K sepsání této poznámky mne inspiroval článek na serveru Antifa. Aniž bych byl na Hatecore subkulturu odborníkem, troufám si tvrdit, že text obsahuje tolik faktických nepřesností, že věcně nestojí za pozornost: je to obvyklý antifácký žalobníkův deníček, zaměřený spíše na stmelení bojové morálky mužstva než na analysu dostupných informací.

Zaujala mne v něm arci jedna pasáž, týkající se procesu Power a provozovatelů někdejšího Hatecore Shopu (překlepy a pravopisné chyby opraveny):

Jediní, pro koho mohl Hatecore Shop fungovat jako zlatý důl, bylo nejprve advokátské duo Klára Slámová a Kolja Kubíček a posléze i šikovný brněnský advokát Robert Cholenský, původně z Ligy lidských práv, který byl možná z počátku veden i idealistickou představou pomoci nespravedlivě stíhaným. Nakonec ale z lidí kolem Hatecore Shopu vytahal značné sumy peněz i za takové absurdity jako jím psané nic neříkající posudky neonacistických nahrávek prodávaných v obchodě. Přičemž musel dobře vědět, že i kdyby jeho posudky vyznívaly jednoznačně ve prospěch distributora, neměly by v případném trestním stíhání zásadní váhu.

Představa, že by obhájce mohl jako důkaz předložit vlastnoručně zhotovené posudky hudebních nahrávek, budí úsměv, a samozřejmě tomu tak není, milé děti: dodány byly posudky z Německa, které si obžalovaný za situace, kdy nebyl s to získat závazná a relevantní stanoviska českých znalců, opatřil a dal přeložit, a zaplacená částka se týká jejich překladu do češtiny soudním tlumočníkem. Takové posudky jsou důkazně vysoce relevantní, neboť podpora a propagace je úmyslný trestný čin a pokud obžalovaný toto skutečně učinil – a je schopen to prokázat –, stěží může soud dovozovat, že by měl v úmyslu jakékoli nedovolené hnutí propagovat.

To však pomiňme, hlavní líčení v kause Power je veřejné a každý se může přesvědčit, co se při něm děje a bude dít (a o jeho nadcházející závěrečné fasi budeme podrobně informovat i na tomto blogu). Zajímavější je pro mne tvrzení, že obhájci jen tahají z osob obviněných z extremistických zločinů peníze, aniž by, jak je implikováno, pro ně něco užitečného vykonali.

Ze strany Antify je takové tvrzení pochopitelné, protože je v souladu s jejím záměrem škodit neonacistům: kdo uvěří a obhajoby prostřednictvím zvoleného obhájce se vzdá – což novelisované znění trestního řádu u nevazebně stíhaných umožňuje –, bude tím snáz a tím přísněji odsouzen.

Skutečnost je ovšem jiná: jak prokazuje statistika několika desítek obviněných extremistů, jejichž kausami jsem se, většinou i na tomto blogu, zabýval, ve všech případech, kdy měl obviněný minimálně po část řízení kvalitního obhájce se zkušenostmi s obhajobou extremistické trestné činnosti, podařilo se mu dosáhnout zprošťujícího rozsudku, kdežto obhajoval-li se sám, ve většině případů skončil pravomocně odsouzen, i když se provinil třeba jen prodejem odznáčků s runovými nebo pohanskými symboly. Prakticky jedinou výjimkou jsou dva odsuzující rozsudky, kdy během dovolací lhůty přišla Klausova amnestie a nebylo tedy rozumné dovolání podávat.

V čem je obhajoba tak účinná a proč je bez ní obviněný skoro vždy ztracen?

Zkušenost ukazuje, že soudci nesoudí podobné případy rádi, protože jsou vystaveni dilematu: na jedné straně si uvědomují, že obžalobou je jen plněna společenská a politická objednávka a mají tedy před sebou nevinného člověka, na druhé straně se bojí rozhodnout ve prospěch obžalovaného, protože se děsí představy, že by své jméno a fotografii druhý den našli na stránkách Mladé fronty s obviněním z nadržování militantním pravicovým extremistům, s nevyřčenou douškou, že tričkem nebo samolepkou to začíná a Vítkovem a popálenou Natálkou to končí.

Obhájce je tím, kdo je schopen soudcovo rozhodování zvrátit, protože jednak dokáže presentovat důkazy v klientův prospěch (které by jinak soud buď vůbec nepřipustil nebo pominul), jednak vytváří hrozbu, že odvolací soud rozsudek zruší s takovým odůvodněním, které bude soudci na I. stupni znít v uších ještě za pět let, tak jako se stalo soudkyni Obvodního soudu pro Prahu 2 Daniele Reifové.

A že je obhajoba drahá? Je, ovšem zkuste si přijít za jiným specialistou, třeba malířem pokojů nebo automechanikem, a požádat ho, zda by vám pro dobrou věc nepřišel bezplatně vymalovat byt nebo vám gratis neopravil auto. Advokacie je nákladná záležitost, a je-li advokát nucen jezdit k úkonům trestního řízení třeba na trase Brno-Praha, padne na to celý jeden pracovní den, a těch je v měsíci jen něco málo přes dvacet. Mnozí navíc nevědí, že když řízení skončí ve prospěch obviněného, dostane klient vše, co advokátovi zaplatil, cca za půl roku zpět od ministerstva spravedlnosti.

Optimální by bylo, kdyby obhajobu obviněných pomáhali financovat ti, kteří právě na to inkasují nemalé prostředky jak od státu, tak z různých soukromých fondů, notabilně Liga lidských práv. Její postoj byl však až dosud jednoznačný: peníze sice dostáváme, ale těm, kdo s námi nesouzní ideově, nepomůžeme ani tiskovou zprávou, natož penězi! Buďte sluníčkoví, milujte Havla, podporujte to, co my, a pak se můžete přihlásit o naši pomoc. Lidská práva v pojetí Ligy svědčí totiž jen někomu a jen někdy.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)