Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Úvahy a komentáře

Věra Tydlitátová publikovala na svém blogu text, ve kterém, po svém zvyku, osočuje řadu lidí z nejrůznějších nepěkných skutků vůči své osobě, vyhrožujíc, jak je rovněž jejím zvykem, kdekomu trestním oznámením.

Neměl jsem důvodu prověřovat, zda jsou některé z jí připisovaných výroků skutečně smyšlené nebo byly vysloveny jinou osobou, podíval jsem se ale na údajně podvrženou stránku Tydlitátové na Facebooku a nemohl si nepovšimnout, že je presentována jako fanouškovská stránka, tedy nikoli její osobní stránka. Proti takové tvorbě je obtížno se bránit, zejména jestliže je prakticky nemožné dostat se k informacím, kdo konkrétní editaci provedl. Nelehko žít netolerantnímu ve světě, kde je respektována svoboda slova.

Mám pro ni ale jednu (nevyžádanou) radu: jestliže se paní Věra přestane chovat k druhým jako drzý, nevychovaný fracek, změní se postupně i její obraz a určité problémy zmizí samy od sebe.

Mohla by začít třeba tím, že dovolí přidávat komentáře a hodnotit články na svém blogu i jiným osobám než svým přátelům. Jistě, je to její blog, takže nemusí. Ale taky se pak nemůže divit, jak se s ní nakládáno jinde.

5 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 3455

Právě před 66 lety, v noci z 18. na 29. června 1945, se odehrál v místě zvaném Švédské šance u obce Horní Moštěnice na Přerovsku jeden z největších, jak citlivě říkají Češi, poválečných excesů, při kterém bylo, abychom použili další mezi Čechy oblíbený eufemistický termín, popraveno přes 250 civilistů, převážně žen a dětí.

Popis události přebíráme z Wikipedie:

18. června 1945 stál na přerovském nádraží vojenský transport, v němž se vraceli bývalí příslušníci 1. československého armádního sboru z pražské vojenské přehlídky. Téhož dne kolem poledne dorazil na nádraží jiný transport, v němž bylo šest vagonů s karpatskými Němci, kteří se vraceli do svých domovů na středním Slovensku. Tito Němci (ale i Maďaři a Slováci) byli ze Slovenska v prosinci roku 1944 z příkazu německých úřadů evakuováni do severozápadních Čech a nyní se vraceli domů. Shodou okolností se mezi vojáky nacházeli slovenští příslušníci 17. pluku původem ze Spiše, kteří některé repatrianty znali. Upozornili ostatní, že jde o lidi, kteří se zejména v době Slovenského národního povstání měli nějak provinit.

Mnohé zdroje a indicie naznačují, že už od začátku zde nešlo o vinu, ale o úmysl poručíka [Karla] Pazúra pozabíjet nějaké německé zrádce za účelem vylepšení vlastní nepříliš dobré pověsti. Již předtím, než se začal zabývat karpatskými Němci, žádal Pazúr na Okresním národním výboru o vydání nějakých zatčených německých zrádců k potrestání. Teprve když je nedostal, začal se zabývat výše zmíněnou skupinou a patrně to byl on sám, kdo vyslovil proti nim obvinění ze zrady a spolupráce s nacisty.

Pazúr nechal tyto lidi vyvolat z vozů a začal je vyslýchat. Později sebevědomě tvrdil, že všechny stoprocentně identifikoval jako Němce a přisluhovače nacismu, nicméně vyšetřování ukázalo, že mnozí vyslýchaní u sebe měli doklady o bezúhonosti a slovenské národnosti, někteří dokonce pak i dobrozdání o tom, že podporovali Slovenské národní povstání. Soudy prokázaly, že tyto doklady Pazúrovi předložili a že tedy jeho tvrzení předstírající nevědomost či pomýlenost neodpovídá realitě.

Po výsleších Pazúr nechal společně s osvětovým důstojníkem Smetanou většinu osob z transportu vystoupit a eskortovat do katastru obce Horní Moštěnice, kde je v noci automatčíci všechny postříleli, včetně několika kojenců. Vraždění se účastnil i sám Pazúr, který osobně postřílel některá nemluvňata. Tento fakt prokázaly i soudy, čímž vyvrátily Pazúrovu původní versi, že tam nikde žádné malé děti neviděl. Pazúr nakonec přiznal pod tíhou důkazů i postřílení kojenců a jejich likvidaci odůvodnil následovně: Čo som mal s nimi robiť, keď sme im postrieľali rodičov?

Místní obyvatelé z obce Lověšice byli ještě před zahájením zabíjení přinuceni k vykopání hromadného hrobu. Pazúr to zdůvodnil tamnímu předsedovi MNV tím, že dostal příkaz k popravě několika příslušníků SS. Předsedovi ani obyvatelům se to nezdálo a dlouho se zpěčovali, nicméně obec nakonec lidi poskytnout musela (ovšem dostatek mužů Pazúr sehnal teprve poté, co pohrozil, že ty neochotné ke spolupráci nechá postřílet).

Vraždění probíhalo velmi bestiálním způsobem, oběti byly přinuceny se svléknout do spodního prádla a pak byly po malých skupinkách stříleny. Pazúr se přitom sadisticky vyžíval v tom, že rozděloval děti od rodičů a dával je do různých skupin, aby maximálně trpěly, děti se dívaly, jak jim vraždí mámu, a pak postavené tak, aby viděly na její tělo, čekaly až na ně přijde řada. A obráceně. Jeden ze svědků vypověděl, že slyšel šestileté dítě prosit slovensky o zastřelení, že už chce jít za maminkou. V jednom případě Pazúr nechal zastřelit ženu, která měla v náručí dvě děti (asi jedno- a dvouapůlleté), a když mrtvá padla s oběma ještě živými dětmi do napůl plného hrobu, chvíli se ještě kochal jejich pláčem, než je obě odstřelil.

Otřesení Lověšičtí se většinou drželi stranou, pouze pár z nich v čele s O. Zezulou žádalo Pazúra, aby ušetřil alespoň malé děti. Dostalo se jim odpovědi, že jsou příliš jemné povahy a že co je Němec, patří zabít (jak již bylo vysvětleno, Pazúr přitom dobře věděl, že velká část vražděných nejsou ani Němci, ani zrádci). Poté vyzval Lověšické, aby si taky zastříleli, s výjimkou jediného (Františka Vaculíka) se však tito k vraždění nepřipojili. Majetek obětí si Pazúrovi muži rozebrali.

Protože mezi zavražděnými nebyli jen Němci, stalo se nečekané a Karol Pazúr stanul před soudem. Za svůj exces dostal nepodmíněný trest, nejprve 7,5 roku, poté 20 let vězení. Odseděl si z něj ovšem jen přibližně dva roky a poté udělal skvělou karieru v komunistickém Svazu protifašistických bojovníků.

30 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 3827

Některým analogiím se člověk neubrání, jakkoli se zprvu mohou zdát přehnané: ano, způsob, jak justiční orgány nakládají s Jiřím Fialou, předsedou sdružení K213, nelze přirovnat k ničemu jinému než k případu nejznámějšího politického vězně 80. let Pavla Wonky.

Připomeňme, že zločin, který Wonka spáchal a v jehož důsledku byl nakonec komunistickým režimem usmrcen, byl pokus využít komunisty ostentativně deklarované demokracie na papíře a přihlásit se jako nezávislý kandidát do parlamentních voleb. Fialovy zločiny jsou různorodé, avšak počátek jeho trestné činnosti se rovněž váže ke zjištění, že ačkoliv se Česká republika zavázala dodržovat Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, její soudy se necítí štrasburskými rozsudky vázány a pokud se jim nehodí, prostě je ignorují: nález ze Štrasburku má pro českého soudce hodnotu papíru, na němž je vytištěn.

Podobné je i obvinění obou mužů: Wonku postavili před soud za pobuřování (později rekvalifikované na podvracení republiky), jehož se měl dopustit rozšiřováním svého volebního programu a psaním různých dopisů úřadům, útoku na veřejného činitele pak tím, že při exekuci prováděné v jeho bytě odrazoval držením za klopy a vytlačováním z bytu exekutora – soudce JUDr. Záveského. Fiala, jak vyplývá z usnesení o ponechání ve vazbě, se dopustil přečinu vyhrožování s cílem působit na orgán veřejné moci podle § 324 odst. 1 písm. a) TrZ a zločinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) TrZ, a to v prvém případě tím, že napsal jistému soudci dopis, kde ho hanlivými slovy urážel a vyhrožoval mu fysickou likvidací, ve druhém napadením několika příslušníků justiční stráže.

Jak ve Wonkově, tak ve Fialově případě bylo trestní stíhání vedeno vazebně, a ani jeden z mužů neměl status politického vězně, protože tak jako nebyli žádní političtí vězni v 80. letech, nejsou samozřejmě ani dnes.

Wonka zemřel, Fiala žije, třebaže jeho zdravotní stav není dobrý. To je první povzbudivý rozdíl. Druhý je, že zatímco Wonku zlikvidovala justice totalitní, ničeho se neštítící diktatury, Fiala je v péči justice demokratického, mnoha mezinárodními závazky v oblasti lidských práv vázaného státu. To je určitě dobrá zpráva: i když ji poněkud kalí vědomí, že tento stát nepotrestal ani jednoho z viníků Wonkovy smrti a soudkyni Marcelu Horváthovou, justiční zrůdu, která za jeho smrt nese přímou odpovědnost, nechal soudit dodnes. Laskavý čtenář si z těchto fakt jistě dokáže dovodit, jaká je pravděpodobnost, že kdyby došlo k nejhoršímu a Fialův osud kopíroval Wonkův až po tragické vyústění, byl by kdokoli z viníků vypátrán, usvědčen a potrestán.

11 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 3702

Prvně tu máme usnesení, ve kterém se soudce zpravodaj Miloslav Výborný, s myšlenkovou brilancí sobě vlastní, vyjádřil k závadnosti zástupných symbolů, konkrétně číslovky 88, na oblečení. Jak Ústavní soud dovodil, rozhodující je vždy zjištění úmyslu, s jakým osoba dané symboly nosí, přičemž ten může být zjištěn přímo např. z jejích výslovných prohlášení nebo nepřímo z okolností, jež presentaci takových symbolů doprovázejí. Jsem si jist, že mít takový ústavní soud soudruzi na začátku 70. let, v celé zemi by nezůstala neuvězeněna jediná mánička!

Za druhé se stalo přesně to, co jsme predikovali a ústavní stížnost Městské části Brno-střed ve věci zakázaného prvomájového pochodu byla odmítnuta pro neoprávněnost navrhovatele. Dobře jim tak, demokratům…

6 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 5027

Můj blogpost ohledně zákazu číslovky 88 vyvolal zde i na Facebooku vášnivé diskuse, proto bude užitečné přivést si na pomoc trochu trestněprávní theorie.

Trestný čin podpory a propagace závadového hnutí je úmyslný a nelze se jej dopustit z nedbalosti, proto musí být prokázáno, že mladíci si oblékli příslušné oděvní součástky buď přímo proto, aby propagovali nacismus, jehož tradičního pozdravu Heil Hitler! je 88 kryptonymem, nebo aspoň s vědomím, že tak mohou učinit, přičemž s tímto následkem byli srozuměni, byli k němu lhostejní (tzv. úmysl nepřímý neboli eventuální, dolus eventualis).

Kdyby bývali vypověděli Já nevím, co to znamená, ale hodně mých kamarádů to nosí, tak jsem si to koupil taky, bylo by v této otázce jasno a obžaloby by museli být bez dalšího zproštění, neboť nelze presumovat, že je význam určitého kryptonymu každému znám, byť by šlo o osobu s určitou subkulturou obeznámenou.

Za druhé, a to je ještě důležitější, oblečením s číslovkou 88 nelze ani objektivně způsobit následek příslušnou skutkovou podstatou předpokládaný, protože jí nic podporováno ani propagováno není. Kdyby byla na tričku svastika nebo Hitlerův portrét, bylo by to něco jiného, tam lze pochopení významu předpokládat, ale kryptonym není obecně srozumitelný a nelze proto očekávat, že by se jím podařilo dosáhnout positivní reakce aspoň části veřejnosti vůči nacismu nebo Adolfu Hitlerovi, protože potenciálním adresátům tohoto sdělení jeho význam prostě znám není. Číslovka zůstává číslovkou, a zůstala by jí i v případě, že by ji určité hnutí samo používalo jako prvek vlastní identifikace.

Předmětem trestní represe je pouze podpora a propagace hnutí navenek, nikoli samotný akt přihlášení se k němu. Tak jako můžeme mít v bytě beztrestně tolik portrétů Hitlera a svastik, kolik nám libo, můžeme svou inklinaci projevovat všemi způsoby, které nepovedou ke škodlivému následku podpory nebo propagace hnutí.

Před časem proběhla ve světě podobná kontroverse v souvislosti s jiným číslem, representujícím algorithmus DeCSS, a ani tehdy represivní aparát neuspěl. Ovšem, případy se řešily v demokratických zemích a před demokratickými soudy, kde jsou respektována ústavní práva obviněných – a také tam, pravda, nemají specialisované vojenské znalce třídy Svoboda nebo Mazel…
12 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 3546