Autorem blogu je 
Server Romea.cz zveřejnil překvapivě umírněnou a rozumnou úvahu Markuse Papeho nazvanou Soud s údajným tvrdým jádrem Národního odporu pokračuje. Pape v ní patrně poprvé ve veřejném prostoru připouští, že serie politických procesů s pravicovými extremisty
nevede k očekávanému výsledku a bojující demokracie, v níž, zdá se, osobně stále pevně věří, stojí tváří v tvář potupné porážce.
Pomiňme některé faktické chyby, které jsou nutným důsledkem toho, že autor vychází toliko z dokumentů, které jsou veřejně přístupné – převážně na mém blogu – a z návštěv soudních jednání: nikdo z obviněných mu kompletní spisovou dokumentaci nezpřístupní a tak se určitým nepřesnostem nelze vyhnout.
Jádro jeho úvahy je arci správné: politické procesy se vymkly svým osnovatelům z rukou a obecně se ukázaly být slepou cestou; ti, proti nimž jsou zaměřeny, z nich vycházejí jako vítězové, po úspěšném soudním sporu zkušenější, odhodlanější a silnější než předtím. Slovy Pavla Kamase, po vyhraném sporu přidávají plyn a zařazují dvojku.
Dlouho to vypadalo jako ztracená bitva, zejména když Ústavní soud nejprve brutálně potlačil svobodu slova v judikátu o trestnosti číslovky 88
a poté se v ostudném nálezu sp. zn. IV. ÚS 2011/10 přihlásil ke konceptu bránící se demokracie. Poté však přišla pomoc z míst, odkud ji málokdo čekal, od obecných soudů, které odmítly novou judikaturu aplikovat a postavily se na obranu demokratických hodnot.
Jmenujme na tomto místě jen několik přelomových rozsudků: Městský soud v Brně a soudce Michal Kabelík, který odmítl odsoudit aktivistu jen proto, že měl tričko s extremistickou
symbolikou, v níž bývalý znalec Ivo Svoboda objevil závadový diskurs. Okresní soud v Berouně a soudce Michal Pařez, který odmítl projednat obžalobu na Jana Šinágla týkající se alternativního hodnocení Protektorátu. Okresní soud v Mostě, soudce Pavel Plch a známá kausa závadového mávání. Překvapivě však i komunistická soudkyně téhož soudu Bohumila Huňáčková, která navzdory dvěma znaleckým posudkům neodsoudila Lucii Šlégrovou za její projev. Podobně Obvodní soud pro Prahu 1 a první zprošťující rozsudek v kause samolepek (soudkyně Dana Šindelářová) a také Městský soud v Praze, který se zastal aktivistek Resistance Women Unity (soudce Václav Kašík). Nejnověji pak brněnští soudci Martin Hrabal a Dagmar Bordovská v kausách Hitlerovy projevy, resp. prvomájový řečník. Přitom stačilo málo, okopírovat judikaturu Ústavního soudu a prohlásit, že demokracie se musí proti svým nepřátelům bránit.
K obratu přispěla i změna celkové nálady ve společnosti. Ta byla v letech 2008 a 2009 rozjitřena jednak Pochodem na Janov, jednak žhářským útokem ve Vítkově, a byla proto k myšlence represe radikálních názorových skupin poměrně tolerantní. Postupně se však ukázalo, že pravicovými extremisty
to nekončí a za vyjádření politického názoru putoval do vězení tykadlový zločinec
Roman Smetana, a to po procesu, který byl veřejností oprávněně vnímán jako travestie a výsměch spravedlnosti, když nezávislou soudkyní mu byla manželka jednoho z pomalovaných. Jde tu o klasický efekt slippery slope, a navzdory setrvalé propagandě aktivistických masmedií, zejména veřejnoprávních, to lidem postupně došlo.
Rovněž se změnil pohled na romskou problematiku, která přestala být agendou okrajových skupin, ale mnohatisícových protiromských demonstrací na Šluknovsku a v Českých Budějovicích se zúčastnili lidé, kteří po stránce politického názoru představují spíše než neonacistickou úchylku solidní střed, nebo, jak by řekl někdejší premiér, vepřo-knedlo-zelo.
Česká republika roku 2014 je tedy značně jiná než o čtyři až pět let dříve, a bojující demokracie nyní stojí proti podstatně silnějšímu nepříteli, jehož si dokázala vytvořit, vyškolit a po serii odškodňovacích řízení jej vybaví nezanedbatelnými finančními prostředky. Neonacisté
nyní vědí co, vědí jak a mají k tomu potřebné zázemí, a dokáží-li se konečně zbavit neschopného vedení své vlajkové
Dělnické strany sociální spravedlnosti, stanou se v příštím období relevantní politickou silou, která nebude mít problém sbírat hlasy v širokém spektru od fundamentalistů z Národního odporu přes nespokojené příznivce Úsvitu po zklamané dnešní voliče Babišovy – přesně tak, jako je tomu v jiných srovnatelných zemích, ve Francii, v Maďarsku nebo na Slovensku. Čeká je cesta nejprve přes procento, pak přes pět procent a v konečné fasi možná i do vlády.
Ostatně soudím, že to bude užitečná lekce: čím dřív si politický establishment uvědomí, že s oposicí je nutné bojovat u voleb a ne v soudní síni, tím lépe.
Důležité upozornění!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Papeho soudnička aneb Proč bojující demokracie nevítězí
- Autor: Tomáš Pecina
- Kategorie: Úvahy a komentáře
- Počet zobrazení: 6282
Komentáře
netmedium.cz/.../...
No právě. Podle STEMu momentálně na 16,8 %.
Další potenciální obvody pro kandidáta IvČRN jsou Teplice a ten brněnský obvod, ve kterém stojí mešita.
RSS kanál komentářů k tomuto článku