Česká ústava je pozoruhodně málo zdařilé legislativní dílo, to je fakt, který popírají, vedle jejích autorů, jen ti nejkonformnější a nejservilnější ústavní právníci.
Nepodařila se ani úprava velezrady, specifického trestného činu, kterého se může dopustit toliko úřadující hlava státu. Ústava z r. 1993 přebrala bez kritické analysy původní feudalistickou
koncepci, jež se traduje už od Hoetzelovy ústavy z r. 1920 a jež není ani ústavně-právně korektní, ani účelná, ba z dnešního hlediska ji můžeme označit za naprosto anachronickou a zastaralou.
Důvody, proč hlava státu jako jeho jediný občan měla podléhat individuálnímu trestnímu právu, jsou v zásadě dva: v některých jurisdikcích, např. ve Velké Británii, je formálně žalující stranou v trestním řízení úřadující monarcha (The Queen v. John Doe), který by tak žaloval sám sebe, a v jiných, kde pravomoc udělit milost nepodléhá kontrasignaci, by hlava státu mohla buď sama sebe omilostnit, anebo by jí takové právo muselo být – opět jako jedinému občanu – upřeno. Ani jeden z těchto důvodů není však dostatečně závažný, aby odůvodňoval vynětí presidenta republiky z pravomoci orgánů činných v trestním řízení, a to bezpodmínečně, v rovině hmotného, nikoli procesního práva (z důvodu této distinkce se někdy hovoří o presidentské indemnitě, nikoli imunitě, jež přísluší některým jiným ústavním činitelům).
Co je velezradou, Ústava nestanoví, a nebylo to stanoveno ani ústavou z r. 1920. Ta odkazovala na zvláštní zákon, jenž byl ovšem přijat až o 14 let později; v něm byla velezrada vymezena dalším odkazem na ustanovení §§ 1 a 2 zákona na ochranu republiky z r. 1923. To znamenalo, že velezradou mohly být pouze tzv. úklady o republiku anebo jejich příprava.
De lege lata vymezuje skutkovou podstatu ústavního zločinu velezrady rovněž prostý zákon, konkrétně ustanovení § 96 zákona o Ústavním soudu, a to tak, že velezradou se rozumí jednání presidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu
.
Taková definice je zároveň velmi široká a pro praktické účely příliš úzká. Především se jí neřeší situace, kdy se president dopustí jednání, jež má znaky trestného činu: vraždy, krádeže, podvodu, zpronevěry, přijetí úplatku apod. Logickou úpravou by bylo, že takto si počínající president by byl nejprve v rámci procedury impeachmentu zbaven úřadu a poté postaven před soud, který by mu mohl uložit stejný trest jako kterémukoli jinému obviněnému. Tak je tomu např. ve Spojených státech, kde před vězením zachránila Richarda Nixona milost jeho nástupce Geralda Forda.
Podle stávající úpravy české není zločinec na Hradě za své skutky vůbec trestně odpovědný, dokud se nedopustí shora zmíněného jednání proti svrchovanosti a celistvosti státu nebo proti jeho demokratickému řádu.
Posledně jmenovaný demokratický řád republiky
je na druhé straně značně vagní a jak ukazuje probíhající pokus Senátu obžalovat Václava Klause, lze tam subsumovat prakticky každé presidentovo jednání, které se ústavním žalobcům-senátorům nelíbí.
Za stavu nejasnosti zákonného ustanovení a absolutní absence judikatury (žádný český president dosud impeachován
nebyl; nejblíže tomu měl Emil Hácha, jehož však státní orgány v souladu s fikcí legitimity londýnské exilové vlády a kontinuity Benešova presidentství za presidenta nepovažovaly) by byl na místě spíše restriktivní výklad, v souladu s historickým vymezením velezrady vyžadující, aby president-velezrádce svými činy usiloval o odstranění demokratického uspořádání a jeho nahrazení řádem nedemokratickým.
Ze všech bodů navrhované (dosud neveřejné) ústavní obžaloby k tomu má paradoxně nejblíž obvinění, že Václav Klaus nerespektoval rozsudek Městského soudu v Praze, jímž mu bylo nařízeno rozhodnout o jmenování justičního čekatele Petra Langra soudcem. President, který odmítne respektovat autoritu pravomocného soudního rozhodnutí, skutečně útočí na demokratické základy státu, a může být proto zbaven funkce.
Velezrádným jednáním by mohlo být i dlouhodobé nenavrhování ústavních soudců, avšak pouze v případě, že by tak byla činnost Ústavního soudu ochromena a nebylo by např. možné sestavit senát nebo rozhodovat v plenu o zrušení právních předpisů. To arci nenastalo, Ústavní soud má stále 12 soudců, a to zhruba jen měsíc, kdy vypršelo funkční období Jiřímu Muchovi.
Ostatní body obžaloby jsou slabé, a vůbec už nemůže být velezradou vyhlášení amnestie, již kontrasignoval premier a za niž je proto přímo z Ústavy odpovědná vláda.
Podle mého názoru by zvláštní soudnictví pro presidenta republiky by mělo být co nejrychleji opuštěno, a tak jako je možné trestně stíhat člena vlády, mělo by být bez dalšího možné postavit před soud i presidenta. Právo udělovat milost by pak mělo být podmíněno kontrasignací, takže by se eliminovala i možnost udělení samomilosti
.
Taková změna Ústavy je arciť málo reálná, a vzhledem k naladění spojených sil Sociálního Státu a Pravdy a Lásky se po volební frašce můžeme nadít dalšího nepěkného divadla.
Ostatně soudím, že Václav Klaus byl mimořádně špatným presidentem, spolu s Benešem nejhorším, jakého kdy tato země, minimálně v demokratických dobách, měla; velezrádcem však přece jen Klaus není.
Aktualisováno.
Návrh ústavní obžaloby (o které z nepochopitelných důvodů Ústava hovoří jako o žalobě
). Argumentačně vychází z ústavně-notářského pojetí presidentského úřadu, což je koncepce sice chvályhodná, leč s platným právem nesouladná.
Důležité upozornění!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Velezrádce hradčanský
- Autor: Tomáš Pecina
- Kategorie: Úvahy a komentáře
- Počet zobrazení: 3877
Komentáře
Jinak si nemyslím, že by o obsahu ústavní pravomoci měly rozhodovat tříčlené senáty NSS, zejména nikoli senát 4. (logika "něco nějak je, tak to tak prostě je", tj. když to tak dělal Havel, Klaus musí také).
Jinak prezident republiky nemůže za to, že Ústava sice zná kompeteční konflikty (Klaus v žádném sporu o příšlušnost rozhodnout o jmenování soudce s NSS či MS-P není), ale nikoli ochranu proti protiústavnímu názoru tříčleného senátu NSS, který se jal vykládat Ústavu. Měl snad podat ústavní stížnost? Nebo podání tvrdící, že čl. 36 odst. 1 Listiny je základem implicitní pravomoci ÚS? Za těchto okolností, kdy není dán opravný prostředek, se jedná o toliko "morální apel", jak konečně sám NSS uznal.
Mirek Vorlický
Podepsal, nenechal projednat vládou, vykonal svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, překročil svou pravomoc a nesplnil povinnost vyplývající z jeho pravomoci (podezření i ze Zneužití pravomoci úřední osoby)
Jde mi o maření úkolu úřední osoby, neústavní postup, možné zneužití pravomoci úřední osoby a korupční pozadí (podpis amnestie výměnou za podpis "reforem"). A samozřejmě i hmotnou odpovědnost za škody. Proč by je měl platit daňový poplatník, když se nabídl "dobrovolník"?
Jiří Janošek
Protože mandát voličů, resp. mandát pověření k výkonu státní moci jménem suveréna - lidu je silnější než požadavek na trestní stíhání. (Lidově řečeno, když jste si zvolili ...., tak ho máte.) Radši podvodníka poslance, než tu ostudu s vězněnými poslanci.
Prezidenta by mělo být možné odvolat souhlasným rozhodnutím obou komor přijatým kvalifikovanými většinami. U soudce by pak na základě trestní obžaloby nejprve nastoupilo kárné řízení. Poslance, jako přímého zástupce lidu bych nechal "dožít".
Pokračování stíhání by nastalo, až po nezvolení v nsledujících volbách. Lid je suverén.
Petr V
Senátorskou žalobu považuji za účelovou, se záměrem co nejvíc ponížit Klause, "vyřídit" si to s ním. Teď, kdy už nehrozí, že by jim to z "nadřízené funkce" mohl případně oplatit.
Nahrál těm Pachatelům Dobra na smeč, bohužel. Amnestie se mi nezamlouvá, tak jako ta Havlova, ale nemám potřebu být statečná, když "už mi nic nehrozí". Senátoři jsou pokrytci, většina jich tam je roky, nepochybuji, že se ke Klausovi lísali, ale najednou je přepadla "statečnost". Prostě emoce vyhrály nad solidností.
Carl Gustav Jung „Skutečná existence nepřítele, na něhož je možno svést veškeré zlo, znamená pro svědomí člověka nesmírnou úlevu. Můžeme alespoň bez zábran říci, kdo je ten ďábel, a je nám pak jasné, že příčina našeho neštěstí se nachází vně, a nikoli snad v našem postoji.“
Je to jen pokrytecká fraška...! A nejspíš úsilí, aby se jim ho podařilo znectít tak hluboce, aby se už z politiky navždy ztratil... Pomstychtivost...
RSS kanál komentářů k tomuto článku