Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Úvahy a komentáře

Činím zadost zpravodajské povinnosti a upozorňuji na videozáznam kavárenské debaty Kostlán v. Joch. Pánové si notovali a poslech je tudíž celkem hrůzostrašným zážitkem. Jeden citát: Rozsudkem o rozpuštění Dělnické strany jsem byl nadšen. Děl Roman Joch…


Aktualisováno.
Incidentu ohledně mého nahrazení R. Jochem se krátce dotkl v jiné debatě moderátor Petr Vizina, který hned na úvod vysvětlil, že svoboda znamená mít možnost debatovat s tím, s kým chceme a s kým nás to baví.

14 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 7367

Dalším ze serie nálezů vyslovil tento týden Ústavní soud nepřípustnost praxe přiznávat plné náklady řízení u tzv. formulářových žalob. Za nejlepší a nejkomplexnější z této serie pokládám březnový nález sp. zn. I. ÚS 3923/11 soudce zpravodaje Pavla Rychetského, z něhož se po odchodu Elišky Wagnerové stává zřejmě nejvýraznější osobnost mezi ústavními soudci.

Předesílám, že s nálezy nesouhlasím a domnívám se, že právo na právní pomoc zahrnuje i právo na přiznání nákladů v takové výši, jakou bylo lze v době podání žaloby vyčíst z právních předpisů a tedy legitimně očekávat. Což na druhé straně neznamená, že bych neviděl problém, který se Ústavní soud pokouší řešit, nebo že bych obecně nesouhlasil s thesí, že přiznávané náklady řízení v bagatelních věcech jsou nepřiměřeně vysoké.

Jsem přesvědčen, že řešení toho, co představuje nikoli isolovanou otázku příslušenství bagatelních pohledávek, ale celkovou krisi systému civilní justice jako takové, naprosto nelze dosáhnout omezenými prostředky, které má Ústavní soud k disposici. Ten má, obrazně řečeno, k použití pouze bagr a bourací kladivo, architekt a urbanista však potřebují pro svou práci víc.

Podívejme se stručně na kořeny současných potíží:

Dnešní krise civilního soudnictví vznikala dlouhou dobu, prakticky celých 23 let od pádu minulého režimu, a souvisí se stavem vymahatelnosti práva. Ta byla ve výchozím bodě relativně velmi vysoká, tak jako tomu bývá v každém autoritativním režimu, a i když v průběhu 80. let docházelo k určité erosi vymahatelnosti práva vlivem rostoucí korupce v soudnictví, výchozí stav lze hodnotit jako ideál, kterého zřejmě už nikdy nebude dosaženo.

Liberální převrat v r. 1989 vedl k rychlému rozkladu státu a jeho struktur ve všech jeho funkcích, justici nevyjímaje. Zatímco dříve byla justice pouze jedním, a ne nejdůležitějším, instrumentem vymáhání práva, nově se ocitla v posici toho, kdo je fakticky na obtíž a kdo stojí v cestě společenským změnám, politiky vychvalovaným a společností, po letech komunistického poručníkování náramně otrávenou, bez hlubšího zamyšlení adorovaným. Autorita soudů a soudců byla pošramocena, jednak jejich minulostí, jednak způsobem personálního výběru soudců, kteří měli být v první řadě poslušní, nesamostatní a ovladatelní, nikoli nutně charakterní, odvážní a spravedliví.

Nedemokratické hodnoty totalitního režimu byly nahrazeny hodnotami laissez-faire balkánsko-ukrajinského typu, což se nemohlo na výkonnosti justice neprojevit. Prakticky ze dne na den, resp. z měsíce na měsíc, se stav dokonalé vymahatelnosti práva změnil na vymahatelnost téměř nulovou, což postihlo nejen civilní, ale do určité míry i trestní právo. Vzpomeňme, že po celá 90. léta byla hrozba Nebo vás budu žalovat! tak směšná, že ji nikdo nebral vážně: daleko horší bylo poslat na dlužníka Ukrajince nebo si zaplatit jeho trestní stíhání.

Systémová opatření první dekády nového milenia tuto situaci měla změnit, avšak paradoxně došlo k překompensaci a ze stavu nedostatečné vymahatelosti jsme několika málo legislativními kroky přešli do situace, kdy je právo vymahatelné nadměrně, nebo, přesněji řečeno, kdy lze stejně účinně jako právo vymoci i bezpráví.

K tomu vedla tři zásadní legislativní opatření: zavedení institutu soukromých exekutorů, bez efektivní soudní kontroly a hrozby sankce za abusus pravomocí, rozšíření fikce náhradního doručení i na případy, kdy se adresát v místě doručení trvale nezdržuje, ale je tam přihlášen k trvalému pobytu, a zvýšení hranice bagatelních sporů ze dvou na deset tisíc korun. V kombinaci s existujícími deficity justice vznikl vražedný mix, v jehož důsledku jsou účinně vymáhány bagatelní, často jen fiktivní pohledávky, tvořené z více než devíti desetin příslušenstvím, přičemž vymáhat pohledávky standardní a/nebo sporné se v takové situaci ani nevyplácí, resp. není to dostatečně výnosné.

Samostatnou kapitolou jsou pak podvodní rozhodci, dosud rutinně slabší straně kontraktace vnucovaní.

Ústavní soud chce jít těmi cestami, které má k disposici, tedy drastickým snížením přiznávaných odměn za zastoupení advokátem, a avisovaným snížením přestřelené hranice bagatelního sporu z deseti na dva tisíce, případně pět tisíc korun.

Domnívám se, že to nestačí, řešení, má-li mít nějaký efekt, musí být daleko komplexnější.

Předně není udržitelný model soudcovské neodvolatelnosti za situace, kdy nejméně dvě třetiny soudců na svou práci nestačí nebo se pro ni typově nehodí. Soudci necítí potřebu rozhodovat spravedlivě, jsou zvyklí stranit ve sporu silnějšímu proti slabšímu a vinou vlastní pohodlnosti rozhodují v neprospěch práva tak, aby rozhodnutí bylo co nejjednodušší. Mám za to, že soudcovský stav bude muset být radikálně obměněn, počet soudců případně redukován a především bude nutno odstranit ze systému ty, kteří si zvykli na vysoký plat a absenci odpovědnosti jako na sociální jistotu.

Dále bude muset být revidována kontrola exekutorů, která by měla být primárně exekutivní a pouze podpůrně procesní (justiční). Porušení předpisů při provádění exekuce musí vést jak k neplatnosti procesních úkonů, tak k povinnosti nahradit povinnému vzniklou škodu, včetně imateriální újmy. Zřejmě by bylo potřebné stanovit přesné limity a předpoklady, za nichž lze přikročit k jednotlivým způsobům exekuce.

Bagatelní spory by měly být omezeny limitem, který bude tuto bagatelní povahu pohledávky odrážet, a to rozhodně není deseti tisíc korun.

Podvodné arbitráže by měly být eliminovány zcela, a to zákonným zákazem jejich aplikace ve spotřebitelských a neobchodních vztazích a v případech ostatních stanovením minimálního limitu pro předmět sporu např. jeden milion korun.

A konečně bude třeba zcela zrušit fikci náhradního doručení vyjma situace, že adresát doložitelně odepřel převzetí písemnosti. Povinností státu je úřední korespondenci doručovat, ne doručování fingovat. Tak to dělají všude na světě a není jediný důvod nedělat to stejně i v České republice.

Přísudky a odměny exekutorovi by naopak měly být přiznávány v plné výši (s jemnějším odstupňováním podle výše vymáhané sumy), avšak jejich přiznání musí být podmíněno doručením kvalifikované výzvy dlužníkovi, v níž bude poučen o následcích nezaplacení. A opět, výzva musí být doručena, nikoli pouze odeslána na adresu, o níž věřitel tvrdí, že na ní dlužník bydlí.

A dalším důležitým krokem k obnovení důvěry společnosti v její justici bude likvidace stávajících pochybných exekučních titulů, které došly do právní moci za podmínek současné deficitní úpravy, a to nejlépe přímo ze zákona, bez nutnosti o takové zneplatnění žádat. Transakční náklady, tj. náklady řízení, přitom musí nést stát, který finální právu protiřečící stav zavinil.

35 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 6553

Jako špatný vtip působí zpráva o tom, že policie navrhla zastavit trestní stíhání exministra Martina Kocourka (ODS), známé též jako případ odkloněných milionů, protože k němu nedala souhlas jeho bývalá manželka.

Trestní řád je v tomto případě křišťálově jasný: podle ustanovení § 163 odst. 1 TrŘ nelze stíhat toho, kdo je ve vztahu k poškozenému osobou, vůči níž by měl poškozený jako svědek právo odepřít výpověď (§ 100 odst. 2 TrŘ), přičemž § 100 odst. 2 TrŘ uvádí, že se jedná o příbuzného v pokolení přímém, sourozence, osvojitele, osvojence, manžela, partnera nebo druha anebo jinou osobu v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by svědek/poškozený právem pociťoval jako újmu vlastní.

Vždycky jsem si myslel, že účelem rozvodu je tento zvláštní poměr ukončit, resp. deklarovat, že skončil a rozvádějící se manželé v něm nemíní pokračovat. Policejní návrh se proto nemůže jevit jinak než jako účelové – a možná nějakým tím desetníkem na přilepšenou podložené – předstírání neznalosti zákona.

Docela jiná věc je, zda ustanovení o přípustnosti trestního stíhání na základě souhlasu poškozeného není, pod vlivem přetrvávajícího sovětského státně-paternalistického modelu trestního práva, nesmyslně restriktivní a zda by nemělo být naopak zásadně vyloučeno stíhat pachatele bez souhlasu poškozeného (a ten nevyžadovat jen za výjimečných okolností).

Má-li být trestní represe subsidiární, není důvodu neumožnit pachateli a poškozenému, aby své trestným činem dotčené právní vztahy vypořádali smírně, jak je tomu v řadě jiných zemí, např. v USA.

52 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 6472

Ondřej Slačálek si v Deníku Referendum povšiml, že v nadcházejících presidentských volbách přestává jít o to, kdo měl co společného s komunistickým režimem: významnější se stává nebýt spojován s 90. lety, s časným postkomunismem.

Má pravdu, ten chlapec. Nebýt spojován s vlastní minulostí, to je v této zemi v posledním století základním karierním předpokladem. Je to až travestická retrospektiva: po sametovém převratu nechtěl být nikdo spojován s předchozím komunistickým režimem, během normalisace s tzv. pražským jarem, při něm se stalinskými čistkami, po válce s Protektorátem, za Protektorátu s Benešem a 1. republikou, za 1. republiky s monarchií. Místo oslavování minulých úspěchů a tradice zde vznikl kult trapného mlčení a víry v budoucnost, která snad už jednou konečně bude lepší.

Jaký div, že v zemi s takovou anamnesou mají i nejvýznamnější politické strany pár tisíc, nejvýš desítek tisíc členů, a obě největší, ODS a ČSSD, se pyšní shodně přibližně jedním členem na sto stranou ve sněmovně zastupovaných občanů. Být straníkem je v této zemi jev řidší než být homosexuálem, a není divu, jestliže nás historická zkušenost s kádrováním učí, že člensky nejúspěšnější by byla taková politická strana, která by vstupujícím automaticky vystavovala potvrzení, že ve straně nikdy nebyli.

Ale dosti žertů, otázka vyrovnání se s 90. lety je celkem vážná věc. Fakticky znamená, že současný režim se stal tak nepopulárním, že se začíná kriticky vymezovat sám vůči sobě. Vzniká otázka, kdy a jak došlo k oné nepozorovatelné revoluci, jíž se nepovedená a hrdou vzpomínku nezasluhující 90. léta změnila ve veskrze kladnou současnost, k níž se, minimálně pro účely presidentské kampaně, pyšně hlásíme. Logickým kandidátem je uzavření oposiční smlouvy, ovšem ta, podle uznávaného mínění, věcem veřejným právě nepomohla. Věru, není lehké oddělit se od minulosti, jestliže ta kontinuálně pokračuje!

Možná bychom mohli neblahá 90. léta definovat tak, že to bylo období, kdy ještě bylo co zprivatisovat (plebs by asi sáhl po slovese pádnějším). Jakmile bylo dokonáno (a v republice opět rozsvíceno), skončila pochybná minulost a začala úspěšná přítomnost, kdy už se nekradlo, pouze nakradené střežilo, a kdy se běh promlčecích lhůt za hospodářské trestné činy sledoval přibližně stejně pozorně jako kdysi běh komunistických pětiletek. A to je ta přítomnost, s níž být spojován je předností.

Vážně nevím, jak s tímhle chce ten Fischer prorazit!

5 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 3179

Případu závadového rapu (aka Řezník, Pitva a Hrobka) jsme na tomto blogu věnovali v závěru loňského roku, majíce za to, že zproštěním všech tří hudebníků záležitost končí. V trestněprávní rovině se tak skutečně stalo, ale zdá se, že tato prohra je pro Stranu Jediné Pravdy (+Lásky) příliš bolestnou, a tak se k němu znovu obsáhle vrací Přemysl Houda na České posici.

V článku jsou citovány studie Miroslava Mareše a Kláry Kalibové. Jim bychom se samostatně asi nevěnovali, Marešův text nepřináší nic nového a produkce Kalibové bývá pravidelně jen kolovrátkovou demagogií. Určitou pozornost ovšem zejména druhý zmiňovaný dokument zasluhuje, neboť plasticky ilustruje, jak nepřátelé svobody jejího druhu uvažují a čeho se od nich lze nadít. Je dobré znát své protivníky a studovat jejich způsob myšlení.

M. Mareš se staví za kontextuální chápání extremismu, tedy to, co dobře známe např. z Mazlova posudku v trestní věci Lucie Šlégrové: osoby označené státními orgány za extremisty pozbývají podstatné části svých občanských práv, protože každý jejich projev je posuzován sub specie potenciální společensky škodlivé interpretace, bez ohledu na to, co extremista svými slovy skutečně mínil. Místo trestných činů se tak vposledku stíhají trestné (závadové) osoby, znalecky usvědčené, smíme-li to vyjádřit s jistou mírou nadsázky, z obcování s Ďáblem.

Klára Kalibová jde dál a požaduje, aby byly domnělé verbální zločiny z nenávisti (hate crimes) stíhány vždy, bez ohledu na kontext. Protože Řezník, Pitva a Hrobka ve svém klipu vyjádřili nežádoucí myšlenky, je třeba je odsoudit přesto, že je evidentně nemysleli vážně. A podobně JUDr. J. Š., advokát, zachycený kamerou, an na jakémsi karnevalu v masce Adolfa Hitlera hajluje, by měl být za tento čin potrestán a tím i vyloučen z výkonu advokacie, a to opět bez ohledu na to, zda tímto projevem vůbec chtěl vyjádřit svůj kladný postoj k nacismu čili nic.

A zcela obdobně osoby, které na demonstracích na Šluknovsku provolávaly nekorektní hesla (Kalibová není v tomto směru konkrétní, ale je zjevné, že má na mysli např. Cikáni do práce!), i na ty by měla dopadnout tvrdá ruka trestního práva.

Jsou zde tedy dva modely boje s trestnou činností z nenávisti, což si nejlépe objasníme na hypothetickém příkladu, že si dva lidé, člen DSSS a bezpartijní, přivezou z Bretaně čajovou soupravu se symbolem triskele a nabídnou v ní čaj přátelům. Podle Mareše by měl být stíhán člen DSSS, zatímco podle Kalibové je na místě obvinit oba dva: extremistické trestné činy je podle ní třeba posuzovat bezkontextuálně a zcela striktně, bez ohledu na osobu pachatele.

Druhá pozoruhodnost, jíž si lze na studii Kláry Kalibové povšimnout, je její naprostá odtrženost od reality, neschopnost chápat společenské dění v jeho kausalitě. Před necelým rokem proběhla v severních Čechách serie mohutných demonstrací, na nichž místní lidé bez jakéhokoli spojení s extremistickými politickými strukturami protestovali proti romské minoritě a politice státu vůči ní, a nebýt dostatečně početné přítomnosti jednotek pořádkové policie, mohly tyto akce vyústit v násilný, potenciálně i vražedný útok na romskou ubytovnu, eventuálně celou romskou čtvrť. Kalibová chce tento problém vyřešit tím, že pošle do vězení Řezníka, Pitvu a Hrobku, protože je stále přesvědčena, že za špatné vztahy mezi Čechy a Romy mohou pravicoví extremisté.

Nemám příliš ilusí o motivaci Miroslava Mareše (v jeho domovském Brně se ostatně říká za peníze v Praze dům), přesto je zřejmé, že jeho činnost lze ještě pokládat za vědu, byť s výhradou účelovosti a tendenčnosti; Klára Kalibová je však fanatikem intolerance na samém vrcholu aktivistického vzdutí, skutečným a bezprostředním nebezpečím pro naši svobodu, horším než ti, proti nimž bojuje. K nacistům má mnohem blíž, než si je ochotna přiznat; hlavním rozdílem jsou omezené prostředky, jimiž disponuje: kdyby mohla, poslala by nás všechny bez nejmenšího rozmýšlení na převýchovu do koncentračních táborů, jen pro naše názory a za naši toleranci.

13 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 4759