Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Úvahy a komentáře

Server Romea.cz zveřejnil překvapivě umírněnou a rozumnou úvahu Markuse Papeho nazvanou Soud s údajným tvrdým jádrem Národního odporu pokračuje. Pape v ní patrně poprvé ve veřejném prostoru připouští, že serie politických procesů s pravicovými extremisty nevede k očekávanému výsledku a bojující demokracie, v níž, zdá se, osobně stále pevně věří, stojí tváří v tvář potupné porážce.

Pomiňme některé faktické chyby, které jsou nutným důsledkem toho, že autor vychází toliko z dokumentů, které jsou veřejně přístupné – převážně na mém blogu – a z návštěv soudních jednání: nikdo z obviněných mu kompletní spisovou dokumentaci nezpřístupní a tak se určitým nepřesnostem nelze vyhnout.

Jádro jeho úvahy je arci správné: politické procesy se vymkly svým osnovatelům z rukou a obecně se ukázaly být slepou cestou; ti, proti nimž jsou zaměřeny, z nich vycházejí jako vítězové, po úspěšném soudním sporu zkušenější, odhodlanější a silnější než předtím. Slovy Pavla Kamase, po vyhraném sporu přidávají plyn a zařazují dvojku.

Dlouho to vypadalo jako ztracená bitva, zejména když Ústavní soud nejprve brutálně potlačil svobodu slova v judikátu o trestnosti číslovky 88 a poté se v ostudném nálezu sp. zn. IV. ÚS 2011/10 přihlásil ke konceptu bránící se demokracie. Poté však přišla pomoc z míst, odkud ji málokdo čekal, od obecných soudů, které odmítly novou judikaturu aplikovat a postavily se na obranu demokratických hodnot.

Jmenujme na tomto místě jen několik přelomových rozsudků: Městský soud v Brně a soudce Michal Kabelík, který odmítl odsoudit aktivistu jen proto, že měl tričko s extremistickou symbolikou, v níž bývalý znalec Ivo Svoboda objevil závadový diskurs. Okresní soud v Berouně a soudce Michal Pařez, který odmítl projednat obžalobu na Jana Šinágla týkající se alternativního hodnocení Protektorátu. Okresní soud v Mostě, soudce Pavel Plch a známá kausa závadového mávání. Překvapivě však i komunistická soudkyně téhož soudu Bohumila Huňáčková, která navzdory dvěma znaleckým posudkům neodsoudila Lucii Šlégrovou za její projev. Podobně Obvodní soud pro Prahu 1 a první zprošťující rozsudek v kause samolepek (soudkyně Dana Šindelářová) a také Městský soud v Praze, který se zastal aktivistek Resistance Women Unity (soudce Václav Kašík). Nejnověji pak brněnští soudci Martin Hrabal a Dagmar Bordovská v kausách Hitlerovy projevy, resp. prvomájový řečník. Přitom stačilo málo, okopírovat judikaturu Ústavního soudu a prohlásit, že demokracie se musí proti svým nepřátelům bránit.

K obratu přispěla i změna celkové nálady ve společnosti. Ta byla v letech 2008 a 2009 rozjitřena jednak Pochodem na Janov, jednak žhářským útokem ve Vítkově, a byla proto k myšlence represe radikálních názorových skupin poměrně tolerantní. Postupně se však ukázalo, že pravicovými extremisty to nekončí a za vyjádření politického názoru putoval do vězení tykadlový zločinec Roman Smetana, a to po procesu, který byl veřejností oprávněně vnímán jako travestie a výsměch spravedlnosti, když nezávislou soudkyní mu byla manželka jednoho z pomalovaných. Jde tu o klasický efekt slippery slope, a navzdory setrvalé propagandě aktivistických masmedií, zejména veřejnoprávních, to lidem postupně došlo.

Rovněž se změnil pohled na romskou problematiku, která přestala být agendou okrajových skupin, ale mnohatisícových protiromských demonstrací na Šluknovsku a v Českých Budějovicích se zúčastnili lidé, kteří po stránce politického názoru představují spíše než neonacistickou úchylku solidní střed, nebo, jak by řekl někdejší premiér, vepřo-knedlo-zelo.

Česká republika roku 2014 je tedy značně jiná než o čtyři až pět let dříve, a bojující demokracie nyní stojí proti podstatně silnějšímu nepříteli, jehož si dokázala vytvořit, vyškolit a po serii odškodňovacích řízení jej vybaví nezanedbatelnými finančními prostředky. Neonacisté nyní vědí co, vědí jak a mají k tomu potřebné zázemí, a dokáží-li se konečně zbavit neschopného vedení své vlajkové Dělnické strany sociální spravedlnosti, stanou se v příštím období relevantní politickou silou, která nebude mít problém sbírat hlasy v širokém spektru od fundamentalistů z Národního odporu přes nespokojené příznivce Úsvitu po zklamané dnešní voliče Babišovy – přesně tak, jako je tomu v jiných srovnatelných zemích, ve Francii, v Maďarsku nebo na Slovensku. Čeká je cesta nejprve přes procento, pak přes pět procent a v konečné fasi možná i do vlády.

Ostatně soudím, že to bude užitečná lekce: čím dřív si politický establishment uvědomí, že s oposicí je nutné bojovat u voleb a ne v soudní síni, tím lépe.

22 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 5835

Nejvyšší soud dnes ve veřejném zasedání rozhodl, že kterýsi nižší soud pochybil při rozhodování o tom, zda má být notorickému obviněnému Ivo Rittigovi zakázáno vycestovat do zahraničí. Řečený byl mezitím již potřetí zadržen a přinucen přenocovat v policejní cele, načež byl, stejně jako v obou předchozích případech, propuštěn: policii se ani tentokrát nepodařilo uspět ve snaze dostat ho do vazby. Těžko si za těchto okolností představit něco absurdnějšího než rozhodování o návrhu, který byl dnes v Brně předmětem projednávání.

Pokud jde o mediálně exponované případy, smysl trestního řízení je v této zemi obrácen zcela naruby a místo aby konání OČTŘ směřovalo k dopadení, usvědčení a odsouzení pachatele, vše se soustřeďuje na přesvědčování státního zastupitelství a následně soudu, že obviněný patří do vazby. Podaří-li se to (jako, příkladmo, v kausách Rath nebo Nagyová), je dosaženo saturace veřejného sentimentu a zbytek trestního řízení jeví se být jen nepodstatným korolárem či apendáží rozhodování o vazbě. Ostatně jeho průměrná délka v těchto případech pravidelně přesahuje délku jednoho volebního období, někdy i několikanásobně (Uzunoglu, H-systém, Berkův gang), a nemá přece smysl připravovat politické body pro konkurenci.

Není to jediná situace, kdy se v této zemi věci dějí naruby: policie nedohlíží na bezpečnost silničního provozu, ale na to, zda auta mají lékárničky vybavené certifikovanými nůžkami a jestli řidiči na zcela bezpečných a přehledných úsecích nepřekračují absurdně nízko stanovené rychlostní limity. A podobně i mimo právo: k volbám nechodíme vybrat ty, které bychom si přáli, ale vykroužkovat z kandidátek aspoň ty největší grasly a gaunery.

Arci zpět do cel: Dalším vděčným představením jsou policejní razie, lhostejno zda u subjektů veřejných nebo soukromých. To vše naprosto bez ohledu na výsledek, který, jak řečeno shora, stejně přijde za pět až deset let, optimálně; neoptimálně nikdy.

Dosud byly tyto razie pořádány zejména v předvolebním období, což se mi jeví nepříliš důmyslným. Existují roky, kdy nejsou ani jedny volby, a v jiných se volí třeba i třikrát. Proto bych se přimlouval za optimalisaci policejní taktiky: razie by se konaly pravidelně například dvakrát ročně. Obvinění by si na ten den přichystali teplé prádlo a bezpečně zazálohovali počítačová data, a už by jen čekali, kdy si pro ně přijde komando v kuklách.

Anebo, aby se ušetřily náklady za mzdy a pohonné hmoty, mohli by se i s počítači a dokumenty dostavit na policii sami. Tam by je jen zapsali, zajištěný materiál by se nasoukal do igelitových pytlů, zapečetil a uložil do skladu a obviněné by ubytovatelé rozdělili do cel, kde by bez stresu vyčkali uplynutí lhůty k zajištění a buď se vrátili domů, nebo, pokud by na ně padla nepřízeň osudu a špatná nálada nikomu neodpovědného a nepředvídatelného soudce, byli by předáni do vazební věznice.

9 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 2752

Poslyšte rozsudek jménem republiky: Za prvé: obžalovaný Josef Novák se neuznává vinným zločinem krádeže podle § 205 odst. 4 písm. c) trestního zákoníku. Za druhé obžalovaný: Josef Novák se nezprošťuje obžaloby z tohoto zločinu, neboť senát Okresního soudu v Oslově nad Blblavou nedospěl k žádnému závěru ohledně jeho viny.

Nesmyslné? Ano, avšak naprosto ekvivalentní tomu, co před chvílí předvedla v přímém přenosu poslanecká sněmovna. Ta v rozporu s výslovnou dikcí § 16 odst. 2 jednacího řádu nepřijala žádné usnesení o odvolání Miroslava Kalouska proti rozhodnutí mandátového a imunitního výboru v kause komunistický físl.

Podle mého právního názoru je projednání bodu zmatečné a bude nutné je zopakovat s takovou procedurou, která jiný výsledek než jednu ze čtyř alternativ předpokládaných jednacím řádem nepřipustí (a je otázkou, zda toho lze vůbec dosáhnout, pokud není fikce přijetí některého ze čtyř typů usnesení pro takový případ zakotvena přímo v jednacím řádu). V tuto chvíli však každopádně zůstává usnesení výboru nepravomocné a nevykonatelné a Kalousek se nemusí ani omlouvat, ani platit.

1 komentář
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 2272

K sepsání této poznámky mne inspiroval článek na serveru Antifa. Aniž bych byl na Hatecore subkulturu odborníkem, troufám si tvrdit, že text obsahuje tolik faktických nepřesností, že věcně nestojí za pozornost: je to obvyklý antifácký žalobníkův deníček, zaměřený spíše na stmelení bojové morálky mužstva než na analysu dostupných informací.

Zaujala mne v něm arci jedna pasáž, týkající se procesu Power a provozovatelů někdejšího Hatecore Shopu (překlepy a pravopisné chyby opraveny):

Jediní, pro koho mohl Hatecore Shop fungovat jako zlatý důl, bylo nejprve advokátské duo Klára Slámová a Kolja Kubíček a posléze i šikovný brněnský advokát Robert Cholenský, původně z Ligy lidských práv, který byl možná z počátku veden i idealistickou představou pomoci nespravedlivě stíhaným. Nakonec ale z lidí kolem Hatecore Shopu vytahal značné sumy peněz i za takové absurdity jako jím psané nic neříkající posudky neonacistických nahrávek prodávaných v obchodě. Přičemž musel dobře vědět, že i kdyby jeho posudky vyznívaly jednoznačně ve prospěch distributora, neměly by v případném trestním stíhání zásadní váhu.

Představa, že by obhájce mohl jako důkaz předložit vlastnoručně zhotovené posudky hudebních nahrávek, budí úsměv, a samozřejmě tomu tak není, milé děti: dodány byly posudky z Německa, které si obžalovaný za situace, kdy nebyl s to získat závazná a relevantní stanoviska českých znalců, opatřil a dal přeložit, a zaplacená částka se týká jejich překladu do češtiny soudním tlumočníkem. Takové posudky jsou důkazně vysoce relevantní, neboť podpora a propagace je úmyslný trestný čin a pokud obžalovaný toto skutečně učinil – a je schopen to prokázat –, stěží může soud dovozovat, že by měl v úmyslu jakékoli nedovolené hnutí propagovat.

To však pomiňme, hlavní líčení v kause Power je veřejné a každý se může přesvědčit, co se při něm děje a bude dít (a o jeho nadcházející závěrečné fasi budeme podrobně informovat i na tomto blogu). Zajímavější je pro mne tvrzení, že obhájci jen tahají z osob obviněných z extremistických zločinů peníze, aniž by, jak je implikováno, pro ně něco užitečného vykonali.

Ze strany Antify je takové tvrzení pochopitelné, protože je v souladu s jejím záměrem škodit neonacistům: kdo uvěří a obhajoby prostřednictvím zvoleného obhájce se vzdá – což novelisované znění trestního řádu u nevazebně stíhaných umožňuje –, bude tím snáz a tím přísněji odsouzen.

Skutečnost je ovšem jiná: jak prokazuje statistika několika desítek obviněných extremistů, jejichž kausami jsem se, většinou i na tomto blogu, zabýval, ve všech případech, kdy měl obviněný minimálně po část řízení kvalitního obhájce se zkušenostmi s obhajobou extremistické trestné činnosti, podařilo se mu dosáhnout zprošťujícího rozsudku, kdežto obhajoval-li se sám, ve většině případů skončil pravomocně odsouzen, i když se provinil třeba jen prodejem odznáčků s runovými nebo pohanskými symboly. Prakticky jedinou výjimkou jsou dva odsuzující rozsudky, kdy během dovolací lhůty přišla Klausova amnestie a nebylo tedy rozumné dovolání podávat.

V čem je obhajoba tak účinná a proč je bez ní obviněný skoro vždy ztracen?

Zkušenost ukazuje, že soudci nesoudí podobné případy rádi, protože jsou vystaveni dilematu: na jedné straně si uvědomují, že obžalobou je jen plněna společenská a politická objednávka a mají tedy před sebou nevinného člověka, na druhé straně se bojí rozhodnout ve prospěch obžalovaného, protože se děsí představy, že by své jméno a fotografii druhý den našli na stránkách Mladé fronty s obviněním z nadržování militantním pravicovým extremistům, s nevyřčenou douškou, že tričkem nebo samolepkou to začíná a Vítkovem a popálenou Natálkou to končí.

Obhájce je tím, kdo je schopen soudcovo rozhodování zvrátit, protože jednak dokáže presentovat důkazy v klientův prospěch (které by jinak soud buď vůbec nepřipustil nebo pominul), jednak vytváří hrozbu, že odvolací soud rozsudek zruší s takovým odůvodněním, které bude soudci na I. stupni znít v uších ještě za pět let, tak jako se stalo soudkyni Obvodního soudu pro Prahu 2 Daniele Reifové.

A že je obhajoba drahá? Je, ovšem zkuste si přijít za jiným specialistou, třeba malířem pokojů nebo automechanikem, a požádat ho, zda by vám pro dobrou věc nepřišel bezplatně vymalovat byt nebo vám gratis neopravil auto. Advokacie je nákladná záležitost, a je-li advokát nucen jezdit k úkonům trestního řízení třeba na trase Brno-Praha, padne na to celý jeden pracovní den, a těch je v měsíci jen něco málo přes dvacet. Mnozí navíc nevědí, že když řízení skončí ve prospěch obviněného, dostane klient vše, co advokátovi zaplatil, cca za půl roku zpět od ministerstva spravedlnosti.

Optimální by bylo, kdyby obhajobu obviněných pomáhali financovat ti, kteří právě na to inkasují nemalé prostředky jak od státu, tak z různých soukromých fondů, notabilně Liga lidských práv. Její postoj byl však až dosud jednoznačný: peníze sice dostáváme, ale těm, kdo s námi nesouzní ideově, nepomůžeme ani tiskovou zprávou, natož penězi! Buďte sluníčkoví, milujte Havla, podporujte to, co my, a pak se můžete přihlásit o naši pomoc. Lidská práva v pojetí Ligy svědčí totiž jen někomu a jen někdy.

23 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 3834

Přiznám hned zkraje, že k brněnskému nádraží mám ambivalentní vztah. Za nějakých 25 let, co jej poměrně pravidelně používám, sleduji jeho změny, jež bych, jít o člověka, připodobnil k proměně veselého svatebčana s lahvinkou v podpaždí v somrujícího, dotěrného a permanentně nalitého bezdomovce: co je v malé míře mile šmrncovní a šarmantní, stává se ve větší dávce nesnesitelným a odpudivým.

Užívaje služeb této instituce posledně, což bylo shodou okolností před několika dny, z někdejších půvabů nádražních parafernálií nepozoroval jsem již téměř ničeho: Myší díra – zvlášť bylo-li po deváté večer – mi přišla víc jako sluj loupežníků než jako ctihodný podchod, povrch do oblouku tvarovaných peronů nezdál se mi mít nic společného ani s geometrickou rovinou, ani s bezpečným prostorem pro pohyb opěšalých osob, průčelí nádražní budovy, včetně schodiště, jevilo se být do místa čerstvě přeneseno odkudsi snad z Pripjati.
Brněnským mocipánům se tedy podařilo to, oč zřejmě roky usilují, a odsun nádraží na jih směrem ku Zvonařce, odporné již jaksi dědičně, učinili nakonec i mně alternativou přinejmenším plausibilní, ne-li přímo vítanou, dotlačivše mne do posice, že budu s odsunem srozuměn: ať si pro-mě-za-mě ten nádr přesunou třeba ke všem čertům, hlavně že už bude pryč!
Přesto je mi i jako Pražanu pozdvihnouti obočí nad tím, co se děje kolem přípravy místního referenda, kdy samospráva postupuje ruku v ruce s krajským soudem a tak jako vlk beránka ve známé Krylovově bajce, staví organisátory referenda před stále horší podmínky: ať donesou kolik chtějí podpisů, vždy se jich podaří vyřadit tolik, aby počet požadovaný pro uspořádání plebiscitu současně s nadcházejícími volbami nepostačoval: kdyby to nešlo jinak, prostě se řekne, že tohle P má moc krátkou nožku a tady chybí nad j tečka, případně že je v adrese přehozeno číslo popisné a orientační.
Což by se nebylo stalo, kdyby v presidentských volbách neustoupili Vojtěch Šimíček a jeho tři nestateční spoluhlasující politické objednávce establishmentu a nebyli posvětili svévolnou manipulaci s Okamurovými podpisovými archy, včetně arbitrárního přezkumu podpisových záznamů ministerstvem vnitra. Co šlo v celostátním měřítku, o to snáz se dá replikovat v komunálu. A skoro bych řekl, že to není to poslední, co nás všechny Šimíčkova touha po taláru ústavního soudce bude stát.
14 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 4906