Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Úvahy a komentáře

Rozkošný skandálek kolem italské společnosti Hacking (aka Hacked) Team vydal plody formou 400 GB dat z firemních úložišť. Pro tento blog jsou nejzajímavější e-maily putující mezi milánskou centrálou a zaměstnanci českého distributora, společnosti BULL s. r. o., zejména pány Hlavsou a Martínkem.

Z komunikace je především zřejmé, že česká policie nebyla jediným zákazníkem, jemuž byly malwarové produkty přeprodávány. Proč je to zajímavé? Proto, že platí tzv. hackerský paragraf (§ 230 TrZ) a podnikání, o které se zde jedná, spadá bez větších diskusí pod jeho pátý odstavec, se sazbou od tří do osmi let. Podstatnou obchodu bylo, že zákazník dostal (relativně jednoduchou) aplikaci, jíž mohl ovládat napadená zařízení, a zároveň prostředky, jimiž mohl cílové počítače nebo mobilní telefony infikovat – v hackerské mluvě exploity. Ty byly až do r. 2012 publikovány na portálu, k němuž si zákazník za částky od několika tisíc euro ročně platil přístup, později, když se počet nových exploitů rapidně snížil, je za zhruba stejné peníze dostával formou periodických aktualisačních balíků. Životnost exploitu je přitom obecně krátká, spíše měsíce než roky, a zákazník, který přestane platit, bude brzy na suchu: zařízení oběti nedokáže účinně infikovat, ledaže by k němu měl fysický přístup.

Společnost BULL poslala do Itálie dokonce i seznam svých klientů, v excelové tabulce, ovšem v zašifrovaném zipu (např. tady), a z tohoto seznamu by bylo ihned zřejmé, komu se malware dodával, tedy zda podnikání BULLu bylo trestnou činností čili nic: připomínáme, že dodat podobný produkt jinému než oprávněnému odběrateli je trestné. Zda jsem heslo příslušného ZIPu prolomil a zda tedy vím, komu přesně bylo dodáváno, se ovšem – právě pro existenci hackerských paragrafů – milí čtenáři, nikdo, a najmě pak policie, nedoví (ty můj kvítku medový!), jen ať se policisté snaží sami. Je ostatně naivní myslet si, že by tito svérázní pomahači a ochránci stíhali svého vlastního dodavatele: to by se pak mohly na veřejnost dostat pěkné věci, namátkou seznam provisí, které byly za dodávky na policejním presidiu inkasovány. Policie bude nyní tyto výtečníky chránit i za cenu, že by měla zavřít všechny ostatní občany České republiky (ale jistě, klidně si věřte na pohádky o nezkorumpovaných policajtech: i takoví existují, ovšem stěží to ve službě dotáhli dál než na místní oddělení Pičín-město; kdekoli výše je korupce v policii prevalentní a pro příštích několik desítek let nevymýtitelná).

Čímž jsme u druhého aspektu, používání malwaru oprávněnými policejními útvary. Ústavněprávní rámec věci vymezuje čl. 2 odst. 2 Listiny, tedy že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. O způsob tu právě běží: není-li určitý modus invase do soukromí občana dovolen zákonem o policii nebo trestním řádem, je nepřípustný, a tuto nepřípustnost nemůže zhojit ani desatero soudních příkazů.

Jaké služby byly policii poskytovány, lze naznat nejlépe z hodnocení výsledků testů samotnou policií: i pokud bychom připustili, že policisté na všechno to, co pomocí malwaru zjišťovali nebo chtěli umět zjistit, dostali soudní příkaz, některé z těch věcí se pod příslušná ustanovení trestního řádu nevejdou, ani kdybychom zákon ohýbali kleštěmi na plech.

A další principiální otázkou je samotný akt infekce. Paragraf 158d trestního řádu dovoluje mnohé, nikoli však vše, a podobně jako v Německu, kde jsou affairy týkající se policejních trojanů téměř na denním pořádku, bude nutné judikatorně vymezit, jakými prostředky smí policie zasáhnout do technického zařízení podezřelého, už proto, že jednou infikované zařízení mohou pak využívat i jiní, nepolicejní hackeři, zejména pokud z Hacked Teamu unikly i zdrojové kody jejich přístupového softwaru a je tedy známo, kudy do napadeného hardwaru zadními vrátky vstoupit.

Aktualisováno.
Vzkaz pro medového kvítka: nakonec jsem své rozhodnutí změnil a abych ilustroval, s jakým materiálem a s jakými špičkovými bezpečnostními odborníky česká policie spolupracuje a za mé peníze obchoduje, sděluji, že heslo je skutečně složité, prakticky neprolomitelné: Pilsner.

42 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 10720

Těžký je úděl aktivistův.
Foto: Brněnský deník.

Ne snad tím, že proti blokujícím aktivistům zasáhla (pozorní čtenáři mého blogu jistě na několika fotografiích poznali Davida Navaru, jenž se po neúspěšném tažení proti našemu spolku a neúčinné agitaci u soudu vrhl takříkajíc na práci v terrainu, pročež mu v pátek bylo dopřáno seznámit se s tím brněnským velmi intimně). Zásah proti aktivistům byl zřejmě v pořádku, avšak k porušení zákona došlo označováním účastníků paintballovými kapslemi.

Zákon o policii neumožňuje potřísnit fysickým osobám za účelem budoucí identifikace oděv barvou, a zásada enumerativnosti veřejnoprávních pretensí (laicky: státní orgán smí činit jen to, co je mu výslovně zákonem dovoleno) tak činí z akce evidentní zneužití pravomoci. Nehledě na to, že takto označeným může vzniknout škoda, minimálně ve formě nutnosti nechat oděv vyčistit.

26 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 6002

Já vím, že ten titulek není moc zdařilý, protože ve skutečných gardnerovkách je v názvu vždy aliterace: příkladmo The Case of the Reckless Romeo, The Case of the Fatal Framing nebo moje oblíbená, The Case of the Avenging Ace. A další věcí je, že příběh tří exposlanců, kteří byli právě odškodněni, žádného Perry Masona nepotřebuje: všechno v něm je až neprávnicky jasné, nekomplikované a ve vší své trapnosti téměř predestinované.

Trapnost, to je základní pocit, kterým affaira tří korupčníků končí. Mandát je politické zboží, k jehož získání jsou potřeba peníze (a soudě podle některých mandátů, kupř. toho senátorského, který kdysi získal Vladimír Železný, jde o podmínku nejen nutnou, ale i postačující), a v logice věci je, že jeho ztráta bývá kompensována, což se nejčastěji děje přidělením sinekury, tzv. politické trafiky. Sinekuristů/trafikantů je v této zemi nepočítaně: členové mediálních rad, předseda ÚOOÚ, členové dozorčích rad státních, polostátních nebo městských akciovek, you name it. Objem práce marginální, odborné požadavky nulové, odpovědnost infinitesimální, plat nezanedbatelný.

Přidělení trafiky je nechutnost, ale udělat z 1000. opakovaní téhož trestný čin, jestliže 999 předchozích výskytů bylo OČTŘ přehlédnuto, to má znaky zjevné svévole, a svévolným v kvadrátu bylo vzetí obviněných do vazby. Proto je dobře, že Nejvyšší soud stíhání neumožnil, byť s odůvodněním kulhajícím na všechny paragrafy, a je nutné, aby – přes manifestní vnějškovou ošklivost tohoto procesu – ti tři neprávem stíhaní byli odškodněni.

Co nutné arci není, je tisková zpráva ministerstva, presumující, že srdce daňově-poplatníkovo by mělo zaplesat, jak málo za tuto chybu Ištvana a jeho teamu onen nyní zaplatí, aniž by ovšem specifikovala, jak levné by to celé bylo, kdyby se s právními experimenty nebylo začalo, anebo, jak zákon předpokládá, avšak činí tak žel formou mrtvé litery, kdyby náklady experimentace museli ze svého uhradit sami experimentátoři.

Nemohu si pomoci, celé mi to velmi připomíná případ exhejtmana Ratha a expremiera Nečase: je dobře, že prvně jmenovaného zavřeli a druze jmenovaného stíhají, ale daleko lépe by bylo, kdyby to bylo kvůli tomu, co oba spáchali, ne protože prohráli v navenek neviditelném politickém boji a pro své jednání si nezajistili dostatečné politické krytí.

27 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 6181

Čtvrtý senát Nejvyššího správního soudu patří tradičně k tomu nejhoršímu, co v této zemi ve správním soudnictví působí, ba troufám si tvrdit, že tupost jeho členů předčí i hodně špatné soudce krajských soudů – a že je to nějaká konkurence!

Březnovou cenu tohoto blogu za mimořádně počiny na poli českého práva Osel měsíce obdrželi soudci Jiří Palla, Aleš Roztočil a Dagmar Nygrínová za tuto, již starší, avšak nyní ve sbírce publikovanou, judikatorní nehoráznost. V ní sice navázali na prejudikaturu, ale tvořivě ji rozvinuli a dovedli do míst, kam se slušný soud vázaný imperativy spravedlivého procesu nikdy nemůže dostat.

Podle názoru tří shora jmenovaných oslů není doložená pracovní neschopnost obviněného z přestupku důvodem k odročení ústního jednání, protože jsou-li ve spisu důkazy o vině, postačí, zúčastní-li se jednání jeho zástupce. Zákon o přestupcích je přitom průzračně jasný a nekompromisní: podle jeho § 74 odst. 1 lze věc v nepřítomnosti obviněného z přestupku projednat jen tehdy, jestliže tento odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu.

Fakt, že řetězením lékařsky doložených omluv jsou přestupková řízení běžně vedena do prekluse, nemění ničeho na čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy ani na tom, že tuto pasáž Úmluvy je bez nejmenších pochybností třeba vztáhnout i na obvinění z přestupku. A kdyby snad oni tři mentally challenged, žel, v České republice do taláru oblečení jedinci byli schopni úvahy na vyšší než rudimentární úrovni, museli by se zeptat, zda je správný takový výklad zákona, podle něhož se přibráním zmocněnce (obhájce) obviněný vzdává práva osobní účasti na ústním jednání, a tedy, pokud by tohoto zmocněnce neměl anebo mu plnou moc např. v předvečer jednání odvolal (a po jednání případně opět udělil), ústní jednání by proběhnout nemohlo. Porušení práva na obhajobu jako z učebnice ústavního práva…

A ač jsem normálně k laureátům zdvořilý, tentokrát místo obligátní gratulace pouze poznamenám: hlouposti, tvé jméno je Palla, Roztočil, Nygrínová!

10 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 4531

Na Jiném právu píšeť Jan Vučka o zvláštnostech, které objevil, obíraje se trestními rozsudky v kause dopravní nehody Romana Janouška: text doporučuji, stojí za přečtení.

Dokazování v trestním řízení má vůbec svá špecifiká. Příkladmo platí nepsaná zásada, že důkazy navrhované obžalobou se zásadně připouštějí, kdežto u důkazů obhajoby se velmi pečlivě váží a zejména nemá-li obžalovaný obhájce, nebývá výjimkou jejich úplné zamítnutí. Je to logické: státní zástupce je jeden z nás, vlastně skoro soudce, kdežto obhájce, vyjma zvláštní obhajobu předstírající bytosti zvané ex offo, o níž arci tento text nebude, je nepřítel a profesionální kverulant, jemuž dlužno co nejrázněji zatnout tipec, protože se stejně před klientem jen předvádí, aby z něj vytáhl co nejvíc peněz na palmáre.

Připouštění a zamítání důkazních návrhů se řídí svérázně pojatou zásadou oportunity: provede se, co je v zájmu rychlého a snadného odsouzení obžalovaného, cokoli by mohlo tento proces narušit, se šmahem zamítá. Tak například v procesu Power soudkyně Okresního soudu Brno-venkov Lenka Nekudová zamítla téměř všechny návrhy, jimiž se obžalovaný Martin F. pokoušel prokázat, že učinil vše, co bylo v jeho silách, aby si ověřil, že provozem obchodu a organisací koncertů neporušuje zákon: důkazní návrhy obžaloby předtím akceptovala všechny, včetně prima facie nesmyslných, a tak před soudem během několik let trvajícího hlavního líčení defilovala pleïada roztodivných svědků, kteří nic neviděli a/nebo si nepamatovali, nikde nebyli a rozhodně nemohli ke zjištění skutkového stavu ani v nejmenším přispět, ale byli navrženi státním zástupcem a takový návrh je pro postkomunistického soudce svatý – o důkazech navržených obžalobou se nediskutuje, ty se prostě provedou. Důkazy navrhované obžalovanými přitom byly provedeny jen sporadicky, aby se neřeklo, přestože čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy stanoví zcela jasně, že každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě. Ale Bůh je vysoko, ESLP daleko…

Běžně je při dokazování k vidění i obcházení trestního řádu, jak o tom píše J. Vučka v případě předodposlechu zvuku zaznamenaného mobilním telefonem. Něco podobného jsme namítali v případě RWU, kde byly obviněným zabaveny počítače a mobily a znalec Jan Janka z nich extrahoval logy všech instantních komunikátorů, e-maily, SMSky atd. Na námitku, že jde o záznam telekomunikačního provozu, k jehož odposlechu nezískaly OČTŘ soudní příkaz, nadto za dobu daleko předcházející trestnímu řízení, soudkyně Daniela Reifová nereagovala, a jak víme, kvalitu obhajoby zhodnotila známým výrokem, že je jí obžalovaných líto, jak špatně je Robert Cholenský hájí. Naštěstí nebyla tím, kdo se smál naposled a nejlépe.

Ale vraťme se ke causes célèbres. Velmi kuriosní důkaz bude patrně proveden v případu obviněného exředitele Nemocnice Na Homolce Vladimíra Dbalého, totiž počítačový soubor, do něhož si obviněný zapisoval podrobnosti o své trestné činnosti. Mediální hodnota důkazu je ve vztahu nepřímé úměrnosti k jeho hodnotě procesní, jež je nulová: takový důkaz může být použit nejvýš k získání dalších, derivativních důkazů, rozhodně by neměl být před soudem prováděn; že by neměl být prováděn v novinách, je arci věc jiná, přičemž nelze vyloučit, že novinářům ho poskytla obhajoba, aby neutralisovala jeho účinky na soud.

Když se ovšem chce, tak se nepřipustí i důkaz jednoznačně použitelný. To se stalo v případě košické policejní hry na Abu Ghraib. Nenapadá mne jediný důvod, proč by neměl být záznam mučení pořízený jedním z pachatelů na mobil použit k usvědčení obviněných. Na Slovensku se ale na právo hledí ještě méně než v České republice, v soudní síni je nejdůležitější politický zájem, jak jsme poznali v případě Jana Antonína Bati. Slovensko si nemohlo dovolit veřejně připustit, že jeho policisté mučili příslušníky menšiny, a tak se prostě rozhodlo, jak stát potřeboval.

6 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 3735