Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Úvahy a komentáře

Svým čtenářům přeji vše nejlepší v roce 2013!

Ohlédneme-li se za tím právě skončeným, nemůžeme si stěžovat: bojující demokracie utrpěla několik těžkých ran, odstoupením zkorumpovaného protiextremistického znalce Michala Mazla počínaje, přes úspěšnou obhajobu mikino-tričkových zločinců (kausa Otto Strasser) v Brně a zprošťující rozsudek za závadové mávání v Mostě, až po naprosto nečekaný osvobozující verdikt u nálepkových zločinců v Praze.

Jediný úspěch, a to ještě ne definitivní, tak nepřátelé svobody zaznamenali v druhém případu extremistického mávání, a zčásti uspěli rovněž tím, že se jim podařilo zastrašit Petra Kočího, jednoho z mála obhájců, kteří byli doposud ochotni případy souzených extremistů přebírat a hájit obviněné skutečně efektivně a ne pouze symbolicky a alibisticky, jak by si OČTŘ spolu s ČAK představovaly.

V následujícím roce jdou do hlavního líčení další dva velké případy, závadový zpěv (18 obviněných u Okresního soudu Brno-venkov) a RWU (15 obviněných, v Děčíně), a bojující demokracie bude mít co dělat, aby v některém z nich ze žalostné důkazní situace vytěžila aspoň podmíněné tresty.

Přejme jí, aby se jí to nepodařilo a abychom mohli za rok rekapitulovat s ještě větším uspokojením než dnes!

18 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 5386

Ústavní soud zveřejnil nález sp. zn. III. ÚS 1250/12, jímž ve výroku o trestu zrušil rozsudek nad nejdeckou fridexovou travičkou. O ní jsme tu psali dvakrát, poprvé jsme se podivovali nad uložením výjimečného trestu za pouhý pokus trestného činu, podruhé jsme konstatovali, že i podle relativně přísných sazeb stanovených v TrZ/1852 by byl pachatelce uložen trest mírnější než 25 let vězení, který obviněná dostala u Krajského soudu v Plzni.

Odůvodnění soudce zpravodaje Jana Musila je přesvědčivé a kvalitní. Mám k němu toliko dvé doplňujících poznámek:

    1. Mám stále větší pochybnosti o tom, zda je ustanovení § 21 odst. 2 TrZ, podle kterého se pro pokus trestného činu použije stejná sazba jako pro trestný čin dokonaný, ústavní konformní. Další ustanovení TrZ jistě umožňují, případně i nařizují, trestat pokus mírněji, avšak pokus je jednáním od dokonaného trestného činu odlišným, z hlediska následků, o něž by v trestním právu mělo jít primárně, podstatně méně závažným, a jako takové by mělo být, podle mého soudu, při jeho posuzování užito i odlišného referenčního rámce. Je to podobné, jako kdybychom zrušili skutkové podstaty lehkého a těžkého ublížení na zdraví a vraždy a stanovili za všechny tyto skutky jedinou, širokou sazbu, z níž by si soudy mohly vybrat. To by byl prostor pro svévoli a omezení právní jistoty, stejně jako to, že neexistuje obligatorně nižší trestní sazba v případě pokusu.
    2. K přísnému trestu v daném případě přispělo nejen obecné přesvědčení o vhodnosti a účelnosti ukládání dlouholetých trestů vězení, zmiňované Ústavním soudem obiter dictum, ale v nemenší míře i mediální pozornost věnovaná trestnímu řízení po celou jeho dobu. Tato pozornost může být pro justici signálem o negativní společenské percepci a reprobaci daného trestného činu, avšak zvláště v případě, že pozornost přichází ze strany medií bulvárních a bulváru se blížících (Mladá fronta DNES), jde o signál s velmi omezenou vypovídací hodnotou. Není to problém pouze nesebevědomé postkomunistické justice, jak víme z historie (o níž často a zajímavě psává v příloze Lidových novin Václav Drchal), mediálně ovlivněné rozsudky nebyly výjimkou ani před obdobím poúnorového úpadku českého soudnictví.
3 komentáře
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 2718

Ve filmu Gympl (2007) je rozkošná scena, v níž studenti, lehce společensky unaveni, poznávají v taxikáři, jehož služeb se rozhodnou využít, svého středoškolského učitele (profesora) fysiky. Její komika je založena na hluboce zakořeněném profesně-hierarchickém chápání evropské – zdaleka ne jen české – společnosti: učitel, příslušník (relativně) vyšší společenské vrstvy, je zesměšněn tím, že musí pro obživu sestoupit o úroveň níž, asi stejně, jako je v prvorepublikových filmech zesměšněn seriosní a zámožný měšťan, který se po opici probudí ráno v parku bez bot, bez peněženky a pro zvýšení uměleckého účinu eventuálně jen ve spodkách, jako nějaký bezdomovec.

Vzpomínám si na svého učitele z mathfysu, který si ještě za komunismu, v hloubi 80. let, zvyšoval své příjmy tím, že jako druhé zaměstnání řídil autobus, protože si předtím přivodil, způsobem snad příjemným, avšak v rozsahu jinak nezvládnutelném, alimentační povinnost vůči několika dependentům. Necítil se tím ponížen, naopak si to, myslím, užíval, ostatně člověk, který dokáže přednášet theoretickou fysiku na universitě, jen zřídka odvozuje svou společenskou prestiž obdobným způsobem jako gymnasiální fysikář (a legendární, charismatickou osobností zůstal dodnes).

Ústavní soud nám vzkázal, že manuální práce, minimálně tak, jak je nebo může být de lege lata vyžadována od recipientů určité třídy sociálních dávek, ponižuje. To je silné tvrzení, s jehož recepcí, natožpak akceptací, mám určitý problém.

Především jsem přesvědčen, že existuje poměrně ostrá dělicí linie mezi právem a politikou, a soudy by si měly hledět jednoho a to druhé ponechat k rozhodování tomu, kdo je k tomu povolán, tedy voliči: jen na něm je, zda si bude přát, aby potkával podporu pobírající nezaměstnané v reflexních vestách s košťaty a se zdaleka viditelným označením, že nejde o službu dobrovolnou a že pracující vrací společnosti část dluhu způsobeného tím, že nemá práci a žije tedy z veřejných prostředků, z peněz nás všech; do nichž arci možná do té doby i třicet let ze svých daní nepřetržitě přispíval.

Společnost, nebo minimálně její podstatná část, touží po tom vědět okamžitě, s kým má tu čest, a nebylo by jí proti mysli, kdyby si lidé museli na oděv našít viditelné označení příjemce sociálních dávek (jde-li o toužebníka pravicového) anebo naopak daňový dlužník, touží-li levičák.

Takové přání by rozhodně bez dalšího uspokojováno být nemělo. Po právní stránce však vidím zásadní rozdíl např. mezi povinností hlásit se pravidelně na poště, jejímž jediným účelem je ztížit příjemci dávky možnost vedlejšího nelegálního výdělku, a povinností plnit příležitostně ukládané pracovní úkoly ve veřejném zájmu. Zda si budu přát, aby nezaměstnaní museli takto pracovat, je arci věc jiná, a o ní mám právo rozhodnout já, volič. O toto právo se cítím nálezem Ústavního soudu připraven.

42 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 9530

Chcete-li, pusťte si pořad ČT24 Před půlnocí s advokátem Robertem Cholenským.

Nevím, podle jakých kriterií vybírá Česká televise moderátory pro své pořady, inteligence a vzdělání to rozhodně nebude; za ty tam spíše, řekl bych, dávají u konkursu trestné body. V každém případě dotaz moderátorky Pilařové, zda advokát nemusí mít pocit, že stojí na straně správné skupiny lidí (v dané situaci nesprávnou skupinou míněny aktivistky RWU), dává vzpomenout nejhorších tradic totalitní předchůdkyně české veřejnoprávní televise.

5 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 2838

V roce 1924 zveřejnil Karel Čapek úvahu Proč nejsem komunistou. Na otázku, kterou si položil, odpovídá: Protože moje srdce je na straně chudých, a vysvětluje, velmi důkladně, precisně a nadčasově, své výhrady k marxistické ideologii a jejím východiskům. Je to brilantní essai, a asi vůbec nejlepší politický text, který Čapek kdy napsal.

Když jsem se do něj nedávno znovu začetl, uvědomil jsem si, že něco dost podobného jako Karel Čapek ve 20. letech s komunismem zažívám i já nyní ve vztahu k tomu, co se – bez ohledu na nepřesnost toho termínu – běžně označuje jako antifašismus, antifašistické hnutí.

O co lépe by se mi vedlo, kdybych byl antifašistou!

S křiklavou plackou antifašismu na klopě a s ohnivou, přiměřeně naivní rhetorikou proti nim, tedy fašounům, náckům a vůbec politicky nahnědlým spoluobčanům, najmě těm sdružujícím se v D.O.S.T.u nebo obývajícím blízké podhradí, bych měl všude otevřené dveře. A kdybych k tomu dokázal přidat něco lísavého filosemitismu, bezesporu bych se již dávno stal uznávaným místním intelektuálem, ozdobou seminářů a konferencí na toto thema, opěvovaným hrdinou Romea.cz a mužem, jehož bonmoty by patřilo k dobrému tonu znát a citovat.

Proč to vše nechci, a volím raději cestu odporu, ne sice Národního, ale individuálního, nicméně o nic méně protifašistické elity provokujícího?

Nejspíš hlavně proto, že ve mně z mládí uvízlo příliš mnoho z protestantské ethiky, z anglikánského pojetí straight and narrow path, z pojmu fairovosti, jímž musím svět kolem sebe a chování druhých vždy poměřovat, z příkazu nepřipustit bezpráví, byť se dělo i člověku nehodnému.

V mladém muži, který je ve vězení za projevení svého politického názoru, nedokážu vidět, jak kdysi napsala Věra Tydlitátová, trestaného neonacistu, ale právě jen člověka, kterého přivádějí k soudu v poutech za to, že se choval v souladu se svým, možná mylným, ale přesto legitimním a upřímným přesvědčením. Trestat lze za skutky, ne za názor.

Mnohým jako by ani po 23 letech nedocházelo, že komunisté nebyli špatní proto, že potlačovali správné názory na úkor špatných, ale proto, že nepřipustili názory nesouhlasné s těmi svými.

Za druhé mám pocit, že v celém antifašistickém hnutí je příliš mnoho přetvářky a falše. Proč Romea tak velebí Židy a tolik píše o holocaustu? Není náhodou hlavním důvodem to, že se tak chce zavděčit svému největšímu sponsorovi, a kdyby se jím stal kupříkladu Muslim, nezačali by titíž lidé se stejnou vehemencí a vervou uctívat Alláha a proklínat Stát Israel? Prosím, sáhněte do svědomí, opravdu jste si jisti, že ne?

Jsou tu příklady, které varují a nutí k obezřetnosti. Česká advokátní komora je jedním z nich. Za druhé republiky, v době, kdy to bylo společensky žádoucí, vyloučila ze svých řad advokáty židovského původu, a nyní, kdy je společensky žádoucí toho litovat a omluvit se, udělala právě to.

Myslím si tohle: Bylo velkým hrdinstvím poskytnout rodině Anny Frankové v r. 1942 pomoc. Není hrdinstvím postavit dnes Anně Frankové sochu a zavřít do vězení každého, kdo si dovolí zpochybňovat authentičnost jejího deníku.

Jsem hlubokým přesvědčením sionista a filosemita, to je o mně známo, ale to mi nebrání vidět oportunismus těch, kteří se snaží vetřít do přízně Židů v naději na osobní prospěch, a takovými lidmi pohrdat. To vše přirozeně s douškou, že jsem příliš velkým individualistou, než abych vynášel kolektivní soudy jakéhokoli druhu, ostatně jsem sám poznal mezi Židy i Nežidy lidi poctivé i nepoctivce, upřímné i falešníky, altruisty i sobce a prospěcháře; původ nebyl nikdy tím, co bych bral jako první v potaz, či spíše co bych vůbec při hodnocení druhého zvažoval.

A za třetí, i kdybych chtěl, nemohu nevidět neslušnost lidí jako František Kostlán, Klára Kalibová nebo Věra Tydlitátová. Naposledy u posledně jmenované, jež neměla problém zveřejnit o mně hanopisný článek, aniž by mi dovolila se k němu jakkoli vyjádřit nebo jen reagovat na útoky proti mně v diskusi pod ním. Nechci být neslušný, a toto není strana, na které bych chtěl být. Kdykoli, v jakékoli situaci.

Ti tři jmenovaní jsou pro mě stejní jako nacisté, protože ve jménu svého Dobra jsou ochotni omluvit jakékoli darebáctví a tolerovat jakoukoliv špinavost, a jsou horší než neonacisté, protože na rozdíl od nich mají moc, kterou se nerozpakují zneužít.

To jsou tedy v krátkosti důvody, proč budu raději i nadále v české společnosti páriou a proč se budu zastávat těch, kterých jsem se zastával doposud.

56 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 7039