Právě před 66 lety, v noci z 18. na 29. června 1945, se odehrál v místě zvaném Švédské šance u obce Horní Moštěnice na Přerovsku jeden z největších, jak citlivě říkají Češi, poválečných excesů, při kterém bylo, abychom použili další mezi Čechy oblíbený eufemistický termín, popraveno přes 250 civilistů, převážně žen a dětí.

Popis události přebíráme z Wikipedie:

18. června 1945 stál na přerovském nádraží vojenský transport, v němž se vraceli bývalí příslušníci 1. československého armádního sboru z pražské vojenské přehlídky. Téhož dne kolem poledne dorazil na nádraží jiný transport, v němž bylo šest vagonů s karpatskými Němci, kteří se vraceli do svých domovů na středním Slovensku. Tito Němci (ale i Maďaři a Slováci) byli ze Slovenska v prosinci roku 1944 z příkazu německých úřadů evakuováni do severozápadních Čech a nyní se vraceli domů. Shodou okolností se mezi vojáky nacházeli slovenští příslušníci 17. pluku původem ze Spiše, kteří některé repatrianty znali. Upozornili ostatní, že jde o lidi, kteří se zejména v době Slovenského národního povstání měli nějak provinit.

Mnohé zdroje a indicie naznačují, že už od začátku zde nešlo o vinu, ale o úmysl poručíka [Karla] Pazúra pozabíjet nějaké německé zrádce za účelem vylepšení vlastní nepříliš dobré pověsti. Již předtím, než se začal zabývat karpatskými Němci, žádal Pazúr na Okresním národním výboru o vydání nějakých zatčených německých zrádců k potrestání. Teprve když je nedostal, začal se zabývat výše zmíněnou skupinou a patrně to byl on sám, kdo vyslovil proti nim obvinění ze zrady a spolupráce s nacisty.

Pazúr nechal tyto lidi vyvolat z vozů a začal je vyslýchat. Později sebevědomě tvrdil, že všechny stoprocentně identifikoval jako Němce a přisluhovače nacismu, nicméně vyšetřování ukázalo, že mnozí vyslýchaní u sebe měli doklady o bezúhonosti a slovenské národnosti, někteří dokonce pak i dobrozdání o tom, že podporovali Slovenské národní povstání. Soudy prokázaly, že tyto doklady Pazúrovi předložili a že tedy jeho tvrzení předstírající nevědomost či pomýlenost neodpovídá realitě.

Po výsleších Pazúr nechal společně s osvětovým důstojníkem Smetanou většinu osob z transportu vystoupit a eskortovat do katastru obce Horní Moštěnice, kde je v noci automatčíci všechny postříleli, včetně několika kojenců. Vraždění se účastnil i sám Pazúr, který osobně postřílel některá nemluvňata. Tento fakt prokázaly i soudy, čímž vyvrátily Pazúrovu původní versi, že tam nikde žádné malé děti neviděl. Pazúr nakonec přiznal pod tíhou důkazů i postřílení kojenců a jejich likvidaci odůvodnil následovně: Čo som mal s nimi robiť, keď sme im postrieľali rodičov?

Místní obyvatelé z obce Lověšice byli ještě před zahájením zabíjení přinuceni k vykopání hromadného hrobu. Pazúr to zdůvodnil tamnímu předsedovi MNV tím, že dostal příkaz k popravě několika příslušníků SS. Předsedovi ani obyvatelům se to nezdálo a dlouho se zpěčovali, nicméně obec nakonec lidi poskytnout musela (ovšem dostatek mužů Pazúr sehnal teprve poté, co pohrozil, že ty neochotné ke spolupráci nechá postřílet).

Vraždění probíhalo velmi bestiálním způsobem, oběti byly přinuceny se svléknout do spodního prádla a pak byly po malých skupinkách stříleny. Pazúr se přitom sadisticky vyžíval v tom, že rozděloval děti od rodičů a dával je do různých skupin, aby maximálně trpěly, děti se dívaly, jak jim vraždí mámu, a pak postavené tak, aby viděly na její tělo, čekaly až na ně přijde řada. A obráceně. Jeden ze svědků vypověděl, že slyšel šestileté dítě prosit slovensky o zastřelení, že už chce jít za maminkou. V jednom případě Pazúr nechal zastřelit ženu, která měla v náručí dvě děti (asi jedno- a dvouapůlleté), a když mrtvá padla s oběma ještě živými dětmi do napůl plného hrobu, chvíli se ještě kochal jejich pláčem, než je obě odstřelil.

Otřesení Lověšičtí se většinou drželi stranou, pouze pár z nich v čele s O. Zezulou žádalo Pazúra, aby ušetřil alespoň malé děti. Dostalo se jim odpovědi, že jsou příliš jemné povahy a že co je Němec, patří zabít (jak již bylo vysvětleno, Pazúr přitom dobře věděl, že velká část vražděných nejsou ani Němci, ani zrádci). Poté vyzval Lověšické, aby si taky zastříleli, s výjimkou jediného (Františka Vaculíka) se však tito k vraždění nepřipojili. Majetek obětí si Pazúrovi muži rozebrali.

Protože mezi zavražděnými nebyli jen Němci, stalo se nečekané a Karol Pazúr stanul před soudem. Za svůj exces dostal nepodmíněný trest, nejprve 7,5 roku, poté 20 let vězení. Odseděl si z něj ovšem jen přibližně dva roky a poté udělal skvělou karieru v komunistickém Svazu protifašistických bojovníků.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)