Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Úvahy a komentáře

Prostý Čech, k jehož dobrým vlastnostem vždy patřil odpor k hujerům a patolízalům a který nechodil pro ostřejší, leč výstižné slovo daleko, kdysi pravíval, že když někdo zastává funkci v komunistické straně, nemůže to být žádná malá svině. Malá svině arci není ani ústavní soudce Jan Filip, komunistický nomenklaturní kádr narychlo přeškolený na demokrata; je ostudou této země i jeho ústavního soudu, že takový bezcharakterní jedinec tam smí soudit, ale nerad bych se opakoval a obtěžoval své čtenáře lítostnými explikacemi, jež jsou vzhledem k naladění veřejnosti vůči bývalým komunistům v justici bezzubé: jediné, co nám zbývá, je soudruhu soudci Filipovi při každé vhodné příležitosti připomínat, co si o něm myslíme a za co jej považujeme.

Leč neodbočujme. Prvním mediálně exponovaným počinem J. Filipa v jeho funkci je včera vyhlášený nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 týkající se hromadných žalob na vrácení bankovních poplatků vybraných v souvislosti se spotřebitelskými úvěry. Případ jsem nesledoval podrobně, nicméně nález nemám za právě přesvědčivě odůvodněný, a dokážu si snadno představit, že jiný soudce zpravodaj, příkladmo Pavel Rychetský nebo Kateřina Šimáčková, by dospěl k opačnému závěru.

Kausa bankovních poplatků je význačná i tím, že jde o jeden z prvních případů, kdy advokátní kancelář využila pro nábor klientů taktiky krycího občanského sdružení, čímž pro forma vyhověla ethickým regulím, které advokátům zakazují aktivně oslovovat klientelu formou reklamy (o jejich smysluplnosti a účelnosti by se arci rovněž dalo široce debatovat, ale to je zase jiná právnická pohádka).

Na počátku stála praxe bank, které svým klientům vedle úroku z úvěru naúčtovaly nejrůznější poplatky, o jejichž existenci neměl klient v době uzavření úvěrové smlouvy ponětí, např. poplatek za vedení úvěrového účtu nebo za správu úvěru. A aby toho nebylo málo, minimálně některé banky tyto poplatky během smluvního vztahu jednostranně zvyšovaly.

To je marketingový trik, který nelze ani při nejlepší vůli označit za poctivý. Představme si, že by tak postupoval supermarket prodávající nábytek. V pondělí bychom tam nakoupili zboží za deset tisíc korun, za výhodné ceny, a ve středu by dorazila faktura na další dva tisíce za správu nákupu. Ale holenkové, vy jste snad nečetli naše všeobecné obchodní podmínky, kde se na straně šest pětibodovým písmem o tomto poplatku jasně hovoří? Vaše chyba.

Banky tedy klientům účtovaly poplatky za služby, které buď fakticky neposkytovaly vůbec (vedení účtu) anebo šlo o samozřejmou a nedílnou součást úvěrového obchodu (správa úvěru). Pod vlivem německé judikatury, která výběr takových poplatků označila za nepřípustný, se klienti českých bank domáhali po svých bankách vrácení těchto poplatků, a včera u Ústavního soudu poprvé neuspěli.

Nález je sice relativně obsáhlý, ale pohříchu málo přesvědčivý.

Ústavní soud se předně pokusil zbavit povinnosti o sporu rozhodnout s poukazem na to, že se vesměs jedná o bagatelní částky a z bagatelních sporů zásadně nemůže vzejít porušení ústavních práv. Nález mimo jiné argumentoval tím, že soudy I. stupně rozsudky v bagatelních věcech nemusejí zevrubně odůvodňovat, takže by Ústavní soud musel dělat práci za ně a důvody rozhodnutí domyslet. Tak tomu ale není, a v této části připomíná nález produkty z doby vrcholného holländerovského svévolismu: k porušení základních práv dochází relativně velmi často právě v oblasti justičního bagatelna, protože právě tam je největší prostor, jak podnikatelé mohou využít oslabené možnosti právní obrany poškozených-spotřebitelů. Ostatně i nejvyšší soudy jiných zemí rozhodují o bagatelách relativně často a tyto případy, jsou-li typově významné, v rámci selekce nápadu aktivně vyhledávají.

Poplatková praxe bank se dotkla velkého počtu osob a rozměr řešené právní otázky rozhodně bagatelní není, neboť jde o to, zda soudy poskytnou nebo neposkytnou spotřebiteli ochranu před fraudulentním jednáním dodavatele-bankovního podnikatele. V pasáži věnované smluvnímu vztahu je nález zřejmě vůbec nejslabší. Principem ochrany spotřebitele je, že stát zasahuje do principem smluvní volnosti jinak ovládaných vztahů s cílem zabránit podnikateli v nepoctivém jednání, ve kterém by mu jinak zabránila samotná protistrana, pokud by jí byl plnohodnotný kontrahent a nikoli neinformovaný, zmatený, manipulovatelný a často i nedostatečně motivovaný spotřebitel.

V daném případě nelze rozumně pochybovat, že banky zneužily svého postavení a přiměly své klienty k uzavření smluv za horších podmínek, než jim presentovaly. Obecné soudy poškozeným klientům ochranu neposkytly a nápravu tedy mohl zajistit pouze Ústavní soud. Nejde tu o typický spor mezi socialisty, požadujícími ochranu občana na každém kroku, a liberály, ale o to, že jednání bank, ač nebylo klientům zcela skryto, bylo prima facie nepoctivé. Ústavní soud se této nepoctivosti bohužel zastal a dal tak bankám, ale i dalším podnikatelům, zelenou k vymýšlení nových triků, jak své zákazníky oškubat.

Podobná je situace u nákladů řízení. Tam Ústavní soud judikoval v přímém rozporu se svou vlastní přísudkovou judikaturou a umožnil advokátům zastupujícím banky dosáhnout za velký počet typově zcela identických sporů plné odměny. Asi aby si klienti bank lépe rozmysleli, než si příště troufnou podat na někoho mocného a bohatého žalobu.

46 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 6855

Má ještě smysl rozčilovat se nad úrovní soudců v této zemi? Znovu připomínat, že prestiž této profese je kdesi na úrovni metaře (a mnozí by ještě dodali, že metař aspoň dělá něco užitečného)? Patrně nemá, a je tím nepochopitelnější, proč byl šéf soudcovských quasiodborů Tomáš Lichovník navržen ústavním soudcem.

Leč neodbíhejme: jak referovala televise Nova, předseda sokolovského okresního soudu hájil svou soudkyni Ivanu Hovorkovou, která měla na chodbě soudní budovy urážet strany, těmito památnými slovy: Především musím zdůraznit, že doktorka Hovorková nikoho neurážela, nikomu nenadávala a už vůbec ne účastníkům. Výroky byly vyneseny neveřejně, v soukromí.

Jak dlouho ještě budeš zneužívat, Catilino, naší trpělivosti? Pomineme-li komický náboj výroku, který nemá daleko k onomu nadepsanému, nelze se nepozastavit nad neuvěřitelnou drzostí předsedy soudu, jenž v rozporu s ustanovením § 80 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, nařizujícím soudci i v občanském životě se zdržet všeho, co by mohlo narušit důstojnost soudcovské funkce, tvrdí, že pokud snad nadávky účastníkům padly mimo jednání, vlastně se nic nestalo.

To je arci systémový problém a nezbývá mi než znovu zopakovat, co jsem napsal již několikrát: na rozdíl od zesnulého Vojtěcha Cepla st. jsem se vždy domníval, že soudcovská nezávislost má svou nepopiratelnou hodnotu, ale ta je jen relativní a musí být poměřována i dalšími měřítky, která společnost na justici klade. Je pěkné, že máme o něco nezávislejší soudce než např. Slováci nebo Rusové, ale je-li naše justice naplněna personálním substrátem kvality toaletářka, opilec nebo laciný con artist (což řka, patřím směrem k Litoměřicím, jejichž soud se stal přímo symbolem soudcovské korupce), je takové soudnictví pro kočku úplně stejně jako to slovenské nebo ruské.

Pochopí už konečně někdo, že autorita soudce vyvěrá primárně z jeho osobních a morálních kvalit, a že moudrá společnost o úroveň svých soudců dbá tak, že profese soudce tam nezaujímá na žebříčcích pollsterů nejnižší, ale nejvyšší příčky? Neodvolatelní, hloupí a arogantní soudci, to je, bohužel, pro zájem spravedlnosti smrtící cocktail.

21 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 7108

Pětiletí co pětiletí se s železnou pravidelností pokouší Česká televise zopakovat to, co se jí kdysi, v r. 1968, náramně povedlo, totiž natočit seriál ze života pražských kriminalistů aspoň zpola tak dobrý, jako byli Hříšní lidé města pražského. Nikomu se to zatím nepodařilo: dnešní herci prostě nemají kvality Jaroslava Marvana, Josefa Bláhy nebo Františka Filipovského, dnešní hudební skladatelé neumějí to, co geniální Zdeněk Liška, a brilantní, psychologicky věrohodný scenář Jiřího Marka spolu s régií Jiřího Sequense je kombinace, která se od té doby nesešla a je dost možné, že ani nesejde.

Nová reinkarnace Hříšných lidí, seriál Případy 1. oddělení, z nichž jsem zhlédl jeden díl, mne zklamala jak umělecky, tak i odborně-právnicky – a to je důvod, proč se o serialu zmiňuji na tomto a nikoli na sousedním blogu.

Ohledně umělecké hodnoty se tedy omezme na konstatování, že tak špatně herecky obsazený (miscast) seriál aby jeden pohledal: charismatický Bolek Polívka hraje pedantského starého vyšetřovatele, jednoduchý Ondřej Vetchý inteligentního policistu a Miroslav Vladyka byl obsazen do jakési zábavné figurky, která nemá s policií společného vůbec nic. Dialogy jsou ploché, kamera nudná, hudba instantně zapomenutelná.

Právně je arci seriál, soudě dle zmíněného jediného dílu, celkem věrný, neboť díky tomu, že na jeho přípravě participovali skuteční kriminalisté, pronikla do něj esence policejního myšlení a logiky. Pomiňme pokusy používat v dialozích policajtský slang, které vyznívají lehce trapně, a soustřeďme se na vyšetřovací techniky a taktiku.

Ve dílu nazvaném Hodinka k dobru jde o volnou rekonstrukci nájemní vraždy mladé dívky zosnované majitelem domu Zdeňkem Bruthansem, tedy o materii všeobecně známou. Policisté k vyšetřování přistupují methodou podezřelého už máme, tak ho zmáčkneme a třeba se přizná, státní zástupkyně není orgánem dozorovým, ale pouhým submisivním poslíčkem tlumočícím přání vyšetřovatelů soudu (který samozřejmě automaticky vyhoví, jde přece o vraždu!), a co mne zaujalo vůbec nejvíc, v celém případu se nevyskytuje ani jeden obhájce. Ačkoli je jasné, že v případě podezření z vraždy jsou dány podmínky nutné obhajoby, policisté klidně vyslýchají bez jeho přítomnosti, a vrcholem je, když po zadržení (falešného) podezřelého udělají v jeho bytě prohlídku, aniž by mu umožnili se jí zúčastnit, a ještě si pochvalují, že jeho manželka by jim jakýkoli kompromitující materiál svědčící proti manželovi, kterého nenávidí, ráda sama vydala. Že by takový předmět nemohl být vůbec použit jako důkaz u soudu, ani policii, ani tvůrce seriálu sebeméně nezneklidňuje.

Toť v kostce celé policejní myšlení, o kterém jsem psal na svých blozích mnohokrát: policista nejlépe ví, co na sprostého podezřelého platí, a každý pokus o jeho obhajobu je téměř tak zavrženíhodný jako samotný zločin.

Aktualisováno.
Ač obvykle nedivák (po vzoru nekuřák), zkonsumoval jsem mezitím i ostatní díly. Serialu jsem lehce křivdil z hlediska umělecké kvality, onen díl je patrně nejslabší, některé jiné jsou naopak docela zdařilé. Avšak co jsem napsal o policejní mentalitě, platí vrchovatě. A mimochodem, i na obhájce (resp. spíš obhájce) se v jednom dílu dostane: nad takovým musí srdce Karla Čermáka poskočit radostí, protože vyšetřování neztěžuje, pochvaluje si, jak rychle byl jeho klient dopaden a nakonec mu poradí, aby se přiznal i ke skutku, který nespáchal. Takový by to v Komoře dotáhl daleko, možná až do kárného senátu, po bok velikána advokátské ethiky (a podnikatele v podvodných arbitrážích) Tomáše Sokola!

35 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 11055

Nechápu to. Chrastavský atentátník Pavel Vondrouš na veřejnosti zaútočil na presidenta Klause kuličkovou pistolí, za což byl pravomocně odsouzen pro trestný čin a od soudu odešel s podmínkou.

Ministr Miroslav Kalousek na veřejnosti zfackoval drzého spratka, a dostal v přestupkovém řízení tisíc korun pokuty.

Ústecký herec Jiří Maryško nafackoval radnímu Eichlerovi, opět veřejně, leč ani on před soud nepůjde.

Nerozumím tomu, v čem je Vondroušův čin tak strašný, že musel být posouzen (a odsouzen) jako přečin násilí proti úřední osobě, jestliže Kalouskovo i Maryškovo brachiální násilí zůstalo pouhým přestupkem.

Napadá mne, že hlavní rozdíl zřejmě spočívá ve statusu útočníka, resp. napadeného: i když už nejsme dobrých dvě stě padesát let nevolnými smraďochy a aspoň na papíře Ústavy a Listiny jsme si všichni rovni, v očích vrchnosti (a jí sloužících OČTŘ) zůstává stavovský rozdíl mezi dělníkem Vondroušem a hercem Maryškem nesmazatelný. Facka na ústeckém schodišti byla fackou mezi rovnými, a s jejím dárcem proto nemůže být naloženo stejně jako se sprostým poddaným Vondroušem.

14 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 5452

To je potom česká justice daleko shovívavější. Vezměme takového Jana Komárka, jehož obžaloba vinila z toho, že způsobil škodu téměř půl miliardy korun v souvislosti s nevýhodným nákupem elektřiny pro svého zaměstnavatele, Správu železniční a dopravní cesty. Nyní byl pravomocně zproštěn, a jak uvádí agenturní zpráva, Komárkovi podle HN nikdo neprokázal, že při podpisu kontraktu věděl o tom, že ceny ve smlouvě neodpovídají aktuálním tržním cenám. Bývalému řediteli prý pomohlo i to, že v zákoně o SŽDC ani ve vnitřních předpisech nic řediteli organizace nepřikazuje, aby s jejím majetkem hospodařil zodpovědně.

Poměry u Městského soudu v Praze znám dost dobře na to, aby mi bylo jasné, že tento rozsudek nebyl zadarmo (i když nebyl levný). A podobný výsledek čekám u Tomáše Kadlece, jenž rovněž, ve státních službách, zázračně zbohatl.

Kdyby pánové ukradli knedlík, byli by na tom hůř.

Můžeme však být klidní, spravedlnost zvítězí aspoň u komunistického prokurátora a vraha Heliodora Píky Karla Vaše. Bude degradován. Posmrtně.

14 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 5336