriál tedy bude pokračovat průběžně dál, a budeme informovat o tom, co důležitého zjistíme, i jak se s podáními vypořádá justice (u Ústavního soudu byla věc přidělena soudci zpravodaji Jiřímu Zemánkovi, zatím je nečinný). Co děsí už nyní, je arci téměř identický modus operandi, jaký jsme viděli v jiných kausách, našich i těch, které jsme sledovali jen zpovzdálí, zejména u Michala Šnajdra a Lukáše Nečesaného. S Nečasným je to skoro jako přes kopírák: methoda pachové identifikace, a když selhaly všechny pokusy, svědek-recidivista, kterému se měl obviněný ve vězení doznat. S M. Šnajdrem případ spojuje zejména částečně identický vyšetřovací team: Zdeněk Minks, Jan Pazdera k nim nově Milan Janoštiak, Pavel Kucík, jako nadřízený Pavel Němec. A dozorující státní zástupce Roman Kafka, bez něhož se ve Zlíně neobešla snad žádná špinavost, a ze kterého bude jistě ten nejpoctivější soudce, jakého kdy v Kroměříži měli.

(pokračování příště)

Přidat komentář
Nadřazená kategorie: Naše případy
Kategorie: Zločin u Vizovic
Počet zobrazení: 6190

Minule jsme si slíbili, že se dnes podíváme na Slovensko. Tento slib splníme, ale ještě předtím bude zapotřebí vyjasnit, co bylo motivem vraždy, protože jinak by bylo naše pátrání po slovenské spojce hledáním jehly v kupce valašského sena.

Nezávislost na státu je dobrá věc, ale má i své stinné stránky, protože když stát potřebujete, zjistíte, že se na něj nemůžete obrátit, jinak hrozí, že se o vás začne zajímat víc, než je vám milo, a jeho orgány se vás budou vlezle vyptávat na nejrůznější intimnosti z vašeho, zejména ekonomického, života. Něco podobného se nejspíš přihodilo i Miroslavu Sedlářovi. Nějaké 3–4 týdny před vraždou jej odvezla záchranka do zlínské nemocnice s těžkým úrazem, při němuž utrpěl mj. velkou ztrátu krve. Důvodem měl být pád se schodů.

Ty schody policisté při ohledání místa činu – tedy jeho vraždy – vyfotografovali a my si dovolíme jejich fotografii ze spisu převzít:

 

Dá se s takových schodů spadnout? Vypadají sice poměrně bezpečně, ale proč ne, patrně ano. Dá se s nich spadnout tak, že si zlomíte nohu, ruku nebo žebra? I to je možné. Dalo by se s nich sletět takovým způsobem, že utrpíte těžký otřes mozku, zlomeninu prsní kosti a téměř při tom vykrvácíte? To je značně nepravděpodobné. A konečně, může se stát, že s takových schodů spadnete, utrpíte shora vyjmenovaná zranění a za měsíc vás se k vám někdo náhodou vloupá a brutálně vás zavraždí, aniž by ty dvě události měly kausální souvislost? Téměř vyloučená věc: na některé náhody prostě nevěříme zhruba od doby, kdy jsme přestali věřit, že děti nosí čáp, dárky Ježíšek a pokrok a společenské blaho přerozdělování zdrojů, a taková náhoda daleko spíše maskuje něco jiného než prostý pád: že vás někdo zmlátil a vy jste nechtěli, aby to policie začala vyšetřovat a klást vám a vašemu okolí nepříjemné otázky.

Pokud jste si přečetli některé ze soudních rozhodnutí, která jsme minule vystavili, asi víte, že to nebyla jediná podezřelá náhoda kolem úmrtí M. Sedláře. Další bylo pětkrát po sobě z pensistova mobilu prozvoněné číslo slovenského recidivisty Ľ. Ch., osudný večer přibližně v osm hodin. Policie a soudy (a ovšem, těžítka-obhájci!) si nevšimli, že ve skutečnosti nebylo číslo ani prozvoněno, protože mu chyběla mezinárodní předvolba pro Slovensko +421 (případně 00421). Soudy z toho zkonstruovaly poněkud fantasmagorickou theorii, že pachatelé Sedlářovi telefon vzali a toto číslo vytočili sami, nejspíš aby svedli vinu na nějakého nevinného Slováka, když oni sami přijeli přece z Uherského Uhradiště – s premisou, že Ch. neměl s činem nic společného. A jak na to přišli, že neměl? Prosté, Watsone! Protože jim to sám při podání vysvětlení řekl a recidivisté přece nikdy nelžou, nejen ti ze Svitav. Dodejme pro informaci, že Ch. byl na Slovensku opakovaně trestán za ublížení na zdraví a vloupání do rekreačních objektů, ale nic, co by se brutalitou blížilo slopenské vraždě.

Existují-li různá vysvětlení téhož následku nebo jevu, bývá velmi často správné to nejjednodušší, říká pravidlo zvané Occamova břitva. Aplikováno na tento případ, znamená, že Ch.-ovo číslo zřejmě vytočil sám Sedlář, a že v té době byl silně nervosní, tak nervosní, že si neuvědomil, že číslo je slovenské a musí mu přidat předvolbu, a to ani poté, co mu ho telefon opakovaně odmítl; což je v souladu i s tím, že po televisních zprávách v osm nezavřel slepice, což by jinak byl jistě udělal. Důvod jeho nervosity? Věděl, že se k němu chystají nevítaní hosté.

Bylo tedy nutné zjistit, jaké kontakty měl zavražděný na Slovensku. Zdrojů bylo několik: informace o provozu jeho mobilu a pevné linky – které si arci experti ze Zlína nechali vyžádat jen od 21. 9. 2011, vedeni nám laikům nepochopitelným policejním instinktem, že tohle je přece normální loupež a nic víc nikdy potřeba nebude – informace o kontaktech a o komunikaci z jeho mobilu a konečně řada starších papírových telefonních seznamů, které se našly při domovní prohlídce v jeho dílně (ano, i policii nakonec došlo, že loupež nemusela být loupeží, arci fatálně pozdě: ostatně nic inkriminujícího by se nenašlo ani dřív, nezapomínejme, že první tři dny, do pitvy, se policie o vraždě ani nedozvěděla).

I policie takto zjistila tři slovenské kontakty a vyžádala si o nich od svých kolegů zprávu. Jenže minimálně u jedné z těchto osob se fatálně zmýlila, že si tyto zprávy dál neověřila a nechtěla další podrobnosti, spokojivši se s informací, že jde o osoby nestíhané a netrestané. Jedná se o T. M., tehdy 45letého Slováka z Pováží. Obchoduje s loveckými trofejemi a ve svých inserátech nabízí, že si pro ně přijede kamkoli na Slovensko nebo do České republiky. Když jsme se na něj zeptali v místě, kde žije, dozvěděli jsme se, že ne vše je zlato, co se v policejním raportu třpytí: T. M. se lidé v okolí bojí, v minulosti měl řadu problémů mj. se zbraněmi; ty za něj, dokud to šlo, žehlil jeho otec, vysoce postavený policajt. Také se o něm říká, že má úzké vazby na místní mafii, a jmenován je v této souvislosti Vasiľ Imrišek, mafianský boss, do jehož územní působnosti Pováží spadá. Sedlář a M. si volali celkem často, a zřejmě ještě častěji než na mobil na pevnou linku, jenže o tom, bohužel, nic nevíme.

Další osobou ze Slovenska, se kterou Sedlář udržoval kontakty, byl E. K., tehdy 58letý; o jaké kontakty šlo, napoví, co v přípravném řízení uvedla sousedka (ta, která nám poskytla důležitou informaci o bouchnutí dveří po půlnoci). Vezeme to v trochu širším kontextu, aby byly jasné souvislosti:

O Miroslavu Sedlářovi se vyprávělo, že chodí pytlačit. Ona sama mnohokrát slyšela, když se vracel domů a bouchly dveře. Jak uvedla, tak bydlí naproti a okna obývacího pokoje a ložnice mají do ulice a od domu Sedlářových je tedy dělí pouze silnice. Také v minulosti k němu jezdila vozidla se slovenskými registračními značkami. V těchto přijížděli starší muži, které Sedlář zval k nim domů. Když pak odcházeli, tak si odnášeli nějaké delší předměty, které však byly zabaleny v látkách tak, aby nebyly vidět. Ona sama však dovozuje, že se jednalo o zbraně k lovu zvěře. Tito muži sem přijížděli většinou v neděli dopoledne v době, kdy většina obyvatel obce Slopné byla v kostele. V neděli chodí do kostela téměř celá obec, ale pan Sedlář nikoli. Ona sama také chodí do kostela, ale v té době byla dlouhodobě nemocná, tak tyto dva muže viděla. V tuto dobu byl Sedlář doma vždy sám, jelikož jeho manželka chodí do kostela také. K popisu těchto mužů toho moc neví, jednalo se o starší muže ve věku kolem 50 let. Vozidlo, se kterým přijeli[,] bylo červené barvy a mělo slovenskou registrační značku. Znaky r. z. ani typ vozidla však neví. Toto se stalo asi před jedním a půl rokem.

Dodejme, že E. K. měl na sebe na Slovensku registrováno červené polo.

Možná tušíte, že opravy jakýchkoli střelných zbraní, včetně loveckých, jsou v České republice přísně regulovanou koncesovanou živností, a M. Sedlář neměl ani zbrojní průkaz. Rovněž je možné, že Sedlář zbraně jen neopravoval, ale načerno je prodával: kontakty v Uherském Brodě k tomu měl.

Tedy začínáme tušit, co se ve skutečnosti stalo, a k naší úvodní charakteristice, že na Valašsku je Bůh vysoko a státní orgány daleko, můžeme dodat třetí část: ale Slovensko zatraceně blízko.

(pokračování příště)

5 komentářů
Nadřazená kategorie: Naše případy
Kategorie: Zločin u Vizovic
Počet zobrazení: 5736

Pravidelní čtenáři tohoto blogu vědí, že nemáme ve zvyku svými texty nudit, a přijali by proto jistě nelibě, jestliže bychom další dění ve slopenské kause, po slavném pravomocném odsouzení Maroše Straňáka a Davida Šimona a ještě slavnějším polapení a propuštění pravděpodobného vraha Z. K. popsali věrně, krok po kroku. Nedělo se totiž nic, vyjma periodicky opakovaných návrhů na obnovu řízení, které soudy zamítaly s argumentací nás nezajímá, že máte na celý ten večer alibi a čí DNA se kde našla, pro nás je rozhodující, že vás označil za pachatele pes a potvrdil to absolutně věrohodný svědek-vězeň Milan Rakaš. Jistý obrat přinesl až letošní rok, kdy Ústavní soud v senátu soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové vyhověl ústavní stížnosti obou odsouzených, arci pouze pro formální pochybení spočívající v tom, že pro rozhodnutí o stížnosti nebylo nařízeno veřejné zasedání.

Text nového rozhodnutí stojí za povšimnutí už jen třeba pro inovativní výklad omezené působnosti Úmluvy o ochraně základních práv a svobod provedený vrchním soudem v § 22: Návrh na obnovu řízení dle trestního řádu je dle své povahy mimořádným opravným prostředkem, vyloučeným z působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluvy), jenž na řízení o návrhu na obnovu řízení přímo nedopadá. Výsledek byl samozřejmě stejný jako u všech předchozích pokusů: methoda pachové identifikace je nezpochybnitelná a o věrohodnosti svědka M. Rakaše nelze vůbec vést rozumnou polemiku: Nikoho tak čestného tato planeta nenosila od dob Ježíše Nazarethského! Umíte vysvětlit, proč vás dva psi označili za pachatele? Neumíte! Tak mlčte! Vyšetřovatelé Milan Janoštiak a Pavel Kucík si po tomto usnesení mohli zamnout ruce, a policejní psi jistě dostali za odměnu porci zvlášť chutných granulí.

V červenci se proto David Šimon rozhodl změnit obhájce. Když jsme případ převzali, jako první krok jsme podali ústavní stížnost proti tomuto usnesení; tu jsme vystavili už v upoutávce na novou řadu seriálu. Zároveň jsme se pokusili vypátrat, jak to s vraždou bylo doopravdy, a najít případné nové důkazy.

První důkaz jsme objevili přímo ve spisu. Připomeňme, co o průběhu vraždy víme: soused viděl ve 22.30 hod. živého Sedláře před domem, spolu s osobou v kukle a v policejní uniformě, a sousedka slyšela po půlnoci zabouchnutí vchodových dveří u Sedlářova domku. Rovněž víme, že se na okraji obce našla kukla a rukavice a o nějaké čtyři kilometry dál odhozený Sedlářův mobil. Policie zajistila několik záznamů z různých kamerových systémů v okolí, ale nic, co by nám mohlo pomoci – s jedinou výjimkou. Tou byla kamera umístěná na domově pro seniory v obci Loučka. Umístěná pro naše účely značně neprakticky, protože jejím účelem je logicky chránit objekt a nikoli šmírovat okolí, ale protože v domově nechávali přes noc otevřenou bránu, zaznamenala kamera i pár metrů silnice. Když zachytíme jednotlivé nálezy a polohu kamery do mapy, vyjde to asi takto:

Což znamená, že když pachatelé po činu prchali (či spíš poklidně odjížděli, ale o tom o něco později) směrem Slovensko, nemohli kameru minout. A ovšem, mezi nějakými jedenácti hodinami večer a cca čtvrtou hodinou ráno zachytila kamera jeden jediný průjezd osobního auta ve směru Slopné → Újezd:

Byli to oni? Téměř určitě ano, protože jinudy jet nemohli a délka jejich návštěvy u Sedlářů mohla být celkem dobře dvě hodiny, to odpovídá spoušti, kterou po sobě zanechali. Doba záznamu 0.26 hod. je rovněž plně v souladu s výpovědí sousedky o tom, že bouchnutí dveří zaslechla po půlnoci, z postele.

Samozřejmě, že na tento důkaz přišli i policisté, ale vůbec se jim nehodil, a tak ho nezaložili do spisu (místo něj je v něm tento, víceméně nesmyslný: podobných aut Loučkou projely během dne desítky). Proč ho nezaložili? Protože znamená, že Straňák se Šimonem mají na dobu vraždy alibi: večer byli ve Zlíně ve Zlatém jablku a pak jeli do Uherského Hradiště, což je potvrzeno několika nezávislými a věrohodnými svědky.

Možná se ptáte, proč na tento záznam nepřišel ani nikdo z obhájců. Nu, zřejmě realisovali ideál Karla Čermáka, že obhájce je v jednací síni od toho, aby soudu usnadňoval odsouzení obviněného. Ostatně, aby mohli něco na záznamu najít, museli by začít tím, že si nechají ze spisu všechna důležitá DVD zkopírovat, a to neučinil ani jeden z nich.

Dále jsme se podívali na to, zda měl poškozený nějaké kontakty na Slovensku: je to téměř pohraniční oblast, ze Slopného k hranici je vzdušnou čarou 19 km, tedy za pokus to rozhodně stálo. O tom ale až v dalším pokračování seriálu.

(pokračování příště)

3 komentáře
Nadřazená kategorie: Naše případy
Kategorie: Zločin u Vizovic
Počet zobrazení: 5506