Ondřej Slačálek si v Deníku Referendum povšiml, že v nadcházejících presidentských volbách přestává jít o to, kdo měl co společného s komunistickým režimem: významnější se stává nebýt spojován s 90. lety, s časným postkomunismem.

Má pravdu, ten chlapec. Nebýt spojován s vlastní minulostí, to je v této zemi v posledním století základním karierním předpokladem. Je to až travestická retrospektiva: po sametovém převratu nechtěl být nikdo spojován s předchozím komunistickým režimem, během normalisace s tzv. pražským jarem, při něm se stalinskými čistkami, po válce s Protektorátem, za Protektorátu s Benešem a 1. republikou, za 1. republiky s monarchií. Místo oslavování minulých úspěchů a tradice zde vznikl kult trapného mlčení a víry v budoucnost, která snad už jednou konečně bude lepší.

Jaký div, že v zemi s takovou anamnesou mají i nejvýznamnější politické strany pár tisíc, nejvýš desítek tisíc členů, a obě největší, ODS a ČSSD, se pyšní shodně přibližně jedním členem na sto stranou ve sněmovně zastupovaných občanů. Být straníkem je v této zemi jev řidší než být homosexuálem, a není divu, jestliže nás historická zkušenost s kádrováním učí, že člensky nejúspěšnější by byla taková politická strana, která by vstupujícím automaticky vystavovala potvrzení, že ve straně nikdy nebyli.

Ale dosti žertů, otázka vyrovnání se s 90. lety je celkem vážná věc. Fakticky znamená, že současný režim se stal tak nepopulárním, že se začíná kriticky vymezovat sám vůči sobě. Vzniká otázka, kdy a jak došlo k oné nepozorovatelné revoluci, jíž se nepovedená a hrdou vzpomínku nezasluhující 90. léta změnila ve veskrze kladnou současnost, k níž se, minimálně pro účely presidentské kampaně, pyšně hlásíme. Logickým kandidátem je uzavření oposiční smlouvy, ovšem ta, podle uznávaného mínění, věcem veřejným právě nepomohla. Věru, není lehké oddělit se od minulosti, jestliže ta kontinuálně pokračuje!

Možná bychom mohli neblahá 90. léta definovat tak, že to bylo období, kdy ještě bylo co zprivatisovat (plebs by asi sáhl po slovese pádnějším). Jakmile bylo dokonáno (a v republice opět rozsvíceno), skončila pochybná minulost a začala úspěšná přítomnost, kdy už se nekradlo, pouze nakradené střežilo, a kdy se běh promlčecích lhůt za hospodářské trestné činy sledoval přibližně stejně pozorně jako kdysi běh komunistických pětiletek. A to je ta přítomnost, s níž být spojován je předností.

Vážně nevím, jak s tímhle chce ten Fischer prorazit!

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)