Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Úvahy a komentáře

Pro odlehčení jsem se rozhodl uspořádat mezi čtenáři anketu o nejhorší prohřešky právnické mluvy proti pravidlům češtiny, jakož i prosté, neprávnické logiky.

Některé nesmysly, jako např. označovat oběť vraždy jako poškozeného, jsou nám tak přirozeny, že je jako nepatřičné ani nevnímáme; viděl jsem elaborát sepsaný zmocněncem pozůstalých ve třetí osobě, kde se hovoří o tom, že poškozený navrhuje nebo že poškozený nesouhlasí; odvážné tvrzení, vzhledem k tomu, že poškozený byl již rok zpopelněn…

Mně osobně velmi pije krev floskule o tom se vyrozumíváte (např. jako obhájce obviněného). Asi by bylo dobře zakončit všechna následná podání formulací o tom se vyrozumíváte jako samosoudce.

Půvabný je rovněž nominativ (domněle) zachovávající přístavek osoba, např. Svědek v něm poznal osobu Jan Novák.

A ovšem, opominout nemůžeme nemocnější a nejuniversálnější ze spojek, kdy/ž, kterážto se stala v písemném projevu zejména policejních orgánů tak prevalentní, že být příslušnou klávesou vybaveny policii dodávané klávesnice, efektivita boje se zločinem (resp. dokumentace téhož) by jen tímto jediným opatřením znatelně vzrostla. A se shiftem by tato klávesa mohla napsat jestliže, což je alternativa, kterou stylisticky nadanější policisté své písemnosti rovněž s oblibou ozvláštňují.

O čemž se vyrozumíváte jako mí čtenáři. Nějaké další tipy?

Aktualisováno.

A je to tady, konečně se našel zločinec, kterého lze v Duchcově exemplárně potrestat! Jeden z organisátorů protiromské demonstrace, Jan Dufek, se totiž v patrně ostřejší diskusi s aktivistou Miroslavem Brožem, který vyžadoval ukončení protestních akcí, dopustil nepředloženosti a pravil na kameru: To je dobře, konečně ty lidi aspoň povstanou a vyvražděj je všechny!. A to je zločin přinejmenším srovnatelný s brutálním útokem romské přesily na mladý pár. Teď ještě navrhnout vazbu, tak jako u organisátora protestů severočeských Lukáše Kohouta, který měl jít podle policie do šuplíku za čtyřicetitisícový podvod.

Bravo, PČR! Už vidím ty fotomontáže na sociálních sítích: na levé straně romští útočníci, na pravé Dufek, a tresty identické nebo srovnatelné.

To čumíte, bílé huby,
zaplatíte za mě dluhy.
Z vašich daní za práci
Cikáni se vyplácí.
Do práce já nechci chodit,
starou budu nutit rodit,
svinčík dělám kolem domu,
jak je zvykem mnoha Romů.
Kolem sebe všechno zničím,
na krádeže pakáž cvičím,
řádně platit nemám zájem,
energie ani nájem.
Kam já vkročím, kde se mihnu,
stoprocentně něco švihnu,
u kanálu krycí mříž,
na hřbitově zase kříž.
atd. atd.

Dvě shora presentované ukázky moderní lidové tvořivosti zhruba vyčerpávají rozsah veřejného diskursu nad česko-romskými vztahy: Romové nejsou skutečnými a rovnoprávnými občany této země, jen veřejnými škůdci a parasity, které je majorita oprávněna kdykoli vyhnat, protože tohle je přece náš stát. Ačkoli existují, arci nepočetné, výjimky, Romům připisované vzorce chování lze podle mínění většiny popsat v říkance obsaženými stereotypy, které jsou čas od času potvrzovány po sociálních sítích kolujícími zaručenými zprávami, např. složenkou na sociální dávky ve výši 35 000 korun nebo srdceryvným příběhem o konfliktu černých s bílými v nákupním centru, gradujícím scenou, jak romská maminka rozbíjí své holčičce hlavu o regál, aby měla argument, proč od bílých požadovat náhradu. Netřeba pokračovat, známe to z Internetu všichni, a bylo by ztrátou času dokazovat, že jde v obou případech o hoax.

Protiromský sentiment byl nejnověji rozjitřen dvěma téměř současnými událostmi, násilným útokem v Duchcově a rozsudkem soudu I. stupně nad chotěbuzským luko-, resp. kušostřelcem. Ačkoli prvý případ nepředstavuje v kontextu celé země nic zvlášť mimořádného – ano, útok byl poměrně brutální a byl veden v přesile, avšak k podobným incidentům dochází na různých místech několikrát za měsíc – státní zástupce populisticky žádá o vazbu (z jakého důvodu, proboha!?) a politici se předhánějí v siláckých řečech. Ve druhém případě odpovídá uložený trest povaze činu, protože zákonnou podmínkou nutné obrany je existence útoku, a ten byl podle všeho konstruován toliko z ethnicity napadených a aplikace zásady, že Rom představuje nebezpečí už barvou své kůže (v zásadě souhlasím s tím, co o případu napsal Patrik Banga).

Duchcovská událost vyústila v demonstraci několika stovek lidí na místním náměstí a nebude mít zřejmě další dohru. Osobně se ale obávám toho, že nálady veřejnosti dokáže využít dostatečně schopný demagog a z víceméně isolovaných incidentů by se mohla stát kampaň, vedená hesly jako Žádné nepřizpůsobivé v našem městě!, Most patří nám, ne jim!, Už ani korunu z našich peněz parasitům! nebo Znepříjemňuj život těm, kteří ho znepříjemňují tobě, přičemž přes neadresný charakter těchto výzev bude každému jasné, kdo jsme my a kdo oni. A může se objevit i nová symbolika, jakýsi protiromský Národní odpor, který sice nebude reálně existovat, ale jeho stoupencem bude každý, kdo v daný okamžik něco proti romské menšině ve jménu této abstraktní ideje vykoná.

Nepěkná vise.

Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze, jímž bylo vyhověno žalobě na ochranu osobnosti, kterou se pozůstalí obětí nehody autobusu z r. 2003 u Nažidel a jejich pozůstalí domáhají po řidiči autobusu relutární satisfakce ve výši 300 000 Kč pro každého. Protože vrchní soud nerespektoval právní názor vyslovený v předchozím kasačním rozhodnutí, Nejvyšší soud věc zároveň odňal senátu 1 Co a nařídil, aby ji projednal jiný senát.

To je zcela správné rozhodnutí, a NS jím potvrdil právní názor vyslovený Krajským soudem v Plzni (samosoudce Martin Šebek). Ustanovení § 420 odst. 2 ObčZ/1964 o tzv. excesu z plnění pracovních povinností je na místě vykládat in favorem poškozeného i zaměstnance, a vyvinit zaměstnavatele lze jen tehdy, pokud souvislost mezi vznikem škody a plněním pracovních úkolů není vůbec dána: např. jestliže řidič kamionu během jízdy vykrade chatu.

Právně složitější je situace u heparinového vraha. Tam pozůstalí žalují nemocnici, avšak soudy se zatím tváří k jejich nároku nevlídně, a to včetně toho nejvyššího. I tam by ale podle mého názoru měla být dovozena odpovědnost zaměstnavatele, protože vraždit sice nebylo součástí pracovních úkolů Petra Zelenky, ale místní, časová a věcná souvislost s nimi je tu zřetelná.

Co ovšem v obou případech šokuje, je neskutečná doba, po kterou soudy tyto nároky projednávají.

Jak naznačeno v titulku, hodlám plaidovat, a to za změnu občanského zákoníku, jenž de lege lata neumožňuje přechod nároků z porušení osobnostního práva na dědice, stanově namísto toho toliko možnost domáhat se ochrany postmortální (§ 15 ObčZ/1964, resp. § 82 odst. 2 ObčZ/2012).

Případ uraženého pedagoga, započavší v lednu 1990 a dodnes pravomocně neskončený, ukazuje na nutnost urychlené novelisace této partie soukromého práva: je-li už dnes možné zdědit průtahy v řízení, nevidím nejmenší důvod, proč by neměly být děděny i osobnostní nároky, nota bene trvá-li českým soudům jejich projednání i více než 20 let. Ano, uznávám, že formulace omluvy je mi skutečně líto, že můj dědeček urazil vaši babičku, a prohlašuji, že tato dáma nebyla stará rašple a dementní ochechule, může vzbuzovat jisté pochybnosti o účinnosti a včasnosti ochrany poskytnuté porušenému právu, avšak nevadí-li to zjevně soudu, proč by to mělo vadit stranám?

Náš v mezidobí zlidovělý komentář týkající se děditelných průtahů v řízení pak bude mít tuto novou kanonickou podobu: Zemřel chudý. Jeho děti po něm zdědily jen nábytek, trochu obnošeného šatstva, troje průtahy, jednu hrubou urážku a dvě facky.