Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Úvahy a komentáře

Zřejmě nejskandálnější a nejdiskutabilnější milost, která byla českými presidenty kdy udělena, obdržela v minulých dnech Anna Benešová, managerka Metropolitní university Praha (MUP). Zásluhou Lidových novin máme k disposici rozsudek Městského soudu v Praze, jenž nám celkem plasticky představuje poměry na této soukromé vysoké škole: jako všude v české společnosti, korupce tam byla normou, ničím, nad čím by bylo třeba se zvlášť pozastavit.

Prominentní studenty nedobrovolně dotoval studentský plebs a sponsoři, při jednání s partnery z veřejné správy byla běžná obálková methoda motivace, členové statutárních orgánů university dostávali úplatky ve formě fiktivních cestovních náhrad, a sama paní ředitelka si tu a tam vypomohla malou domů, když si nechala na účet zaměstnavatele provést doma stavební práce nebo opravit nábytek. Prostě – normální poměry v České republice 22 let po Listopadu.

Samozřejmě, že Benešová nebyla jediným viníkem toho, jaké poměry na MUP panovaly, ale už z pouhého výčtu prominentních studentů je jasné, že takové politické krytí, aby mohli být před soud postaveni všichni pachatelé, orgány činné v trestním řízení neměly: není pochyb o tom, že korupce byla provozována minimálně s tichým vědomím, ještě spíš ale se souhlasem špiček pražské ODS: ono se může hodit takové studium zdarma pro nepříliš bystrého synka nebo dcerku, kteří by na veřejné vysoké škole neuspěli nebo se studiem museli příliš namáhat; MUP jim mohla poskytnout úplný vzdělávací servis plzeňského typu, a patrně i za plzeňských podmínek. Stačí se podívat na seznam vyučujících, včetně externistů, a musí nám být jasné, jaký personální substrát na universitě působí.

Klausova milost posunula affairu na MUP na novou úroveň. Skandální je zejména jeho arogantní vyjádření, které – vzhledem k okolnostem milosti – upomíná staré české pořekadlo o drzém čele a poplužním dvoru. Nedomnívám se, že je oprávněné spojovat milost s kontakty mezi Benešovou a Klausovou ženou – ty mohly být nahodilé – ale abych uvěřil, že důvodem pro agraciaci korupčního trestného činu bylo zcela mimořádné množství dopisů, které se za udělení milosti přimlouvaly, jak president patheticky píše, musel bych být stižen trvalou ztrátou příčetnosti.

Věřím, že přímluvy byly, a dokážu si představit, že z míst, jimž je Klaus uvyklý pozorně naslouchat. Přesto je udělení milosti projevem nevídané ztráty soudnosti a způsob, jakým se Klaus nyní hájí, dovolávaje se toho, že president nemusí milost nijak odůvodňovat, je v demokratické zemi nepřijatelný a v mnoha zemích by byl důvodem k impeachmentu; ten je ovšem v českém právním řádu vymezen značně úzce a je diskutabilní, zda skutkovou podstatu velezrady president zneužitím pravomoci udělit milost naplnil (zamýšlená Bártova ústavní obžaloba týkající se paralysace Ústavního soudu nenavrhováním soudců do fase projednání nedospěla, takže nemáme k disposici ani relevantní judikaturu).

Nejpřekvapivější na milosti pro Benešovou je, že agraciace se týká trestu odnětí svobody, který byl podmíněně odložen. Tím odsouzená dostala svého druhu milost na druhou. Podobně nepřiměřené je i omilostnění trestu zákazu činnosti. Taková milost je otevřeným výsměchem ostatním odsouzeným: jaké asi mohly být ty humanitární důvody, jimiž byla podkládána? Možnost krást, podvádět a uplácet ve své funkci dál?

Osobně se nedomnívám, že Václav Klaus za tuto milost inkasoval úplatek, jak převládající veřejné mínění usoudilo, to však nemění nic na tom, že vznikl silný precedens, proč by měl být institut milosti novelisován buď tak, jak je tomu např. v Německu, tzn. zavedením povinné kontrasignace, anebo aby byla milost zrušena a nahrazena rozšířením možností soudního uvážení např. v případě podmíněného propuštění před uplynutím poloviny, resp. dvou třetin, uloženého trestu.

Samotná myšlenka, že by bylo dobře, aby trestní rozsudek mohl přezkoumat i někdo, kdo není profesionálním soudcem a kdo bude citlivější k otázce zjevné nespravedlnosti nebo přílišné tvrdosti formálně správně stanoveného trestu, je jistě rozumná, a milost může mít své místo i v době, kdy pozbyla původního smyslu; bohužel, ukazuje se, že v této zemi demokratické instituty nefungují a společnost zůstává ve své podstatě a vnitřním fungování primitivní semiorientální despocií, na kterou byla jen narychlo přimontována pseudo-demokratická fasáda.

Škoda: Česká republika, zdá se, prohrála další důležitou bitvu.

14 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 5641

Můj dávný výrok, že číst o jednání soudu z pera českého novináře je zhruba totéž, jako dát si vyprávět Hamleta šestiletým dítětem, nalezl opět naplnění v případu olomouckého vandala. Nejpodstatnější informace proto k disposici nemáme, a nebude tudíž snadné něco smysluplného k affaiře napsat.

Především nevíme, zda obviněný přimaloval tykadla i samotnému Ivanu Íčkovi Langerovi. Pokud ano, nelze o podjatosti jeho ženy pochybovat a to, že se odmítla vyloučit, by bylo na místě hodnotit jako kárné provinění. Naopak pokud tomu tak nebylo, podjatost dovodit nelze: ta vzniká zvláštním vztahem ke straně řízení, v daném případě poškozenému. Příkladmo, byla-li by soudkyně Langerová členkou některé z poškozených stran, musela by se vyloučit, tak jako by se musel vyloučit např. soudce-člen mysliveckého sdružení, jestliže by šlo o spor, v němž by toto sdružení bylo žalováno.

Je-li Langerová pouze manželkou člena, byť prominentního, vztah ke straně řízení je nepřímý a vyloučení záviselo víceméně na její úvaze, zda svou podjatost připustí čili nic.

Dále není jasné, proč byl obviněnému uložen trest obecně prospěšných prací, jestliže ten deklaroval, minimálně implicite, neochotu takový trest vykonat. To je porušením čl. 4 odst. 2 Úmluvy a nepřímo též § 64 TrZ/2009. Nebyl-li obviněný s trestem srozuměn a neakceptoval-li jej, bylo na místě uložit mu trest odnětí svobody s přiměřeným podmíněným odkladem. Ten by se nyní mohl vykonat pouze v případě, že by odsouzený ve zkušební době nevedl řádný život, nikoli automaticky v důsledku jeho nespolupráce s orgány činnými v trestním řízení.

Spornou otázkou zůstává, zda bylo vůbec na místě posoudit žalované jednání jako trestný čin. Na jedné straně ani celková nálada ve společnosti neomlouvá svémocné poškození cizí věci, na druhé jde o výkon svobody projevu, třebaže zjevně excesivní a neaprobovatelný. Hranice mezi přestupkem a trestným činem je zde nezřetelná, a je velmi neblahé, pokud její překročení posuzovala soudkyně, o jejíž nepodjatosti lze mít určité pochybnosti. I proto by bylo bývalo lepší, kdyby se Langerová vyloučila a přenechala případ někomu, u něhož takové pochybnosti vznikat nemohou.

Jak velmi případně pravil ctihodný anglický soudce Gordon Hewart: Not only must Justice be done; it must also be seen to be done. Bohužel, nejsme v Anglii a české soudcovstvo připomíná daleko spíš než elitu národa spolek vzájemně se podporujících morálních invalidů.

28 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 9842

Učinil tak v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, v němž judikoval, že za den neoprávněné vazby přísluší poškozenému náhrada ve výši od 500 do 1 500 Kč.

Pro ověření této sazby navrhuji provést test proporcionality, všechny tři soudce, (exkomunistu) Františka Ištvánka, Pavla Pavlíka a Lubomíra Ptáčka poslat na rok do vazby a vyplatit jim každému 182 500 Kč. Pak je nechat rozhodnout o přiměřené částce znovu. A ani by to nezatížilo státní rozpočet – neoprávněně vazebně stíhaní by se na náklady takového experimentu jistě rádi složili.

8 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 3877

Tak už je to tady: buď schizofrenie, anebo senilní demence v pokročilé fasi. Napsalo mi Nejvyšší státní zastupitelství, že jsem se na ně obrátil s podnětem k dohledu, a já přitom vůbec nic nevím!

12 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 4725

Že v civilisovaných zemích se auta nezastavují střelbou, tvrdíme roky. Jak vyplývá ze zprávy ČTK, čeští kovbojové v uniformě dnes v Praze zastřelili dalšího nevinného člověka, spolujezdkyni řidiče kradeného auta.

Vzhledem k tomu, že podobné případy se opakují se železnou pravidelností, spíše než o výjimečné a individuální selhání jde o systémovou chybu. Jak známo, čeští policisté by s sebou nejraději vozili samopaly, tak jak to znají třeba z ruského filmu Бумер.

Podotýkám, že je velký rozdíl mezi tím, když někdo střílí po zloději odnášejícím kořist, tak jako se to stalo v ivančické sběrně, nebo po ujíždějícím automobilu, kde lze důvodně předpokládat přítomnost dalších osob kromě řidiče. Ty nemohou řidičovo chování rozumně ovlivnit a stávají se tak vlastně jeho rukojmími.

Jednání policistů, ač se opírá o zákonné zmocnění § 56 odst. 1 písm. f) PolZ, přesto hodnotím s ohledem na omezení odst. 4 jako trestný čin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 2 TrZ, se sazbou do šesti let odnětí svobody; pokud by se prokázalo, že policisté o přítomnosti spolujezdkyně přímo věděli (což je vzhledem k popisu události velmi pravděpodobné), šlo by o trestný čin vraždy.

Aktualisováno.
O rozdílu mezi nepřímým úmyslem a vědomou nedbalostí napsal poznámku Guy Peters. Souhlasím, že rozdíl mezi vím, že mohu způsobit, a kašlu na to a vím, že mohu způsobit, ale nemoudře předpokládám, že nezpůsobím, je subtilní, nelze však vyjít z pouhého hodnocení pravděpodobnosti dosažení škodlivého následku. Faktorů je ve hře daleko víc, a z větší části subjektivních.

Aktualisováno.
V dané situaci mám stále za to, že šlo spíš o vraždu než o usmrcení z nedbalosti. Střílející policista jednal v jistotě, že pokud by někoho v autě zastřelil, inspekce ho v tom nenechá, tak jako nenechala nikdy žádného jeho kolegu. Tedy nepřímý úmysl způsobit smrt, daný vztahem lhostejnosti k následku střelby.

37 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 6451