Vzdor nadpisu se v tomto postu nebudeme hlouběji obírat bosonožským případem, kdy patnáctiletá dívka usekla o pět let mladší poškozené sekerou prst (opustivše thema s konstatováním, že v oblasti Kohoutovic a Bosonoh mají patrně hodně husté patnáctky a že děvčeti několikaletý pobyt v zamřížovaném prostředí jen prospěje: je to rozhodně optimální místo pro kultivaci její duševní úchylky). Jde nám o jediný aspekt kausy, totiž o naprosto nelogickou, excesivní právní kvalifikaci skutku jako pokusu vraždy.

Není to arciť první případ, kdy policie se souhlasem státního zástupce nakvalifikuje skutek účelově výš, než odpovídá jeho povaze. Nejznámějším případem je vítkovské žhářství, což bylo obecné ohrožení ve druhém odstavci se sazbou osm až patnáct let, žalované a odsouzené však jako pokus vraždy, což umožnilo uložit pachatelům výjimečné tresty. Flagrantní abusus a politicky motivovaný rozsudek.

Podobně případ opilce Janouška. Tam byla motivem vyšší kvalifikace, než odpovídá okolnostem, možnost využít proti obžalovanému odposlechy, což náš benevolentní trestní řád v případě pouhého těžkého ublížení na zdraví nedovoluje, ale u pokusu vraždy to možné je. A i když soud excesivní kvalifikaci odmítne, na použitelnost důkazů to nemá vliv, protože ta se odvíjí nikoli od rozsudečného, nýbrž od prvotního (policejního) a posléze žalobního právního posouzení skutku.

Našli bychom i další příklady, kdy bylo pro OČTŘ výhodné kvalifikovat nepřiměřeně až fantasmagoricky, např. z důvodu snazšího odůvodnění prodloužení vazby.

Pokud jde o vazbu a o rozsudek, k deficitu ústavnosti nedochází, protože v obou případech rozhoduje soud a případná nesprávná právní kvalifikace nemá na práva obviněného vliv. Jinak je tomu však u přípustnosti zvlášť invasivních důkazních prostředků, notabilně odposlechů. Ty sice nařizuje soud, ale stane-li se tak na základě nepřiléhavé právní kvalifikace, obviněný nemá možnost, jak tomu v řízení před soudem čelit. A už vůbec nemůže nic dělat proti tomu, jsou-li odposlechy použity v jiném řízení. Soud nemůže důkaz odmítnout s odůvodněním, že nesouhlasí s právní kvalifikací skutku, a důkazy nelze zpětně zneplatnit ani po rozsudku.

Deficit ústavnosti je tu zřejmý: přípustnost důkazů používaných k usvědčení obviněného, a tedy otázka, která se bytostně dotýká sfery jeho ústavních práv, se tu odvíjí od úvahy státního zástupce, která je sice soudem formálně přezkoumávána, avšak obviněný není oprávněn na tomto přezkumu nijak participovat a procesně do něj svými návrhy a argumenty zasahovat, a nemá ani možnost, jak svá práva ochránit následně, protože opravný prostředek proti nadměrné právní kvalifikaci skutku v obžalobě náš právní řád nezná.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)