Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Úvahy a komentáře

Příčetná mysl vzpírá se uvěřit tomu, že premier Sobotka skutečně dostal, zatím v I. stupni, od Úřadu městské části Praha 1, desetitisícovou pokutu za to, že navrhl presidentovi, aby jmenoval positivně lustrovaného Andreje Babiše ministrem financí své vlády.

Samotné přestupkové rozhodnutí, i kdyby snad, svatý Ivo chraň!, došlo do právní moci, nemá přímý dopad na složení vlády, avšak jak jsme spekulovali již před časem, zcela jinou otázkou může být zákonnost správních aktů estebákem Babišem vydaných. Pětileté dítě, jemuž by bylo administrativním nedopatřením vydáno rozhodnutí o přijetí k policii, se skutečným policistou stane stejně málo, jako se agent Bureš stal ministrem financí, a veškerá rozhodnutí, která kdy Babiš z titulu svého úřadu podepsal (včetně rozhodnutí jmenovacích), lze nejen napadnout jako neplatná, ale není třeba k nim vůbec přihlížet, protože nebyla vydána oprávněnou úřední osobou: jde o klasické paakty. Kdokoli na tom má právní zájem, může požádat o vyslovení jejich nicotnosti.

A aby toho nebylo málo, vada jmenování činí nezákonnými i další správní rozhodnutí, podepsaná osobami, které Babiš jmenoval do funkcí. Protože jmenovat je smí pouze ministr, ani ony se nikdy nestali tím, čím být předstírají. Bude tedy ještě veselo na ministerstvu financí.

28 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 3446

Nebyl jsem u včerejšího hlavního líčení soudcem, ale kdybych byl, zřejmě bych se ve chvíli, kdy se pod Janem Šináglem ulomila v jednací síni budovy nového justičního paláce v Brně sedačka, musel hanbou propadnout. Pomiňme fakt, že řečená upadla právě pod J. Šináglem, kdokoli jej zná, chápe, že si náhoda musela vybrat právě jeho, a bylo by tomu nepochybně zcela stejně, i kdyby jednací síň měla stejně míst jako stadion Maracanã. Položme si však jednoduchou otázku, co si má občan pomyslet o justici, jestliže ta nedokáže zajistit ani takovou samozřejmou věc, jako jsou bezpečná místa k sezení u soudu.

Máme ještě vůbec právo dívat se svrchu na tzv. rozvojové země, když náš stát nedokáže zařídit ani tohle? A jestliže si náhodný pozorovatel zároveň může přečíst, že bývalý předseda Krajského soudu v Brně Jaromír Pořízek stojí za nedostatky při stavbě a jejím zadání před soudem a že Nejvyšší správní soud řeší, zda si stát za chyby při stavbě objektu vyměřil pokutu ve správné výši, chtě-nechtě si musí připadat nikoli jako v zemi rozvojové, ale jako ve filmových Hošticích, kde před návštěvou italských zemědělců připravují erotickou show.

Po skončení hlavního líčení jsem stál u architektonického objektu, do něhož autoři umístili mramorový stojan s názvy institucí, které v onom domě hrůzy sídlí, jejž jsem pracovně nazval okrasná louže, a přemýšlel, je-li této zemi vůbec ještě pomoci, anebo bude nutno prostě se smířit se současným stavem jako s daností a uvažovat, jak z této země co nejrychleji emigrovat a vraceje se ne víc než jednou do roka např. na Vánoce, pohlížet na ni jako na jeden velký zábavní park, jehož obyvatelstvo je, řečeno s jiným filmovým klasikem, tak nádherně zaostalé.

Aktualisováno.
Jan Šinágl, pádem zjevně neotřesen, pořídil, opouštěje soudní budovu, tuto fotografii desky, jež je na ní umístěna:


Princip presumpce neviny brání minimálně do pravomocného skončení trestního řízení desku odstranit, to je jasné. Otázkou je, co s ní pak. Škoda, že grafik neponechal mezi řádky víc místa, to by bylo řešení jednoduché: prostě by se ke jménům obou pánů doleptaly tresty, které jim soud uložil, a deska by mohla sloužit svému účelu dál.

PS: A povšimněte si i vytříbeného slohu, neznámým autorem užitého: realisace výstavby stavby! Kam se na brněnského genia, viditelně právnického vzdělání i duševního obzoru, hrabe Horatius se svým exegi monumentum ære perennius regalique situ pyramidum altius!

10 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 5243

Senát dnes podle očekávání potvrdil do funkce ústavních soudců Vojtěcha Šimíčka a Tomáše Lichovníka, avšak překvapením je, že odmítl Jiřího Nykodýma. Pravděpodobným důvodem jsou Nykodýmovy pravicové názory, zejména názor na církevní restituce.

Šimíček byl bezesporu povýšen za to, že v presidentské volbě jeho senát nejprve pokryl podvod s vyřazenými podpisy na arších Zemanova vážného soupeře Tomio Okamury a poté přimhouřil oko nad inseráty špinícími Karla Schwarzenberga a jeho manželku. To jsme čekali, ba predikovali, a překvapit nás proto může jen to, že nominace trvala tak dlouho. Špinavost a slouhovství je potřeba odměnit rychle, jinak odměna ztrácí motivační efekt.

U T. Lichovníka není jasné, za co jmenování přišlo, kromě působení v soudcovských quasiodborech se tato osoba ničím mimořádným nevyznamenala, i když je možné, že některé Lichovníkovy mediální výroky, např. o tom, že by se nikdo neměl zajímat o minulost soudců, mohly senátorům, z nichž nejeden má sám podivnou totalitní minulost, docela lahodit.

Nejmenování J. Nykodýma, jehož jsem si vážil jako advokáta stejně jako ústavního soudce, mám však za projev politické zvůle a vpravdě kanální politické kultury v této zemi. Ačkoli to ctěným senátorům možná doposud nedošlo, Ústavní soud není senátním orgánem a vykonavatelem politiky toho, kdo v Senátu drží většinu, na poli justice, nýbrž nezávislým soudem, vrcholným orgánem kontroly ústavnosti, který se musí skládat z názorově pestrých a nezávislých osobností, jinak bude k ničemu.

Poskoci a bezpáteřní karieristé jako Šimíček tento soud a jeho prestiž zničí, udrží ji naopak takoví soudci, kteří budou při svém rozhodování respektovat principy práva a hledat spravedlnost, a i když Nykodým nebyl v sestavě soudců Ústavního soudu nikdy špičkou z hlediska odbornosti a znalosti ústavněprávní theorie, jeho rozhodování vykazovalo značnou konsistenci a bylo fundované a fairové, tedy takové, jaké rozhodování bezcharakterního Šimíčka nikdy nebude.

10 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 5157

Tohle vypadá na další trestněprávní pikanterii: Poslankyně Zuzana Kailová (ČSSD) má být vydána k trestnímu stíhání, protože jako ústecká radní mohla, ale nemusela, hlasovat pro korupčně relevantní projekt Vítání občánků (vedlejší otázkou budiž, zda se v komunální politice ještě vůbec vyskytují jiné než korupčně relevantní akce…). To, jak kdo hlasoval, policie totiž neví, resp. ví, že jeden z radních z jedenácti přítomných pro návrh nehlasoval, aniž by mohla prokázat, který z nich to byl. Souhlas Kailové prý policie dovozuje z toho, že projekt podporovala i mimo hlasování.

Ať už případ dopadne jakkoli, je to použitelný návod pro ostatní orgány, které rozhodují kolektivně: nikdy nehlasujte jednomyslně, vždy zajistěte, aby se aspoň jeden z hlasujících zdržel nebo hlasoval proti, a do zápisu uvádějte pouze počty hlasů. Pak proti vám bude policie bezmocná.

43 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 10323

Tento text, ač se tak snad může podle titulku jevit, nebude o fotbale, nýbrž o politice a právu v této zemi. V ní se poslední dobou odehrávají děje, jejichž pochopení přestává vyžadovat dovednosti politologa, resp. právníka, ale číst místní tisk správně a s porozuměním začíná být doménou oborů zcela jiných, více či méně esoterických.

Českou politiku posledních let charakterisuje stav rostoucí a prohlubující se neprůhlednosti: jde stále více o mocenskou hru, která se odehrává v pozadí a na povrch vystupuje spíše jen sporadicky, v okamžicích krisí a provozních nehod.
Ještě před patnácti lety bylo možné dění v zemi popsat prostředky víceméně regulerní politologie: byly zde politické strany, aspoň nominálně pravicové a levicové, byli tu podnikatelé a podnikatelské zájmy, byla tu media a jejich vlastníci a byly tu arci i orgány činné v trestním řízení, které sice aktivitou ani schopnostmi neoplývaly, ale chovaly se přece jen do určité míry transparentně a předvídatelně.
Ne tak dnes. Zemi ovládají podnikatelské skupiny, jejichž vlastnická struktura i vazby jsou z větší části nejasné a širší veřejnosti nesrozumitelné, a tyto skupiny uplatňují svůj vliv na zkorumpované politiky prostřednictvím sítě svých agentů, různých janoušků a rittigů. Politici, komunální i celostátní, se stali pouhými překupníky vlivu, politické programy, se kterými jejich strany kandidovaly, jsou rok od roku méně významné.
Korupce je v zemi normou, veřejná zakázka, která by nebyla za mnohonásobek tržní ceny a s provisí, se stala naprostou raritou; dodavatelé vědí, kde je jejich místo, resp. kde je čí. A až na pár populistů a chaotů typu Rekonstrukce státu nikdo neprotestuje a nesnaží se tento systém změnit.
Novou roli však získaly orgány činné v trestním řízení. Ty jsou nyní přímým vykonavatelem politické objednávky a převodovou pákou moci. V mnoha podobách se opakuje standardní scenář, takový, jaký se odehrál na pražském magistrátu v kause Opencard. Garnitura, která na uplacené zakázce zbohatla, si objednala trestní stíhání těch, kteří z ní neměli nic a aspoň verbálně usilovali o její vyšetření. Policie a státní zástupci se činí a objednávku plní, a i když soud, až se k němu obžaloba dostane, ji za pár let s největší pravděpodobnosti shodí se stolu, účel bude splněn. Našel by se za těchto okolností dobrodruh, který by šel třeba do vyšetřování korupce kolem tunelu Blanka? Možná v pohádce, v realitě pražské komunální politiky rozhodně nikoliv…
To samé na Úřadu vlády. Premier, který nastupoval do funkce s programem boje proti korupci, byl zlikvidován tak spektakulárně, že na to bude vzpomínat ještě generace našich vnuků, a sám nyní čelí obvinění – překvapivě – z korupce.
Problémem ale je, že nevíme, kdo si Svobodovu a Nečasovu likvidaci objednal. Byli to skutečně jen Bém a kmotři napojení na ODS? Anebo je takové vysvětlení příliš prvoplánové a v celé akci byli zainteresováni ti, kteří ovládají presidenta Zemana a díky putschi tak získali pod svůj vliv na půl roku celý státní aparát? A kdo ovládá Babiše, je skutečným oligarchou, jak se tváří, nebo je to jen figurka representující zájmy těch, které mají dobrý důvod zůstat v zákulisí?
Právě v tom je největší potíž současné politiky v této zemi: jsme svědky jakési šachové partie, ale vůbec netušíme, kdo hraje proti komu a kdo kterou figurkou táhl.
Nepopírám, že existují různé zjednodušující výklady toho, co se děje. Např. antikomunistický: zemi se snaží ovládnout bolševici otevření i skytí, komunisté, sociální demokrati, babišovci a další Putinovi agenti, a ODS spolu se zbytky roztříštěné a fatálně oslabené pravice jim v tom z posledních sil brání. Nebo televisně-posthavlovský, pravdoláskařský: v zemi probíhá authentický, upřímný zápas s korupcí, jehož protagonisté, notabilně státní zástupci Bradáčová a Ištvan, čelíce mnohým protivenstvím, utínají korupční hydře jednu hlavu za druhou. A naopak populistický: zkorumpovaní jsou tam nahoře všichni stejně a čím víc se jich navzájem vybije, tím lépe.
Přiznám se, že občas lidem schopným věřit těmto jednoduchým ideologickým schematům závidím, protože sám vím o této zemi rok od roku méně a méně a stále hůře jí rozumím. Od bodu nula, roku 1989, kdy bylo vše zdánlivě jasné a popsatelné politologickými paradigmaty, pomalu dospíváme do stavu, kdy se jevová stránka politického života už zcela odtrhne od stránky kausální, a kdy se volební billboardy začnou podobat těm, které známe třeba z Nigerie: ať budeme volit kohokoli, vládnout budou stále jedni a ti samí, ovládajíce politiku stejně jako media i justiční orgány – noví majitelé státu.
37 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 4054