Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Úvahy a komentáře

Usoudil-li jsem na souběžném blogu, že atentát na Václava Klause nelze racionálně komentovat, neboť spirála absurdit jím iniciovaná se roztáčí tak, že každý den přináší její nové a nové vrcholy, nezbývá než s povzdechem odkázat a hledat, co komentovat lze, aniž by komentátorova slova nepřebily titulní stránky hned zítřejších deníků.

Snad jen tedy k věcem skončeným a uzavřeným, příkladmo k Jochovu vyhazovu. Samozřejmě, že Roman Joch 100% pravdu, leč je to pravda o královské nahotě a jako taková může být mezi služebnictvem a vyššími dvořany, mezi něž se tento do včerejška cítil náležet, než šeptána. Hysterie, s níž střelený president na útok zareagoval, odpovídá vzorci jednání, jež je obecně vnímáno jako konkomitantní k homosexuální orientaci u mužů, a věru obtížno věřit, že je to pouhá náhoda.

V kavárenské debatě, kde se R. Joch uvolil nahradit mne coby sparing partner Františku Kostlánovi, byla řeč o svobodě slova, a je trpkou ironií, že je to právě Roman Joch, který v debatě význam svobody slova relativisoval, stavěje ji do podřízeného postavení ku svobodám jiným, dle Jocha fundamentálnějším, kdo za několik týdnů poté sám na její absenci v české společnosti doplatil.

Byly-li tu dosud pochybnosti, zda smí mít úředník pracující pro vládu (ano, i poradce je úředník, zaměstnanec občanů) kritický postoj k presidentovi země, ty nyní byly drsně rozptýleny: státní zaměstnanci smějí presidenta toliko chválit, my President, right or wrong. Není, myslím, důvodu Jocha litovat, jsem přesvědčen, že pro takového premiera, jakým se Nečas ukázal být, by stejně pracovat nechtěl.

Druhou věcí, nad níž se chci krátce zamyslet, jsou následky eventuálního atentátu skutečného. V prosincovém článku o havlovské funebrální hysterii jsem vyjádřil obavy z toho, co by se stalo, kdyby tuto zemi postihla skutečná krisová událost, a jako jednu z možností jsem uvedl právě úspěšný atentát na některého politika. Má dozajista pravdu Pavel Hasenkopf, líčí-li chaos a hysterická bezpečnostní opatření (a mýlí se, jestliže se zároveň zastává ochranky), k čemuž dlužno dodat, že s pravděpodobností hraničící s jistotou by došlo i v tomto případě k suspendaci demokracie a k projevům náhle vzplanulé lásky občanů k jejich vrchnosti. Kdo nepláče, není Čech.

Buďme tedy rádi, že munice byla jen plastová; příště může být hůř, nejen pro Romana Jocha.

V důležitém rozsudku sp. zn. 30 Cdo 4280/2011, který se týká náhrady za neoprávněné trestní stíhání, senát Nejvyššího soudu (NS) judikoval:

Není-li však takových vyjádření či postupů ze strany orgánů činných v trestním řízení, a medializace případu je tak prostým důsledkem zásady veřejnosti trestního řízení a obecných veřejných poměrů případu, nelze přičítat státu k tíži, že princip presumpce neviny byl narušen sdělovacími prostředky, či dokonce že jimi byl narušen ve značné míře (např. sděleními, k nimž došlo v souzeném případě, že žalobkyně je osvobozená, ne však nevinná, žena zabila svého manžela a tělo hodila do O. apod.). Zde totiž dochází k přetržení příčinné souvislosti mezi vedením trestního stíhání a skutečností, která újmu zakládá či zvyšuje. Lze k tomu poznamenat, že neodpovídající vyjadřování sdělovacích prostředků k probíhajícímu trestnímu stíhání může mít podle ESLP i negativní dopad do práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy). ESLP k tomu uvedl, že novináři na to musejí pamatovat, když píší články o probíhajících soudních řízeních, neboť mimo hranice přípustného komentáře se mohou ocitnout výroky, u kterých by hrozilo, že – ať už úmyslně či nikoliv – sníží šance dotyčné osoby, že se bude těšit spravedlivému procesu, nebo podryje důvěru veřejnosti v roli, kterou soudy zastávají při výkonu trestní spravedlnosti (rozsudek senátu první sekce ESLP ze dne 5. 12. 2002, ve věci Craxi proti Itálii, stížnost č. 34896/97, § 101). Vždy je však třeba dbát, aby zároveň nedošlo k omezení práva na svobodu projevu.

S tím nesouhlasím, a to zejména proto, že se zde princip objektivní odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup jeho orgánů nahrazuje principem odpovědnosti za zavinění: jestliže se OČTŘ vyjadřují do medií přiměřeně, avšak media udělají z komára velblouda a z presumptivně nevinného obviněného těžkého zločince a arcilotra, není podle NS vina na státu, ale na mediích.

Podle mého názoru je odpovědnost státu v těchto případech třeba dovozovat methodou exkluse, tedy vyloučit pouze ty zásahy do práv obviněného, u nichž by se ten mohl po – pro něj úspěšném – skončení trestního stíhání domoci nápravy vůči vůči třetím osobám; za všechny ostatní odpovídá stát. Protože právo na svobodu projevu je obecně velmi široké a soudy vylučují odpovědnost za zásah do osobnostních práv ze strany medií stále častěji, je tato residuální odpovědnost státu značná.

Exkulpace státu, již Ištvánkův senát zakládá, musí logicky vést k tomu, že bude existovat široká třída zásahů do osobnostních práv, které je neprávem obviněný nucen strpět bez toho, že by se mohl domoci svých práv u soudu. Takový závěr je protiústavní a jsem přesvědčen, že judikatura NS ve stávající podobě dlouhodobě neobstojí a buď Ústavní soud, nebo Evropský soud pro lidská práva se s názorem NS neztotožní.

Existují lidé, kteří by si pokládali za poctu, že o jejich smrti masmedia typu Mladá fronta téměř nereferují, a opak by cítíli jako pohanu. Mezi takové lidi patřil i Jakub Polák, anarchistický vůdce, který včera ve věku šedesáti let zemřel. Skutečně, J. Polák nikdy nepatřil k mainstreamu, a nikdy si ani nepřál být do něj počítán; jeho ambice byly jiného druhu.

Poznal jsem jej asi před patnácti lety, ještě jako praktikujícího squattera, a vždy jsem jej pokládal za čestného, zásadového, nesmírně svobodomyslného a zároveň i velmi pragmatického a skromného člověka, který se kromě publicistické činnosti věnoval tomu snad vůbec nejméně vděčnému, co lze v právu podnikat, totiž zastupování poškozených Romů, povětšinou v trestních věcech. Dělal to svědomitě a většinou – v mezích možností daných diskriminačním právním systémem – i relativně úspěšně.

Vzpomínám si, jak byl před deseti lety za příliš vehementní obhajobu poškozeného Roma sám v Karviné postaven před soud. Ten případ mě zaujal, a jel jsem se na jedno z hlavních líčení podívat (reportáž, protokol). Polák vystupoval sebevědomě, svou výpověď sám diktoval zapisovatelce a rozhodně nebyl ochoten dát svou kůži lacino – a nakonec i zvítězil.

Vážil jsem si jej i jako publicisty. Jeho články o romské problematice nebyly žádné kostlánovské, ideologické žvásty, ale vyjadřovaly racionální pohled člověka, který problematice rozumí a má s ní dlouholetou osobní zkušenost. V tomto směru zůstal Polák osamocen, žádné své následovníky nevychoval, mladá generace je buď tupě ideologická, nebo pragmatická, orientovaná na co nejpohodlnější přístup k ethnobusinessovým dotacím. Tím větší škoda, že Jakub Polák zemřel.

Nepiji alkohol, a láhev koňaku (tedy domnívám se, že jde o tento druh alkoholického nápoje – viz foto) – kupodivu bez kolku – už osm let zdobí jednu z polic v mém bytě, s předpokladem, že jednoho dne, až se stanu alkoholikem, nadejde její (poslední) okamžik.

Toto předesílám, abych vysvětlil, že rozhodně nejsem v oboru opilectví žádným odborníkem. Přesto mne zarazilo, jak málo se hovoří o otázce odpovědnosti státu za methanolové otravy. Jako by každý automaticky počítal s tím, že české soudy, v těchto sporech vždy, jak se naučily v době komunismu, na straně žalovaného a a priori zaujaté proti žalobci, nikdy nemohou takové žalobě vyhovět.

Domnívám se, že i když možná nikoli u soudů vnitrostátních, u ESLP je šance na odškodnění slušná. Stát sice nenese odpovědnost za škodu způsobenou trestnou činností svých občanů, ale pokud by se podařilo prokázat, že opatření učiněná v oblasti (relativní) zdravotní nezávadnosti alkoholických nápojů byla nedostatečná – a tak argumentovat lze zejména s odvoláním na situaci v jiných evropských státech i na nově implementované kontrolní mechanismy – odpovědnostní titul je tu a žalovaná Česká republika by se neměla být schopna žalobě ubránit.

Aktualisováno.
Tato zpráva, potvrdí-li se, by mohla mít v soudním řízení klíčový význam.

A je to tady, stalo se přesně to, před čím jsem varoval: vysílací rada vyzvala TV Nova ke zobjektivnění zpravodajství o romské kriminalitě. To je pro Romy ta nejhorší možná zpráva, protože nyní už každý příčetný divák tohoto media ví, a to z oficiálních zdrojů, že pravda o Cikánech se nesmí říkat nahlas, takže každé mrknutí reportera nebo reporterky, každá významná pomlka bude pro neromské diváky jasným signálem, jak se věci mají doopravdy. Starší a střední generace to dobře zná z oblíbeného pořadu 70. a 80. let Televarieté, kde – ovšemže pod bdělou a bedlivou kuratelou StB – domněle odvážní uvaděči Dvořák a Bohdalová, jinak agenti oné, naznačovali a ponechávali nevyřčeno tolik, že v méně orientovaném divákovi vznikala iluse, že jde o pořad odbojný, ba podvratný, přestože ve skutečnosti šlo o běžnou, oblbovací režimní show.

Výsledkem blamáže bude jen vyšší obliba Novy, která jistě neponechá tuto příležitost nevyužitu a získá nezaslouženou aureolu rebelské stanice, a také další zhoršení pohledu na Romy ze strany většinové společnosti, tedy přesný opak toho, o co se regulátor prima facie snažil. A pokud snad začne Rada trestat i za náznaky, gesta a významné pomlky, budeme přesně tam, odkud jsme v r. 1989 vyšli.

Bravo, páni konšelé, jen tak dál!

Snad není třeba zdůrazňovat, že komplikovaná integrace romské populace do české společnosti je vážný problém, tak vážný, že kvůli němu před rokem vyšli neextremisté ze severočeských měst spontánně několikrát po sobě do ulic a protestovali proti jeho neřešení. Jedinou viditelnou odezvou ze strany státu bylo zřízení nového, specialisovaného severočeského bicího komanda.

Místo řešení problému vidíme jen rozkvétající ethnobusiness a jeho blahobytné parasity typu Františka Kostlána, kteří svými nezodpovědnými kroky jen přilévají olej do ohně celospolečenské frustrace. A vysílací rada teď ještě dala nenávisti k Romům oficiální štempl.

Jak jsem již několikrát deklaroval, jsem v této kause jednoznačně na straně Romů; zároveň ale prohlašuji, že být jedním z nich bych v této zemi a za této situace rozhodně nechtěl. Stát, v němž, kamkoli přijdu, budu jen na základě barvy své kůže označen za nepřizpůsobivého a implicite pasován na lempla, grasla, příživníka zneužívajícího sociální systém a potenciálního zločince, osobu s IQ geneticky o několik desítek nižším než průměrný Čech, a největší pochvalou mi bude, jestliže se dozvím, že jsem sice jenom Cikán, ale slušnej, není místem dlouhodobě vhodným k životu.