Důležité upozornění!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Nevyšetřovatelé 2, díl III: Krise
Z minulých dílů by se dalo soudit, že team zlínských kriminalistů kolem Milana Janoštiaka a Pavla Kucíka byl dítkem štěstěny: vše se dařilo, soud na druhý pokus smyšlené důkazy akceptoval a nevinní obžalovaní si odnesli pravomocně 24,5, resp. 20,5 let na Mírově. Tak kdy budou ty premie, šéfe?
Jenže i na policejním nebi se občas objeví mráček, který dokáže čestnému policistovi zkazit jarní den. Ještě předtím, než rozhodl odvolací Vrchní soud v Olomouci (jehož rozsudek jsme traktovali minule), v dubnu 2014, přišla devastující zpráva ze Slovenska. Jak si možná vzpomínáte z prvního dílu naší serie, pachatelé po vraždě Miroslava Sedláře odjeli na Slovensko, a cestou odhazovali vše, co by je mohlo usvědčit. Plynovka, kterou pensistu brutálně ubili, se nenašla, ale našel se mobilní telefon poškozeného, kukla a rukavice. Z nich byla kromě pachových vzorků odebrána DNA, a zjistilo se, že na kukle je kromě Sedlářovy DNA též DNA patřící neznámé osobě, a to v dostatečné koncentraci, aby byla možná identifikace konkrétní osoby – donora. O Straňákovu ani o Šimonovu DNA arci nešlo.
V dubnu do Zlína dorazila od slovenských policistů zdrcující depeše: podařilo se ztotožnit majitele DNA na kukle! Byl jím 46letý slovenský recidivista Z. K., muž, jenž se poslední roky víc než na svobodě zdržoval v různých zařízeních, usilujících, bez valného úspěchu, o jeho nápravu. Jenže právě v době vraždy K. na svobodě dlel.
To bylo špatné. Ne snad proto, že by policisté ve Zlíně nedokázali z K. a Straňáka se Šimonem sestavit jeden zločinecký team, přesně tak, jako ho zkonstruovali ze Šnajdra a Faltýnka, přestože se ti dva neznali a neměli ve svých mobilech ani jeden společný kontakt. Průšvih byl v tom, že Z. K. byl v r. 2014 nezvěstný, pročež hrozilo, že se někde objeví a bude vypovídat. Ty perspektivy musely být skutečně hrozné, živě si hrůzu Janoštiaka, Kucíka, Minkse, Pazdery a dalších členů zlínské nevyšetřovací jednotky představuji: tři roky práce, jeden propuštěný zločinec, a celé to teď může skončit fenomenální ostudou!
Co přesně se dělo, není obhajobě známo, protože policie své kroky soudu a tím ani obhajobě neintimovala. Je arci odůvodněný předpoklad, že po Slovákovi K. bylo vyhlášeno pátrání pouze na území České republiky, aby se nestalo, že by jej náhodou vyslechli na Slovensku. Vždyť je to jenom vražda, tam postačí ten nejmírnější prostředek k zajištění podezřelého!
Pátrání přineslo výsledek, Z. K. byl v srpnu 2014 zadržen v Mostech u Jablunkova, a odtamtud byl eskortován do Zlína. Výslech provedli Jan Pazdera a Zdeněk Minks, bez přítomnosti obhájců, a proběhl, veden osvědčenou zásadou Musíme si pomáhat. Policisté K.-ovi poradili, jak vypovídat ohledně kukly, ten rád vyhověl, a byl poté okamžitě propuštěn, protože bylo jasné, že s vraždou nemůže mít nic společného: kukly prý na Slovensku používal se svými kumpány při trestné činnosti běžně, a tak tahle asi bude jedna z nich. Úkol splněn, skutečného pachatele sice máme, ale naši vyšetřovací versi nemůže ohrozit, pro nás je nevinen. A aby bylo vše kanonicky čisté, Z. K. byl odebrán pachový otisk, který se (samozřejmě!) s žádnou pachovou stopou ze Slopného, a ovšem ani z kukly, rukavic a mobilu neshodoval. Chlapci z kynologie odvedli svou práci dokonale. Jako vždy.
Buďtež na tomto místě ujištěni, vážení čtenáři, že obžalovaní – v té době již čerstvě odsouzení – skutečně měli obhájce, ale pokud vás překvapuje, že jste o nich zatím téměř neslyšeli, buďte ubezpečeni, že je to tak v pořádku: oba v soudní síni působili jen jako zátěž židle za lavicí obžalovaných. Co v tomto případě nevíme, je, zda s podvodem byl srozuměn soudce Radomír Koudela. Víra v methodu pachové identifikace bývá silná, velmi silná, a je za určitých okolností schopná zkalit i jinak bystrý úsudek (čímž arci na úsudek soudce Koudely nenarážíme!).
Po třech letech od vraždy ve Slopném bylo tedy vše, jak má ve Zlíně být: dva nevinní v base, pachatel na svobodě, zločin objasněn. Seznamte se: SKPV Zlín!
Jak to bylo dál, si povíme zase příště.
(pokračování příště)
- Autor: Tomáš Pecina
- Nadřazená kategorie: Naše případy
- Kategorie: Zločin u Vizovic
- Počet zobrazení: 4863
Nevyšetřovatelé 2, díl II: Komplot
Maroš Straňák a David Šimon z Uherského Hradiště byli pěkní ničemové, o kterých by se kdysi řeklo, že rostou pro šibenici; v naší humánní a penologicky mírné době rostli pro Mírov, a bylo jen otázkou času, kdy tam dospějí. Když si je zlínští policisté Pavel Kucík a Milan Janoštiak vybrali za pachatele vraždy Miroslava Sedláře, učinili tak, jak jsme přesvědčeni, bez sebemenších výčitek svědomí: drban jako drban, a když nespáchali tento zločin, není pochyb, že by se zanedlouho dopustili nějakého jiného.
Straňákovou specialisací byly loupeže ve zlatnictvích, a Šimon v jeho bandě vykonával pomocné práce, zejména přes své známé prodával uloupené zlato. Za to byli soudem náležitě oceněni: Straňák za své kousky dostal v září 2012 devět let, Šimon dvouletou podmínku. Tedy ideální kandidáti pro Operaci Slopné.
Policie neponechala nic náhodě. Výsledky MPI byly přesvědčivé, pach obou pachatelů
se našel nejen v domě zavražděného, ale i na odhozené kukle a rukavicích, a také na mobilním telefonu oběti. Psovodi zařídili, znalec Martin Kloubek tomu dodal štempl, a aby se nezdálo, že je to jediný důkaz, byly doplněny další: příkladmo autoatlas, ve kterém byla vytržena stránka, zachycující okolí Slopného; tak ovšem, poněkud širší okolí, nějakých 30 × 40 km, ale kdo by se takovými detaily zdržoval. O vině Straňáka a Šimona nemohlo být pochyb, vždyť je usvědčil policejní pes!
Jenomže narazila kosa na kámen: přesněji řešeno na senát zlínské pobočky Krajského soudu v Brně. Methoda pachové identifikace nemůže jako jediný přímý důkaz postačovat (ano, taková byla tehdy doba, výsledek MPI byl brán za přímý důkaz o spáchání trestného činu obviněným), judikoval senát Radomíra Koudely, a oba obžalované v srpnu 2013 obžaloby zprostil.
Situace byla kritická, ovšem Kucík s Janoštiakem se nevzdali. Co je pro český soud králem všech důkazů? No přece výpověď spoluvězně, že se mu obviněný ve vězení přiznal. Je to osvědčené a soudy tyto důkazy svědectvím z druhé ruky akceptují: vzpomeňme příkladmo kausy Lukáše Nečesaného, který se ve vězení k útoku na kadeřnici doznal Jiřímu Fundovi.
Samozřejmě, že spoluvězeň nebude lhát jen tak pro nic za nic. Musí být náležitě motivován. Co kdybychom mu, řekli si kriminalisté, odpustili zbytek trestu? Dobrý nápad. Vzali tedy seznam osob, které byly se Straňákem ve vězení, a vybrali pro onen čestný úkol Milana Rakaše, olašského Roma ze Svitav, který si v té době odpykával šestiletý trest za podvody se škodou nějakých pět milionů korun, a bylo tedy zaručeno, že dokáže u soudu přesvědčivě, procítěně lhát.
V listopadu 2013 byl M. Rakaš propuštěn z vězení, v lednu 2014 vypověděl proti Straňákovi a Šimonovi – a protože byla jeho výpověď úspěšná a soud ji zkonsumoval takříkajíc i s navijákem
, do vězení se už nevrátil. Obhajoba proti takovému důkazu marně protestovala, Vrchní soud v Olomouci, který odsuzující rozsudek potvrdil, se o Rakašově svědecké věrohodnosti vyslovil těmito památnými slovy: Je zcela zřetelné, že přerušení výkonu trestu Milana Rakaše ze zdravotních důvodů nemohlo být jeho následující usvědčující výpovědí jakkoliv ovlivněno.
Bodejť by mohlo, a s jeho výpovědí už vůbec nijak nesouviselo, že mu nakonec, po pěti letech, královéhradecký soudce Jiří Vacek zbytek trestu zcela odpustil, přirozeně, že jen a jen ze zdravotních důvodů! Jak vážný je Rakašův zdravotní stav, můžete spatřit sami na jeho facebookovém účtu.
Pokud jste, milí čtenáři, dočetli až sem, aniž míra znechucení zlínskými kriminalisty dostoupila míry, která by vás donutila další četby zanechat, vězte, že to zdaleka není vše, a bude hůř. To však až v dalším díle.
(pokračování příště)
- Autor: Tomáš Pecina
- Nadřazená kategorie: Naše případy
- Kategorie: Zločin u Vizovic
- Počet zobrazení: 6522
Nevyšetřovatelé 2, díl I: Vražda
Nastal podzim, a my plníme svůj slib a otevíráme druhou řadu oblíbeného seriálu příhod ze zlínského policejního podsvětí Nevyšetřovatelé. Buďte však předem varování: četba následující serie textů u vás může vyvolat nevolnost, nechutenství, morální paniku, a rozhodně, měli-li jste kdy jakých, ztratíte poslední iluse o Policii České republiky jako o tom, kdo v této zemi prosazuje právo a pomáhá obětem těch, kteří je porušují. Nevím, zda existuje slušný policista – osobně jsem tento typus ve volné přírodě nepotkal – nicméně buďte ujištěni, že žádný takový v našem seriálu figurovat nebude. V první řadě seriálu byly snad hanebné skutky zlínských kriminalistů omluvitelné tím, že tito jednali na popud a v zájmu svého zkorumpovaného a na organisovaný zločin napojeného kolegy Jana Ovčáčka; ve druhé, která dnes započíná, je jediným motivem, proč byli na Mírov na více než dvě dekády posláni dva nevinní lidé, lenost a pohodlnost policistů. V našich očích jsou takto pracující
kriminalisté na stejné morální úrovni s brutálním vrahem, jehož se, jen pro vlastní pohodlí, vůbec neobtěžovali najít a usvědčit.
Skutek bychom tedy měli: brutální vražda. Místo: Slopné, vesnička mezi Vizovicemi, Luhačovicemi a Slavičínem, v oblasti, která národopisně neví, zda je ještě změkčilým Slováckem nebo už drsným a zmužilým Valašskem, ležící v nádherné krajině, jsouc obklopena hlubokými lesy, které se hemží zvěří a pytláky, a kde platí, že Bůh je vysoko a orgány veřejné moci (zpravidla) daleko.
Miroslav Sedlář, 77letý pensista ze Slopného, byl, dá se říci, typickým obyvatelem tohoto místa: jak o něm řekl jeden z jeho synů, ničím se nevyučil, ale uměl všechno, a soběstačnost a nezávislost na státu byly jeho hlavními charakteristikami. Podle všeho fajn chlap, takový, jakého by každý z kluků asi v dětství chtěl mít za dědečka.
Dne 23. září 2011 bylo jeho tělo nalezeno v tratolišti krve v domě, kde se svou ženou, jež se tou dobou nacházela v nemocnici, žil. Přivolaná lékařka záchranné služby, jistá MUDr. Tkadlecová ze Slavičína, konstatovala smrt, přičemž, a to je první lokální zvláštnost, příliš neřešila, co bylo její příčinou: prostě nešťastná náhoda, dědeček nejspíš v noci spadl se schodů. Ostatně: domovní dveře byly zevnitř zamčené a v zámku zůstal klíč. Příbuzní mrtvého celý dům uklidili, krvavé skvrny smyli, a tím mohla být ta smutná věc jednou provždy sprovozena se světa. Jenže stalo se, co se stát nemělo, a pitva provedená o tři dny později v Olomouci, kde nemají pro slopenská specifika tolik porozumění jako ve Slavičíně, odhalila, že na hlavě mrtvého se nachází třináct hlubokých otevřených ran. A to není s domněnkou o smrti způsobené pádem se schodů úplně slučitelné.
Pitvající lékař upozornil policii, a ta se začala věcí zabývat. Relativně brzy se zjistilo, co zranění způsobilo: byly to údery lučíkem – tou tenkou částí, která obepíná spoušť – plynové pistole. Odlomené fragmenty lučíku se našly na zemi a úlomky kovu z něj byly v ranách mrtvého. Krátce poté se podařilo objevit další artefakty: hned za vesnicí byla u silnice odhozená černá pletená kukla se třemi otvory pro oči a ústa a kožené rukavice, a o vesnici dál východním směrem, tedy tam, kde už nic není – jen Slovensko – i mobilní telefon zavražděného.
Našli se i dva klíčoví svědci: jeden ze slopenských vypověděl, že když jel kolem půl jedenácté večer z práce domů, viděl Sedláře před jeho domem ve společnosti muže v kukle a tmavé policejní uniformě, a sousedka si pamatovala, že se u Sedlářů ten večer dlouho svítilo – což bylo velmi neobvyklé – a že když už šla spát, po půlnoci, uslyšela zvuk, který znala jako zabouchnutí sousedových dveří.
Policie se pustila do pátrání. Protože zjistila, že kukla pochází ze Slovenska, a tam pachatelé po činu také patrně odjeli, stála před těžkým dilematem, které kdysi dramaticky ztvárnil Vlasta Burian (a od něj si sketch vypůjčil
Felix Holzmann): určitě ho znáte, jde o to, že komik přijde na jeviště, tam usilovně něco hledá, a když obsáhle vysvětlí, že ztratil klíček, takový malý, aluminiový, že ano?
pravíval Holzmann, dozvědí se diváci, že ho ztratil sice jinde, ale na jevišti je víc světla, proto ho hledá právě tam.
Přesně to udělali zlínští kriminalisté, přesněji elitní team zlínské SKPV v čele s Milanem Janoštiakem, prvním zločincem v policejní uniformě, se kterým se v našem seriálu setkáme: Proč složitě pátrat po vrahovi ze Slovenska, když můžeme, s daleko menší námahou, usvědčit někoho místního. Psovodi, do akce!
(pokračování příště)
- Autor: Tomáš Pecina
- Nadřazená kategorie: Naše případy
- Kategorie: Zločin u Vizovic
- Počet zobrazení: 9924
Druhá větev RWU dospěla k rozsudku
Dnes odpoledne zazněly u Obvodního soudu pro Prahu 2 závěrečné řeči šesti obžalovaných v těžší
větvi velkého čarodějnického procesu; uvádíme pro referenci poměrně obsáhlý závěrečný návrh, který za své tři klientky B., B. a C. přednesl Robert Cholenský. Rozsudek bude vyhlášen příští pátek ve 13.30 hod.
Od senátu, jemuž předsedá Iva Fialová, nelze očekávat nic dobrého, přestože, jak víme, tento soud je jinak přímo semeništěm kvalitních trestních soudců (jednoho právě propustili z vězení). Soudkyně Fialová začala soudit v době, kdy soudy braly každého, a systém se jí, přestože je i odvolacím Městským soudem v Praze hodnocena jako soudkyně nekvalitní, z jejíchž rozhodnutí obstojí v odvolacím přezkumu jen zhruba třetina, bude zřejmě schopen zbavit až odchodem do pense. Ještě horším dojmem arci působili její přísedící: Ondřej Neziskový
Načeradský se vůbec neměl přísedícím stát a Alena Čardová působila dojmem, že se právě vrátila z celopražského setkání bývalých domovních důvěrnic.
- Autor: Tomáš Pecina
- Nadřazená kategorie: Naše případy
- Kategorie: Čarodějnický proces
- Počet zobrazení: 1996
Den, kdy se nic mimořádného nestalo
Byla to tehdy před dvanácti lety pořádná ostuda, když bývalý komunistický prokurátor soudruh Arif Salichov zastavil trestní stíhání místopředsedy vlády Jiřího Čunka. Bezdůvodně – jen proto, že, stejně jako na Západě, nelze mít ani v zemi postkomunistické ve vládě trestně stíhaného člověka; jediný rozdíl je v tom, že na západ od Šumavy se takový jedinec z vlády vypoklonkuje, kdežto zde se justici přikáže, aby trestní stíhání zastavila. Načež justice poslušně zasalutuje a vykoná potřebné, bez ohledu na platné právo, jen proto, že si to exekutivní vrchnost přeje. Mnozí se styděli, mnozí poukazovali na to, že čunkiáda dále oslabila špatný obraz justice ve veřejnosti; ta se ostatně už tedy dělila na ty, kteří jí důvěřovali, a ty, kteří už u soudu někdy byli. A mnozí byli přesvědčeni, že hanebnost, kterou nedávno zesnulý místopředseda Nejvyššího soudu Pavel Kučera zosnoval a na jeho pokyn mašinerie státního zastupitelství realisovala, se už nikdy nebude opakovat.
Oba viníci, Salichov i Kučera, mezitím (nepotrestáni) zemřeli, avšak jejich duch, dalo by se říct, kráčí dál. Procesně se minulý týden vlastně nic nestalo: genese rozhodnutí, jímž má být ukončeno přípravné řízení ve věci dotačního podvodu za Čapí hnízdo, postoupila do další fase, dozorový státní zástupce sepsal jeho koncept a ten předložil ke schválení. Obsahem tohoto dokumentu má být rozhodnutí o zastavení trestního stíhání všech obviněných. Opakujeme, že z hlediska trestního řádu se řízení neposunulo ani o paragraf, ba ani o odrážku, a absolutně nebyl důvod seznamovat se vznikem konceptu veřejnost. Na věci je nejdůležitější právě to, že zainteresované osoby pocítily nutnost onu skutečnost mediím intimovat: tedy, jak napsal Marshall McLuhan, medium bylo zprávou, anebo, jak by poznamenal Michel Foucault, je třeba zabývat se důvody, proč byla taková zpráva tiskovým mluvčím Městského státního zastupitelství v Praze vydána právě v tu dobu, právě za takových okolností a právě v takové podobě.
Otázka viny premiera ohledně dotačního podvodu je fakticky poměrně jasná: obviněný věděl, že jeho projekt na dotaci nemá nárok, a s cílem přesto se k ní dostat zkonstruoval fiktivní osamostatnění akciové společnosti provozující farmu. Ta arci nikdy jeho koncern neopustila, šlo než o průhlednou habaďůru
na schvalující orgán, jenž, pokud by se jen trochu snažil, musel by skutečný stav věci prohlédnout a dotaci zamítnout, už proto, že projekt by bez externího financování nemohl být životaschopný. Externí financování arci zajištěno bylo, částečně fingovanou reklamou holdingových společností, částečně z úvěru, za který ručil koncern.
Prokázat Andreji Babišovi úmysl, přinejmenším nepřímý, tedy že věděl o tom, že páchá podvod, a byl s tím srozuměn, nemusí být zcela jednoduché, zvlášť jestliže jeho oddaní zaměstnanci udělají vše, aby vinu vzali (nikoli bezúplatně, pochopitelně) na sebe, ovšem důvod pro zastavení trestního stíhání určitě dán není a obžaloba by mohla u soudu uspět.
Kdo byl Pavlem Kučerou úspěšné Operace Šaroch? To zatím nelze určit, první podezřelou je jistě ministryně spravedlnosti Marie Benešová, na niž ukazují okolnosti, za nichž do ministerského křesla usedla: připomeňme, že svého předchůdce Jana Kněžínka nahradila v časové souvislosti s návrhem na podání obžaloby a je nasnadě hypothesa, že Kněžínek musel odejít, protože odmítl udělat, co po něm jeho nadřízený žádal, kdežto Benešová to vykonat přislíbila. Na druhou stranu tento druh zákulisních manipulací nebyl nikdy Benešové vlastní a i když nikdy není pozdě začít, nezdá se nám, že by právě ona byla hlavním viníkem: je tu ostatně risiko, že Babiš padne, jeho podřízení začnou mluvit a Benešové se stane to, čemu se chtěl vyhnout Kněžínek. Spíše bychom proto tipovali na návštěvu tajemných mužů z bezpečnostní divise Agrofertu, kteří státnímu zástupci vysvětlili různé eventuality, které ho mohou v budoucnu čekat: od pense v luxusu na vlastní jachtě na moři (vzor Janoušek) po náhlou nepříjemnost ve formě sebevraždy vlastní zbraní (vzor CZ 83, ráže 7,65 mm).
Nespekulujme; spokojme se s konstatováním, že fakt, že Šaroch nerespektoval policií zpracovaný návrh obžaloby a rozhodl se pro zastavení důvodného trestního stíhání, přináší další nepříjemné svědectví o tom, v jakém stavu je dosud tato společnost a jak málo se justice za dvanáct posledních let posunula vpřed. Tedy, že stále vězí po uši v bahně postkomunistického bezpráví a selektivní spravedlnosti, zvláštního práva pro vyvolené.
- Autor: Tomáš Pecina
- Nadřazená kategorie: Jiné případy
- Kategorie: Čapí hnízdo
- Počet zobrazení: 3096
17 / 504