Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Úvahy a komentáře

Chcete-li, přehrajte si lehce nudnou debatu o extremismu, kterou jsem vedl s Miroslavem Marešem v Debatním klubu; původně byla k účasti přizvána Klára Kalibová, avšak ta přijít odmítla: s ohledem na velikost její osobnosti a její všestranné vzdělání by debata se mnou nejspíš byla bezpředmětná.

37 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 7126

Řečeno s Forrestem Gumpem, český Ústavní soud is like a box of chocolate: you never know what you're gonna get. Po otřesném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 27/12, jímž soud posvětil prokázané volební manipulace, které vedly k odmítnutí registrace Tomio Okamury pro volbu presidenta republiky, jsem neměl přehnaná očekávaní ani ve věci návrhu na zrušení části Klausovy lednové amnestie.

Soudce zpravodaj Vladimír Kůrka, obvykle jeden ze spíše méně nápadných ústavních soudců, nicméně mile překvapil a jím formulované většinové stanovisko odmítavého usnesení sp. zn. Pl. ÚS 4/13 je argumentačně i právně brilantní, a kvalitní jsou i všechny čtyři disenty (resp. tři disenty a jeden konkurent).

Jádro majoritní argumentace je vyjádřeno v § 23 rozhodnutí:

…Účelem amnestie v kontrolním mechanismu brzd a vyvažování, který je do dělby moci zabudován, není bránit řádnému výkonu moci soudní, ale modifikovat účinky nebo následky ukončeného anebo probíhající trestního stíhání za účelem naplnění (exekutivou nutně subjektivně definovaného) obecného dobra (skrze společenské milosrdenství, odpuštění či zapomenutí), případně reagovat, s ohledem na politické či trestněpolitické aspekty situace ve státě, na případné dysfunkce moci soudní při jeho dosahování. Svěřením tohoto mimořádného oprávnění exekutivní moci se ústavodárce rozhodl strukturálně omezit výkon mocí konstituovaných, tj. zde výkon moci soudní, a to vyvážením v podobě prerogativu hlavy státu učinit jistou výjimku z řádného pořadu práva v trestních věcech. Institut amnestie tak z povahy věci sám nemůže podléhat těm pojistkám vyvažování a křížení dělby moci, které jinak mají zaručit, že přehmaty exekutivy jsou korigovatelné rozhodováním soudů [srov. obdobně ve vztahu k individuálním milostem usnesení německého Spolkového ústavního soudu ze dne 23. 4. 1969 sp. zn. 2 BvR 552/63 (BverfGE 25, 352 ff)], a bylo by i logicky protismyslné, kdyby si vyvažovaná moc soudní mohla zásah proti sobě samé odstranit tím, že by příslušný akt prostě zrušila. Ustanovení čl. 63 odst. 1 písm. k) Ústavy na jedné straně vytváří pravomoc exekutivy k vyhlášení amnestie, na druhé straně jí rovněž poskytuje (vzhledem k povaze aktu jako prerogativu) ochranu před zásahy dalších mocí. Soudcovské zásahy v případě stanovení rozsahu pravomocí a kompetencí představují ústavněprávní rizika, jelikož by mohly vést až ke zkreslení či faktickým posunům v oblasti dělby moci.

Proti tomu stojí disent Pavla Rychetského, který – shodně s námi – tvrdí, že v právním státě je nepřijatelné, aby kterékoli rozhodnutí exekutivy stálo mimo sferu soudního přezkumu (poněkud kuriosním se jeví, že i v mé analyse je reflektována zásada dělby moci, avšak se zcela opačným závěrem, než k jakému dospěla majorita), což lze sice označit za soudcovský aktivismus, resp. náběh k soudcokracii, avšak v rovině úvah politických je tato these podložena velmi fundovaně, totiž otázkou, zda je vůbec přípustné, aby exekutiva byla soudní moci nadřazena, byť jen ve zcela výjimečných případech, takovým způsobem, jako tomu je v absolutistické monarchii, tzn. jako conductum Boží milosti (tento termín by atheista Rychetský nikdy neužil, avšak jde právě o to).

Podobně argumentuje, rovněž shodně s námi, ve svém disentu Vojen Güttler, který se staví za meritorní projednání (a zamítnutí) návrhu.

Majoritní stanovisko je blízké klausovsko-hasenkopfovské představě o pojmové nepřezkoumatelnosti amnestie (akt milosrdenství je výronem spravedlnosti ve vyšším, transcendentálním smyslu, a proto není možné zkoumat, zda je materiálně odůvodněn), avšak, jak velice případně argumentuje Ivana Janů v úvodu disentního stanoviska, misericordia sine iustitia mater est dissolutionis.

Tam bych hledal východisko a řešení složitých otázek, které problém excesivního využívání presidentských pravomocí přináší: soudní moc by neměla zasahovat tam, kde je dobrodiní milosti integrální součástí systému trestní spravedlnosti, avšak musí být schopna korigovat takové excesy, jakým byla lednová abolice dopadající na případy nejzávažnější hospodářské kriminality.

Proto, ačkoli se před argumentační silou majoritního vota v úctě a uznání skláníme, přesto zůstáváme na straně disentorů.

38 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 4630

Je obecnou lidskou vlastností, že konfrontováni s absurdní situací nejprve nevěříme, poté si namlouváme, že to přeci není možný, tohleto a někdo tu blbost musí zastavit, a když se ukáže, že je to možné a nenajde se nikdo, kdo by dokázal učinit valícímu se nesmyslu přítrž, jen nevěřícně kroutíme hlavou a snažíme se pochopit, jak k tomu došlo, což ovšem obvykle nelze, neboť definující vlastností iracionality je právě to, že ji nepodkládá žádný rozumem seznatelný racionální řetěz příčin a následků. Baže, jednou bude pro historiky těžkým oříškem vysvětlit, jak se mohlo stát, že tehdy, v roce 2013, byl v posledním týdnu svého funkčního období obžalován dosluhující president Klaus z velezrady.

A může být i hůř, protože arogantní vystupování, řeči o třetích komorách a soudcokracii a neustálé peskování mohou způsobit, že bohyně Νεμεσις vezme vrch i u Ústavního soudu a odplata, byť jen ve formě odebrání luxusní pense, bude nakonec na Joštově sladká. Shora zmíněným historiografům poté nezbude, než krčit rameny a událost v dějepravných spisech popsat vzletnými, leč nejasnými slovy, k nimž jsou právě oni profesně výtečně vybaveni, jako kolektivní přechodnou ztrátu soudnosti a smyslu pro míru věcí.

Nicméně toto je právnický blog a věnujme se události po právní stránce:

Nemá pravdu Pavel Hasenkopf, že hlasování o ústavní obžalobě bylo neplatné pro formální vadu spočívající v tom, že mu nemohla být přítomna veřejnost. Veřejnost hlasování ve smyslu ustanovení § 139 jednacího řádu Senátu je třeba vykládat a contrario, tedy jako opak hlasování tajného, nikoli tak, že by hlasování nemohlo proběhnout za zavřenými dveřmi, nota bene je-li celá schůze neveřejná. Podobně je tomu při zasedání výborů, která, jsou-li neveřejná, se také kvůli každému netajnému hlasování neotevírají a po něm není jednací místnost znovu na několik minut, do dalšího hlasování, vyklizena. Na druhou stranu mi není proti mysli představa, že by Ústavní soud prohlásil právě z tohoto důvodu obžalobu za neplatně přijatou a tudíž věcně neprojednatelnou. V zemi ovládnuté emocemi šílenců stačí člověku k vděčnosti věru málo!

Půvabná je subsidiarita použití trestního řádu. Z té mimo jiné vyplývá, že hned v pátek o půlnoci může být Václav Klaus, pronese-li další ze svých obvyklých průpovídek o emigraci, vzat Ústavním soudem do vazby, neboť je zjevné, že ústavně obžalovaný má jak možnost, tak úmysl vyhýbat se trestnímu stíhání, a stačí už jen málo k tomu, aby se naplnila jedna z exempčních podmínek § 68 odst. 3 TrŘ a Václav Klaus vyměnil Hradčany za Ruzyň, porušiv tím tradici a stávaje se tak po Háchovi druhým českým presidentem, který byl uvězněn nikoli před zvolením, ale až po skončení mandátu. Ústava nic ohledně nemožnosti uplatnit tento zajišťovací prostředek nepraví, a mezi ústavními soudci by se jistě našel nejeden, jemuž by tato modalita řízení byla libou.

Dále je tu potenciální milost, kterou si zřejmě nemůže Václav Klaus udělit sám (taková možnost by byla popřením smyslu stíhání pro velezradu), ale mohl by mu ji udělit jeho nástupce, právě na základě subsidiarity použití trestního řádu. Že má na velezrádnou affairu podobný názor jako my, Miloš Zeman už ostatně avisoval.

Další otázkou je časová působnost Ústavy ve znění před a po novele. Z hlediska hmotného práva je jasné, že aplikováno musí být znění stávající, avšak kterou použít procesní úpravu, není zdaleka tak jednoznačné. Nejvýrazněji by tento problém vystoupil na povrch, kdyby Klaus abdikoval, a nebylo by tak už vůbec možné vycházet z these Jana Kudrny o tom, co se z hlediska intertemporálních účinků uděje o půlnoci ze čtvrtka na pátek (jeho argumentaci mám arci i tak za spornou, o čemž podrobněji níže). Nevím, za možnost zachránit si výsluhu možná presidentovi, který např. neměl zábrany říkat si za soukromé přednášky v zahraničí o honorář, takové gesto stojí.

Je-li primárním účelem stíhání pro velezradu zbavit zemi neloyalního presidenta – a nikoli zbavit neloyalního presidenta jeho doživotních prebend – jeví se málo smysluplným stíhat presidenta funkce zbaveného, a když už to ústavodárce přesto dovolil, musí nastoupit uplatnění pravidla, že žádná změna trestněprávní legislativy nesmí působit retroaktivně ke zhoršení postavení obviněného, a rozšíření možnosti vést trestní stíhání i po skončení funkčního období takovým zhoršením určitě je. Domnívám se proto, že, ač je to teleologicky prima facie nepatřičné a dává to presidentovi v posledních dnech mandátu volnost k velezrádným rejdům, Václava Klause skutečně nelze počínaje pátkem stíhat a Ústavní soud by měl řízení o obžalobě zastavit.

50 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 4797

Jak známo, řidiči, včetně spolujezdců, se v České republice běžně střílejí. Díky profesionalitě jihomoravské dálniční policie se tentokrát řidič zabil sám a hmotné škody na nezúčastněných vozidlech nebudou větší než několik milionů korun. Bravo, hoši!

51 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 6285

Česká ústava je pozoruhodně málo zdařilé legislativní dílo, to je fakt, který popírají, vedle jejích autorů, jen ti nejkonformnější a nejservilnější ústavní právníci.

Nepodařila se ani úprava velezrady, specifického trestného činu, kterého se může dopustit toliko úřadující hlava státu. Ústava z r. 1993 přebrala bez kritické analysy původní feudalistickou koncepci, jež se traduje už od Hoetzelovy ústavy z r. 1920 a jež není ani ústavně-právně korektní, ani účelná, ba z dnešního hlediska ji můžeme označit za naprosto anachronickou a zastaralou.

Důvody, proč hlava státu jako jeho jediný občan měla podléhat individuálnímu trestnímu právu, jsou v zásadě dva: v některých jurisdikcích, např. ve Velké Británii, je formálně žalující stranou v trestním řízení úřadující monarcha (The Queen v. John Doe), který by tak žaloval sám sebe, a v jiných, kde pravomoc udělit milost nepodléhá kontrasignaci, by hlava státu mohla buď sama sebe omilostnit, anebo by jí takové právo muselo být – opět jako jedinému občanu – upřeno. Ani jeden z těchto důvodů není však dostatečně závažný, aby odůvodňoval vynětí presidenta republiky z pravomoci orgánů činných v trestním řízení, a to bezpodmínečně, v rovině hmotného, nikoli procesního práva (z důvodu této distinkce se někdy hovoří o presidentské indemnitě, nikoli imunitě, jež přísluší některým jiným ústavním činitelům).

Co je velezradou, Ústava nestanoví, a nebylo to stanoveno ani ústavou z r. 1920. Ta odkazovala na zvláštní zákon, jenž byl ovšem přijat až o 14 let později; v něm byla velezrada vymezena dalším odkazem na ustanovení §§ 1 a 2 zákona na ochranu republiky z r. 1923. To znamenalo, že velezradou mohly být pouze tzv. úklady o republiku anebo jejich příprava.

De lege lata vymezuje skutkovou podstatu ústavního zločinu velezrady rovněž prostý zákon, konkrétně ustanovení § 96 zákona o Ústavním soudu, a to tak, že velezradou se rozumí jednání presidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu.

Taková definice je zároveň velmi široká a pro praktické účely příliš úzká. Především se jí neřeší situace, kdy se president dopustí jednání, jež má znaky trestného činu: vraždy, krádeže, podvodu, zpronevěry, přijetí úplatku apod. Logickou úpravou by bylo, že takto si počínající president by byl nejprve v rámci procedury impeachmentu zbaven úřadu a poté postaven před soud, který by mu mohl uložit stejný trest jako kterémukoli jinému obviněnému. Tak je tomu např. ve Spojených státech, kde před vězením zachránila Richarda Nixona milost jeho nástupce Geralda Forda.

Podle stávající úpravy české není zločinec na Hradě za své skutky vůbec trestně odpovědný, dokud se nedopustí shora zmíněného jednání proti svrchovanosti a celistvosti státu nebo proti jeho demokratickému řádu.

Posledně jmenovaný demokratický řád republiky je na druhé straně značně vagní a jak ukazuje probíhající pokus Senátu obžalovat Václava Klause, lze tam subsumovat prakticky každé presidentovo jednání, které se ústavním žalobcům-senátorům nelíbí.

Za stavu nejasnosti zákonného ustanovení a absolutní absence judikatury (žádný český president dosud impeachován nebyl; nejblíže tomu měl Emil Hácha, jehož však státní orgány v souladu s fikcí legitimity londýnské exilové vlády a kontinuity Benešova presidentství za presidenta nepovažovaly) by byl na místě spíše restriktivní výklad, v souladu s historickým vymezením velezrady vyžadující, aby president-velezrádce svými činy usiloval o odstranění demokratického uspořádání a jeho nahrazení řádem nedemokratickým.

Ze všech bodů navrhované (dosud neveřejné) ústavní obžaloby k tomu má paradoxně nejblíž obvinění, že Václav Klaus nerespektoval rozsudek Městského soudu v Praze, jímž mu bylo nařízeno rozhodnout o jmenování justičního čekatele Petra Langra soudcem. President, který odmítne respektovat autoritu pravomocného soudního rozhodnutí, skutečně útočí na demokratické základy státu, a může být proto zbaven funkce.

Velezrádným jednáním by mohlo být i dlouhodobé nenavrhování ústavních soudců, avšak pouze v případě, že by tak byla činnost Ústavního soudu ochromena a nebylo by např. možné sestavit senát nebo rozhodovat v plenu o zrušení právních předpisů. To arci nenastalo, Ústavní soud má stále 12 soudců, a to zhruba jen měsíc, kdy vypršelo funkční období Jiřímu Muchovi.

Ostatní body obžaloby jsou slabé, a vůbec už nemůže být velezradou vyhlášení amnestie, již kontrasignoval premier a za niž je proto přímo z Ústavy odpovědná vláda.

Podle mého názoru by zvláštní soudnictví pro presidenta republiky by mělo být co nejrychleji opuštěno, a tak jako je možné trestně stíhat člena vlády, mělo by být bez dalšího možné postavit před soud i presidenta. Právo udělovat milost by pak mělo být podmíněno kontrasignací, takže by se eliminovala i možnost udělení samomilosti.

Taková změna Ústavy je arciť málo reálná, a vzhledem k naladění spojených sil Sociálního Státu a Pravdy a Lásky se po volební frašce můžeme nadít dalšího nepěkného divadla.

Ostatně soudím, že Václav Klaus byl mimořádně špatným presidentem, spolu s Benešem nejhorším, jakého kdy tato země, minimálně v demokratických dobách, měla; velezrádcem však přece jen Klaus není.

Aktualisováno.
Návrh ústavní obžaloby (o které z nepochopitelných důvodů Ústava hovoří jako o žalobě). Argumentačně vychází z ústavně-notářského pojetí presidentského úřadu, což je koncepce sice chvályhodná, leč s platným právem nesouladná.

25 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 3901