Na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 11/10 jsem čekal poměrně netrpělivě: Obvodní soud pro Prahu 2 navrhl Ústavnímu soudu derogaci ustanovení § 12 odst. 1 písm. a) ZOŠ, které umožňuje odepřít náhradu za vazbu, odsouzení nebo ochranné opatření (dále jen vazba) osobě, která si je přivodila vlastní vinou.

Že derogační návrh bude zamítnut, jsem pokládal za velmi pravděpodobné, ale zajímalo mne, jak Ústavní soud vymezí situace, kdy lze toto ustanovení aplikovat, aniž by došlo ke kolisi s ústavními právy žalobce-poškozeného.

Dílo soudce zpravodaje Michaely Židlické je pro mne spíše zklamáním: zdá se mi právně plytké a ne dosti určité, aby bylo možno jeho závěry rozumně aplikovat. Pokusím se proto krátce vysvětlit svůj pohled na tuto problematiku:

S Ústavním soudem souhlasím potud, že de lege lata užívaná civilistická konstrukce operující se zaviněním je nevhodná, protože vztah mezi státem a odškodňovaným je specifické, veřejnoprávní povahy. De lege ferenda bych proto preferoval textaci např. způsobil sám v důsledku svého protiprávního jednání; ta by ihned vylučovala možnost odpírat odškodnění těm osobám, které byly v konečném efektu, často jen účelově právě proto, aby nemusely být odškodněny, odsouzeny za bagatelní delikt, tak jako se o to pokusily soudy v našem Příběhu z Vysočiny, a naopak by mohly být i nadále postihovány osoby, které si způsobily útěkovou vazbu např. tím, že nerespektovaly předvolání – nikoli ovšem třeba tím, že se častěji stěhovaly nebo odjely do zahraničí, protože takové jednání protiprávní není.

Odpovědnost státu za nezákonnou vazbu je objektivní, a rozhodně nemůže postačit, jak ministerstvo spravedlnosti stále dokola píše ve svých stanoviscích k nárokům, že orgány činné v trestním řízení nepochybily a to, že posílají do vazby nevinného, nemohly objektivně nijak rozpoznat. Tato zásada musí být prolamována jen ve zcela výjimečných situacích.

Podle mého mínění je zásadně vyloučeno odepřít odškodnění za předstižnou vazbu a jen naprosto výjimečně je to možné v případě vazby kolusní, a to pokud by obviněný skutečně svědkům vyhrožoval, zastrašoval je nebo se je snažil ovlivnit, aby vypověděli nepravdu: nikoli tedy, aby pravdivě vypověděli v jeho prospěch. A ani v případě vazby útěkové není situace jednoduchá a ani tyto případy nelze rozhodovat mechanicky.

Bohužel, Ústavní soud toto rozlišení neprovedl a použitelnost svého nálezu tak značnou měrou omezil, aniž by obecným soudům dal rozumné vodítko, jak u zaviněné vazby rozhodovat.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)