Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Úvahy a komentáře

A u thematu kvality českých soudců ještě chvíli zůstaneme: Jan Kašpar, bývalý soudce Městského soudu v Praze, byl přistižen, an nezletilci v autobuse MHD krade peněženku. Kolegové jej arci ve šlamastyce nenechali, z krádeže udělali projev sexuální deviace-fetišismu (nemohl si pomoci, cizí peněženky ho prostě neodolatelně lákají) a výsledkem je, že kašpar (tedy: Kašpar) bude moci ihned nastoupit do státní služby na jiném místě; a až se vyléčí, hurá zpět k některému soudu.

Moje vztahy s Britskými listy Jana Čulíka – stejně jako mé soudní spory s nimi, dávno odvál čas, přesto cítím cosi podobného zadostiučinění, čta, kam to redakce druhdy respektovaného listu dovedla a k jakým koncům jeho redakční politika dospěla: za poškození jména bohnické léčebny byly Britské listy v I. stupni odsouzeny k zaplacení relutární satisfakce ve výši 100 tisíc korun.

Čulíkovu procesní obranu, že deník přece jen plní občanskou povinnost, soud nejspíš vůbec nevzal v úvahu; zveřejňuji-li dopisy čtenářů, aniž bych jakkoli ověřoval, odpovídají-li všechna bizarní tvrzení v nich skutečnosti, musím se připravit na to, že na to jednou dojedu, protože i v mediích platí: Nemyslíš, zaplatíš.

Té paní je mi líto, protože přijít o dítě je vždy osobní tragedií, bez ohledu na okolnosti, za kterých se tak stane. Na straně druhé nejsem momentálním vývojem, který se jeví být pro Evu Michalákovou s konečnou platností nepříznivý, příliš překvapen a rozhodně ne pobouřen: authenticky pobouřeni jím nejsou arci ani politici, kteří se předhánějí v projevech zakomplexovaného antinorství. Kdyby se našla dostatečně silná voličská skupina, která bude brojit proti Pythagorově větě, stanou se čeští politikové zasvěcenými trigonometry a k vyvrácení onoho theoremu založí několik občanských iniciativ, do jejichž čela se – ovšemže zcela nezištně – postaví.

Eva Michaláková se dopustila fatálního omylu, když začala v zájmu své kausy manipulovat veřejnost a zásobovat media na podporu svých srdceryvných historek jen jednou, na samé hranici kitschovitosti líbivou versí. Jak se ukázalo, fakta byla jiná a jinde je i pravda.

Jsem znechucen, nikoli však rozhodnutím norských úřadů, nýbrž naprosto nehoráznými prohlášeními, jimž dal korunu president republiky.

Proto prohlašuji: Je suis Barnevern.

…pravil sedmák bohnické školy v ulici Glowackého řediteli školy v reakci na výtku, že se chová jako blbec. Onen, aby prokázal, že je tomu skutečně tak, dítě udeřil.

Mezi Pražany i obyvateli širšího okolí metropole zvaného Česká republika vyvolal incident bouřlivou polemiku, pročež se národ Čechů rozdělil na profackisty a antifackisty. Osobně bych rodičům dítěte doporučil podat na školu, bez ohledu na to, zda bude úderný ředitel odvolán, osobnostní žalobu, a pokud by soud požadovanou satisfakci nepřiznal, vlepit soudci nebo soudkyni hned na místě jednu výchovnou. Exempla trahunt.

Interpretace toho rozsudku na provedená iDnes je příkladně konformní:

Fakt, že v důsledku jeho jednání zemřel mladý člověk, zde zůstává, připomněla soudkyně Tereza Jachura-Maříková. Zproštění zpěváka obžaloby ze smrti fanouška podle ní neznamená, že tím mizí i jeho odpovědnost morální. Z hlediska dobrých mravů nemůže soud odškodné za nemajetkovou újmu poskytnout, zdůvodnila zamítnutí Blythovy žaloby.


Tedy za prvé, vztah mezi odškodňovaným poškozeným a odškodňujícím státem je sice de lege lata soukromoprávní, ale ve skutečnosti je tak veřejnoprávní, že ani veřejnoprávnější být nemůže. Korektiv dobrých mravů zde proto nemá místo: Blythe byl poškozen a jeho újma, i ve své imateriální složce, by měla být řádně odškodněna. Nemravné bylo vzít zpěváka do vazby (a to jen proto, že šlo o cizince), nikoli požadovat za to náhradu.

Za druhé, Randy Blythe nebyl odsouzen nejen pro úmyslný trestný čin (což by arci byla vražda, případně zabití, milí vzdělanci z iDěsu), ale ani pro trestný čin nedbalostní, tedy dovozovat, že fanoušek zemřel Blythovou vinou, je mimo meze přípustného soudcovského uvážení. Jakkoli existuje příčinná souvislost mezi Blythovým jednáním a fanouškovou smrtí, to se v daném řízení neřeší, tam se řeší jiný kausální nexus: mezi nezákonným rozhodnutím českého státního orgánu o zahájení trestního stíhání a o vzetí do vazby a újmou těmito rozhodnutími obviněnému způsobenou. Pokud by to tak šlo dál, za chvíli by nedostal náhradu ani Vlastimil Pechanec, protože žádného Roma sice nezabil, ale určitě to byl skinhead a odškodňovat skinheada je přece amorální!

Od Osla měsíce září proto soudkyni Jachura-Maříkovou zachraňuje toliko to, že Blythe není náš případ a podrobnosti známe jen z mediálního podání, navíc z deníku, který by, prominete-li mi, rozzlobena, trochu příkřejší formulaci, měl mít v záhlaví Blbci sobě.