Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Úvahy a komentáře

Včerejšek byl pro mne dnem dvou premier.

Jednak jsem poprvé v životě spatřil skutečného justičního vraha, soudkyni Okresního soudu v Trutnově Marcelu Horváthovou, osobně odpovědnou za smrt disidenta Pavla Wonky. Těžko predikovat, zda někdy dojde i na ni a stát jí poskytne dotované ubytování v ženské věznici (lůžko po Ludmile Brožové-Polednové je jistě dosud volné), spíše se to jeví nepravděpodobným. Státní orgány Wonkův případ prošetřily a žádné pochybení neshledaly: Wonka se o svou smrt zasloužil sám. Kdyby nerebeloval a vzorně kolaboroval s režimem tak jako ti, kdo ho soudili – a kteří dosud soudí – mohl přežít a užívat dnes s námi výdobytků naší křehké demokracie, stejně jako jich užívá soudkyně Horváthová.

Za druhé jsem prvně spatřil v akci advokátský talár, ono roucho, které podle názoru Ústavního soudu zhmotňuje všechny principy, jimiž je advokát při výkonu své profese povinen se řídit. Talár vyrobený monopolním dodavatelem (a prodávaný advokátům za monopolistickou cenu) je vyloženě nevkusný, vypadá jako ledabyle ušitá pláštěnka, a jediným důvodem, proč byla jeho povinnost znovu zavedena, byla nejspíš skutečně jen potřeba funkcionářů České advokátní komory přijít si snadno k penězům bokem ve formě provise za výběr dodavatele.

Pozoroval jsem rovněž jeho nositelku, u vědomí vznešených slov Ústavního soudu, že maje pak tuto uniformu či dres na sobě, každý její nositel spíše pocítí význam okamžiku, pro který si talár oblékl a své úlohy při něm, jakož i cti profese, k níž přísluší a kterou reprezentuje. Tím spíše se pak své role chopí s plným nasazením a bude ji vykonávat skutečně tak, jak to podle svého nejlepšího vědomí pokládá za prospěšné. To se, bohužel, nedostavilo, ale neztrácím naději a věřím, že advokáta, který svým vystupováním tuto věštbu naplní, někdy potkám.

Na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 11/10 jsem čekal poměrně netrpělivě: Obvodní soud pro Prahu 2 navrhl Ústavnímu soudu derogaci ustanovení § 12 odst. 1 písm. a) ZOŠ, které umožňuje odepřít náhradu za vazbu, odsouzení nebo ochranné opatření (dále jen vazba) osobě, která si je přivodila vlastní vinou.

Že derogační návrh bude zamítnut, jsem pokládal za velmi pravděpodobné, ale zajímalo mne, jak Ústavní soud vymezí situace, kdy lze toto ustanovení aplikovat, aniž by došlo ke kolisi s ústavními právy žalobce-poškozeného.

Dílo soudce zpravodaje Michaely Židlické je pro mne spíše zklamáním: zdá se mi právně plytké a ne dosti určité, aby bylo možno jeho závěry rozumně aplikovat. Pokusím se proto krátce vysvětlit svůj pohled na tuto problematiku:

S Ústavním soudem souhlasím potud, že de lege lata užívaná civilistická konstrukce operující se zaviněním je nevhodná, protože vztah mezi státem a odškodňovaným je specifické, veřejnoprávní povahy. De lege ferenda bych proto preferoval textaci např. způsobil sám v důsledku svého protiprávního jednání; ta by ihned vylučovala možnost odpírat odškodnění těm osobám, které byly v konečném efektu, často jen účelově právě proto, aby nemusely být odškodněny, odsouzeny za bagatelní delikt, tak jako se o to pokusily soudy v našem Příběhu z Vysočiny, a naopak by mohly být i nadále postihovány osoby, které si způsobily útěkovou vazbu např. tím, že nerespektovaly předvolání – nikoli ovšem třeba tím, že se častěji stěhovaly nebo odjely do zahraničí, protože takové jednání protiprávní není.

Odpovědnost státu za nezákonnou vazbu je objektivní, a rozhodně nemůže postačit, jak ministerstvo spravedlnosti stále dokola píše ve svých stanoviscích k nárokům, že orgány činné v trestním řízení nepochybily a to, že posílají do vazby nevinného, nemohly objektivně nijak rozpoznat. Tato zásada musí být prolamována jen ve zcela výjimečných situacích.

Podle mého mínění je zásadně vyloučeno odepřít odškodnění za předstižnou vazbu a jen naprosto výjimečně je to možné v případě vazby kolusní, a to pokud by obviněný skutečně svědkům vyhrožoval, zastrašoval je nebo se je snažil ovlivnit, aby vypověděli nepravdu: nikoli tedy, aby pravdivě vypověděli v jeho prospěch. A ani v případě vazby útěkové není situace jednoduchá a ani tyto případy nelze rozhodovat mechanicky.

Bohužel, Ústavní soud toto rozlišení neprovedl a použitelnost svého nálezu tak značnou měrou omezil, aniž by obecným soudům dal rozumné vodítko, jak u zaviněné vazby rozhodovat.

Po slavných fackách podsedické, Mackově Rathovi a Bokově karlínské tu máme v pořadí čtvrtou, udělenou takříkajíc na místech nejvyšších, za crimen laesae maiestatis páně Kalouska, t. č. ministra financí. Fackující je doživotně přestupkově imunní, takže právně není co řešit, jen mě napadá, kolik lidí dostane po Kalouskově vysvětlení výtečný nápad použít identický výchovný prostředek jaksi inversně, na samotném panu ministrovi. To aby si Kalousek nechal vyrobit něco podobného, jako mají piloti Formule 1 na ochranu krční páteře, speciální antifackovací límec.

Ale teď vážně: domnívám se, že Kalousek tímto kouskem v politice skončil, a mohlo by to znamenat i pád vládní koalice.

Tohle je další neuvěřitelný abusus: soud vzal do vazby řidiče kamionu, který mohl – ale také nemusel – zavinit nehodu, při které přišly o život čtyři osoby.

Ústavní soud již roky upozorňuje, že cizince není možné brát do vazby jen proto, že je to cizinec, ale jako by hrách na stěnu házel!

V zemi tradičně tak klidné a libující si v biedermeierovské nehybnosti je to událost číslo jedna: serie násilných trestných činů spáchaných romskými pachateli na severu Čech vedla k opakovaným demonstracím, jichž se neúčastní jen pravicoví extremisté, ale hlavně – a v některých případech prakticky výhradně – naštvané místní obyvatelstvo. Průběh některých z těchto akcí začíná povážlivě připomínat to, co se před třemi roky odehrálo na litvínovském sídlišti Janov, tedy pokus o protiromský pogrom.

Akce jsou vesměs zaměřeny proti nepřizpůsobivým a proti černému rasismu. Výraz nepřizpůsobiví je ovšem jen synonymem pro Romy, resp. Cikány (všichni samozřejmě vědí, o co jde, ale takto nemohou být snadno obviněni, že organisují demonstraci proti určitému ethniku), a stejně nesmyslný je i pojem černý rasismus.

K tomu malé vysvětlení a exkurs do oblasti trestního práva:

Podmínkou, aby mohl být určitý trestný čin označen za rasový, je motiv pachatele. Ten musí svůj čin spáchat proto, že oběť přísluší k určité rase nebo má určitý ethnický původ (pojem rasy je tu užíván značně nepřesně a široce, to ale pomiňme, takový je ustálený usus); nepostačuje, aby tento fakt byl jen jedním z průvodních, vedlejších motivů, musí to být rozhodující, určující pohnutka pachatele. Jsou proto myslitelné trestné činy spáchané na někom, protože je Cikán, ale jen velmi obtížně, protože není Cikán. Nadávky do černých, bílých nebo jinak zbarvených hub jsou bez významu, a orgány činné v trestním řízení postupují nesprávně, jestliže jako rasově motivované označují téměř všechny násilné trestné činy spáchané na Romech: skutečných rasistických zločinů je z nich jen malá část, a projevy černého rasismu jsou jevem ještě řidším.

Příčinou severočeských protestů je především nízká zaměstnanost, vysoká, nedostatečně objasňovaná kriminalita a určité další, majoritou těžko akceptované vzorce chování místních Romů. Tyto projevy nelibosti jsou normální a pochopitelné, a s rasismem nemají žádnou souvislost: proti Romům se neprotestuje pro jejich původ, ale pro jejich sociální chování. Což na druhou stranu neznamená, že mnozí účastníci těchto demonstrací rasisty nejsou, tato motivace ale není tím hlavním, co lidi přivedlo do ulic.

Demonstrace jsou nebezpečné jednak v tom, že mohou snadno přerůst v násilí, jehož obětí budou ti nezranitelnější (ženy, děti, starci), jednak proto, že realisticky nelze ničeho z toho, co lidé oprávněně požadují, dosáhnout rychle, a kdokoli bude na náměstích slibovat něco jiného, bude lhát. Časová konstanta změn v sociálním chování menšiny je jedna generace, kdežto časová konstanta politika jedno volební období; sklízíme to, co zavinila špatná rozhodnutí, učiněná dávno vyměněnými politickými garniturami na počátku 90. let.

Positivní význam shromáždění by mohl být v tom, že by si sami Romové uvědomili, jaký odpor jejich chování vzbuzuje, a pokusili se v rámci svých komunit korigovat excesy. Otázkou je, mají-li jejich neformální vůdci na mladou generaci ještě vůbec takový vliv, zvlášť přihlédneme-li k tomu, jaká část mladých Romů je závislá na drogách, a tedy fakticky mimo sferu jakékoli sociální regulace.

V pomyslné válce mezi Čechy a Romy jsem tedy spíše na straně Romů, a aniž bych bagatelisoval cokoli z toho, co v chování některých z nich demonstrace vyvolalo, uvědomuji si, že řešení je v dlouhodobé a nevděčné práci: Bude třeba zajistit, aby výplatu sociálních dávek podmiňovalo plnění určitých podmínek (posílání dětí do škol) a aby je bylo možno odebrat těm, kteří tyto podmínky neplní nebo se chovají nezodpovědně (drogy, alkohol, hazard), daleko větší úsilí bude nutno věnovat vytváření míst pro romské pracovníky, začít efektivně postihovat romskou kriminalitu (včetně krádeží kovů), pokusit se zlikvidovat nově vzniklá romská ghetta, a místo plošného vyplácení dotací každé neziskovce, která předloží projekt, dávat prostředky těm, které prokázaly, že jejich práce je užitečná a není pouhým předstíráním činnosti nebo zaujatým, konflikty vyvolávajícím aktivismem (Romea).

Je to nevděčné, pracné, mediálně nezajímavé, pomalé, ale – nutné. Alternativou je meziethnická občanská válka.