Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Úvahy a komentáře

Obhajoba je zlo, míní sprostný lid, a soudce Městského soudu v Praze Stanislav Králík se jej hledí ve správnosti této premisy utvrdit: policie má mít neomezený přístup k datům klientů, která advokáti skladují v tzv. cloudu, tedy na vzdáleně spravovaném datovém serveru. Protože tento server není umístěn v sídle advokáta, nýbrž, jaksi z definice, v cloudu, nemá se na něj podle jmenovaného jurisprudenta vztahovat ochrana, která by těmto důvěrným, ochrany advokátního tajemství požívajícím informacím jinak příslušela.

O míře mimosnosti takového právního názoru asi netřeba místní přesvědčovat, co však stojí za poznámku, jsou konotace ukládání dat advokátní kanceláře na externích serverech, ať už velkých specialisovaných provozovatelů, nejčastěji zahraničních, jako Dropbox, nebo v tuzemsku u provozovatelů místních.

Předně je dlužno poznamenat, že uložení osobních údajů klientů na zahraničním serveru, který je potenciálně umístěn, případně zrcadlen i mimo Evropskou unii, podléhá režimu § 27 zákona o ochraně osobních údajů, a zásadně vyžaduje explicitní souhlas klienta a povolení Úřadu pro ochranu osobních údajů.

Dále je tu otázka, zda je vůbec v souladu s řádným plněním povinností advokáta, aby tato data byla do cloudu ukládána v nešifrované podobě. Sám doma provozuji malý, dvouterabytový NAS, a při představě, že bych na něm (anebo na kterémkoli jiném počítači nebo tabletu, které používám) měl cokoli uloženo bez řádného a bezpečného zašifrování s velmi dlouhým, více než dvacetiznakovým heslem, mi vstávají vlasy na hlavě hrůzou: tím spíš pak, pokud by data měla být vystavena právně i skutkově nejistému prostředí cloudu.

Dropbox patří mezi základní nástroje, se kterými pracuji, avšak používám ho výhradně pro přenos souborů, jejichž obsah není striktně důvěrný. Když je zcela výjimečně potřeba přenést něco citlivého, co by policie a BIS rozhodně neměly vidět, balím data do RARu a chráním je dostatečně dlouhým, šifrovaným e-mailem nebo jiným bezpečným kanálem zaslaným heslem.

Advokát, který klientská data ukládá bez další ochrany do cloudu, je přinejmenším odvážný, a jde-li o extremně citlivá data z trestního řízení, přímo nezodpovědný. Stačí jeden soudce třídy Králík, a jaká byla obhajoba?

Korolárem k celé problematice je pak otázka, jak by dopadl případný civilní spor, který by František Savov, jehož osobní údaje se nezodpovědností jeho obhájce mohou dostat do rukou státních orgánů, proti obhájci inicioval. Tuším, že pro zmíněného obhájce docela neslavně.

V právnických kruzích dnes již zlidovělým disentem sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 vytkla Eliška Wagnerová majoritě v plenu, že – na politickou objednávku týkající se oprávněných majetkových nároků Oldřicha knížete Kinského, dodejme – provedla kopernikánský obrat, dovozujíc, že restituční zákony legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními (zjevně jde o eufemistické označení převzetí věci státem bez právního důvodu, tj. fyzickou okupací).

Nedlouho poté jsem si uvědomil, že tato myšlenka snese povážlivé zobecnění: politické změny v r. 1989 jsou pro většinu obyvatel tohoto státu nikoli negací komunistického převratu, nýbrž jeho dovršením a legalisací.

První, kdo si tento fakt uvědomil, byli emigranti, kteří odmítli podporovat to, co od začátku nazývali sametovým podvodem, upozorňujíce, že skutečná revoluce pro ně začne v okamžiku, kdy jim vláda vrátí občanství a majetek, o který přišli. Sametová revoluce arci nebyla pro emigranty, ale proti nim, a ti proto nedostali nic, stejně jako mnohé další u komunisty převychované populace neoblíbené skupiny: podnikatelé, jejichž majetek byl pod rouškou znárodnění za náhradu v r. 1945 zkonfiskován, sudetští Němci, šlechta, církev.

Výdobytky české národně socialistické revoluce, která o tři roky později přerostla v revoluci komunistickou, tak měly být zachovány i v podmínkách zdánlivé demokracie a právního státu: zdánlivých proto, že takovými byly jen pro někoho, ostatní měli a mají u českých úřadů a soudů smůlu a zůstávají ve stejném postavení, v jakém byly nepopulární menšiny předtím. Lidé, šťastni, jak jsme naši zemi a náš majetek uchránili před tím odporným Němčourem Kinským, jaksi nepostřehli, že justice vybudovaná na principech podřízení politickému zájmu a personálně naplněná morální spodinou společnosti, jež nemůže rozhodovat spravedlivě už proto, že pojmu spravedlnost authenticky nerozumí, neochrání ani je samotné ve chvíli, kdy se dostanou do sporu s někým mocným: třeba s exekutorem, s ČEZem nebo lokálním mafiánem.

Zastupuji už několik let v České republice a na Slovensku potomky Jana Antonína Bati, a jsem v rostoucí míře zděšen tím, jak silně jsou shora popsaná komunistická myšlenková schemata zakotvena mezi současnými Čechy a Slováky, a jaké argumenty jsou snášeny na obranu stávajícího, i de lege lata protiprávního stavu: že je to dávno, vždyť se podívejte, jak je to dnes zničené (zničil to snad Baťa?), že sami nemáme (no bodejť byste měli, když jste si tu nechali 40 let vládnout komunisty, troubové!), že to přece nevybudoval Baťa, ale jeho dělníci, a těm proto baťovský majetek právem náleží.

A se stejným úžasem čtu nářky, jak obyčejného člověka dřou z kůže kvůli církevním restitucím. I o obecní úřad by ho připravili, syčáci nemravní!

Pročež si sklesle říkám, jestli nakonec komunisté neměli pravdu a chartisté se byli fatálně nemýlili: tento národ by byl nejšťastnější, kdyby místo složitostí typu demokracie a právního státu dostal v r. 1989 trochu víc západní kultury, o něco víc mandarinek na Vánoce a sem-tam výjezdní doložku do Německa nebo do Francie. Tedy jestli tento národ již neprošel nezvratným procesem hromadné institucionalisace.

Byl to dosud ryze gentlemanský delikt: ačkoli odhady se různí, koupit v českém autobazaru automobil bez stočeného tachometru se jeví být méně pravděpodobným než opak. Stáčení je v této zemi prostě už roky normální součástí autobazarového podnikání.

Nejvyšší soud však řekl Ne! a v (dosud nepublikovaném) judikátu sp. zn. 8 Tdo 728/2014 rozhodl, že se v případě, je-li stočením způsoben nárůst zdánlivé kupní ceny vozidla aspoň o pět tisíc korun, jedná se o podvod.

Ačkoli nejsem v obecném případě příznivcem příliš kasuistické úpravy trestního práva, mám za to, že tudy cesta nepovede. Zatímco v Německu je trestné samotné stočení, v České republice postačí, že prodejce dá zákazníkovi podepsat (pro tento účel zvláště vhodným miniaturním čtyřbodovým fontem sepsané) prohlášení, že se onen nespolehl na údaj o nájezdu a o technickém stavu vozidla se sám důkladně přesvědčil.

Takže na skle bude velkým písmem napsáno SUPER KOUPĚ: NAJETO POUZE 70 000 KM!, a ve smlouvě doplněno malým, že toto číslo nemusí mít s realitou pranic společného. A jaký byl podvod…

Jak se říká v Americe, what the large print giveth, the small print taketh away.

Proč se aktivní zálohy armády nazývají aktivní, mi nikdy – coby spokojenému držiteli modré knížky – nebylo jasné. Občas se, pravda, vynoří různé pozoruhodné zprávy o počínání (Slovák by řekl vyčíňaní) těchto záložníků, ale to jsem přece jen měl za exces.

Nyní začínám chápat: aktivní zálohy aktivně sledují, zda někdo z nás civilů nemluví o armádě špatně, a když zpozorují delikt, pěkně zatepla pachatele udají. Ve spojení s mírně řečeno nechytrým policistou pak vzniká koktejl, který se až nápadně podobá tomu, co bychom, nejít o naši milovanou a zaručeně demokratickou vlast, patrně označili termínem diktatura.

Před časem jsem napsal, že jednou z možností, jak může agent StB Andrej Babiš vyřešit potíže se svou nepěknou minulostí, je zaplatit si na Slovensku příznivý rozsudek. Stalo se a dnes byl v I. stupni obvinění ze spolupráce zbaven: prý s komunistickou tajnou policií spolupracoval jen nevědomě.

Zdá se tedy, že justice na Slovensku je ještě větší kabaret než v České republice, a je jen škoda, že už nežije Vasil Biľak, tudíž rozsudek, kterým by byl očištěn z podezření z členství v ÚV KSČ, už asi nepadne.